Michael Žantovský jde do senátorských voleb v Praze 5. Znalec Woodyho Allena, překladatel nejlepších amerických autorů, textař Pavla Bobka, důvěrník, životopisec a nyní knihovník Václava Havla, šarmér a světoběžník, svým způsobem nepostradatelný zjev české společnosti. Věci nevidí růžově, ale realisticky ano.
Zuzana Brikciusová mi vždy připomínala postavu ze secesních obrazů z vídeňské kavárny, kam ovšem patří. Je vídeňsky šarmantní, občas prostořeká a přímočará. Kdysi dávno v Čechách byla nejmladší chartistkou, pak odešla do Rakouska, ke si vzala Eugena Brikciuse, básníka života a animátora společnosti. Občas se vrátí do Čech a je z toho rozruch.
Jeden z nejznámějších českých psychiatrů, vysokoškolský profesor, popularizátor vědy. Děkan 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v letech 1990–1997. Od roku 1990 dosud přednosta Psychiatrické kliniky 3. LF UK v Praze a ředitel Psychiatrického centra Praha, z něhož se roku 2015 stal Národní ústav duševního zdraví v Klecanech. Předsedal Evropské psychiatrické asociaci. Člen řady redakčních rad. Bezpartijní, v roce 1996 neuspěšně kandidoval za ODS do Senátu. Je ženaty s akademickou malířkou Jitkou Štenclovou, mají dva syny, dvě dcery a jedenáct vnoučat.
I když jsme rozhovor s Bohdanem Slámou plánovali k premiéře jeho prvního historického filmu Krajina ve stínu, první téma se vnutilo úmrtím Jiřího Menzela. Bohdan Sláma ho znal, stejně jako další velká jména české „nové vlny“, osobně, jako jejich student a posléze i kolega. Vlastně asi není druhého současného filmaře střední generace, který by měl tak blízko k Milošovi Formanovi, s nímž napsal knižní dialog Povolání režisér, k Věře Chytilové, jíž asistoval na několika filmech po roce 1989, a vlastně i k Jiřímu Menzelovi: oba je spojuje třeba to, že Bohdan Sláma (stejně jako po listopadu 1989 Jiří Menzel) nyní vede katedru režie na pražské FAMU. Náš rozhovor, v němž se po letech setkali dva známí z veselých mladších let, se konal ve středu 9. září ve vesnici Bořice, kde Bohdan rekonstruoval rozpadlý statek a kde žije se svou ženou Mirkou a dětmi.
Studium v zahraničí je luxus, na který si zvykla již celá řada českých studentů. Nejde jen o programy Evropské unie, jako je například známý Erasmus, ale i o plnohodnotné studium na těch nejprestižnějších školách v USA a Británii. To se tento rok mění. Pandemie koronaviru zasáhla vysoké školy na celém světě. Řada z nich přešla na distanční studium, výši školného však zachovaly. Británie zase ohlásila, že s koncem brexitového přechodného období studenti z EU přijdou o své výhody, což mimo jiné znamená i násobný růst školného. Studentům v těchto situacích se snaží pomoci nadace Bakala Foundation a její šéfka Michaela Bakala.
V České republice se zavíráním tříd a škol pomalu vracíme k poměrům z jara. A podobně i velké televize opět vrší statistiky o počtu pozitivně testovaných a akumulovaných číslech lidí s koronavirem. Mezi nejhlasitější oponenty těchto nálad patří ředitel nemocnice v pražském Motole Miloslav Ludvík. Zformuloval tři otázky, po jejichž zodpovězení bychom prý ihned měli jasno, zda je nevyhnutelné masivní testování bezpříznakových a zda bychom se obešli bez karantén pro lidi s negativními výsledky, bez zavírání škol i firem. Ludvík se současně uchází o křeslo v Senátu za ČSSD a s podporou ANO – nepochybně zajímavá pozice pro kritika vládní linie v boji s čínským virem.
Česká republika zaznamenává v posledních týdnech nejrychlejší růst počtu pozitivně testovaných na koronavirus ve střední Evropě. Na začátku tohoto týdne, kdy šlo Echo do tiskárny, Německo uvažovalo o vyřazení ČR ze seznamu bezpečných států, což by pro lidi cestující do Spolkové republiky odsud mohlo znamenat buď karanténu, nebo přinejmenším nutnost negativního testu. Není to jediné téma, které v česko-německých vztazích připomíná, že už se píše 21. století. Staré hity, jako byly Benešovy dekrety, byly nahrazeny koronou, rozdílnými názory na jaderné elektrárny nebo tlakem Berlína na cenzuru sociálních sítí, který oklikou přes Evropskou komisi může ovlivňovat mazání na českém internetu. Thomas Erndl je poslancem německého Spolkového sněmu za bavorskou CSU.
Martin Roman proslul zejména jako generální ředitel polostátní firmy ČEZ. Od doby, co odešel z čela této energetické společnosti, se však věnuje především problému, jak zlepšit české vzdělávání. Je předsedou správní rady Prvního obnoveného reálného gymnázia (PORG), nekomerčně vydává příručky pro učitele. Dokonce kvůli tomu vystudoval magisterskou pedagogiku na britské University College London. Své zkušenosti se snaží předávat dál.
Je to muzejní událost roku. Tento týden v Národním muzeu začala egyptologická výstava Sluneční králové, která má představit dějiny a společnost Staré říše a také práci českých egyptologů na vykopávkách v oblasti Abúsíru. Rozsahem je to světově unikátní záležitost. O výstavě, o tom, jak se chystala, ale také co nás studium starého Egypta a archeologie všeobecně může naučit, hovoří prorektor Univerzity Karlovy a bývalý ředitel Českého egyptologického ústavu profesor Miroslav Bárta.
V těchto dnech se skupina osobností českého veřejného života chystá obrátit na poslance sněmovny s apelem a současně s peticí, která se jmenuje Zastavme omezování svobody projevu na globálních sociálních sítích. Je to výzva zákonodárcům, aby v českém virtuálním světě dbali na svobodu projevu a platformám typu Facebook nebo Google účinně bránili v mazání, rušení účtů nebo politické manipulaci při vyhledávání obsahu. Jedním z tahounů petiční skupiny je vývojář počítačových her Daniel Vávra, autor světového hitu Kingdom Come (Přijď, království), hry zasazené do předhusitských Čech. Vávru zná český virtuální svět jako člověka nekonvenčních názorů a provokatéra. Co ho přimělo k tomu, aby změnil tón a apeloval na politiky?
Horkou diskusi o normalizaci, na jejímž počátku byl rozhovor Týdeníku Echo s děkanem FF UK Michalem Pullmannem (v č. 29/2020), poznamenalo něco v této době zřejmě nevyhnutelného: v obou táborech se o slovo přihlásili lidé, již si nevyměňují argumenty, ale svými argumenty házejí po protistraně. Jedním z českých historiků komunismu, kteří se snaží držet odstup od obou táborů, je Jiří Suk, vědecký pracovník Ústavu soudobých dějin, autor základní studie o listopadu 1989.
Vladislav Jandjuk před čtyřiadvaceti lety naložil rodinu do auta a zastavil se až v utečeneckém táboře u Bílině. Bylo to na poslední chvíli, neboť dostal avízo, že minská KGB chystá zátah na aktivisty opozice. Už léta chodím s Vláďou jednou za čas na výlety po okolí Prahy a moji známí, když potřebují spravit počítač, obracejí se na něj. Teď přišel čas obrátit se na něj s otázkami, co se v jeho vlasti děje.
Známý dramatik, novinář, zakladatel svobodných škol Toby Young je motorem Free Speech Union (FSU, česky Unie pro svobodu projevu). FSU funguje od února letošního roku a vzdáleně může připomínat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných v husákovském Československu. I FSU totiž nabízí právní a další služby lidem, kteří jsou perzekvováni pro svoje názory. Současně se jim snaží zajistit podpůrnou kampaň. Nakolik je paralela veřejné debaty v dnešní Británii s ČSSR nosná, to necháme na ctěném čtenáři rozhovoru se starým bílým heterosexuálem Tobym Youngem (56).
Z vládních míst a médií se poslední dva týdny vracejí obavy z koronavirové nákazy. Česká republika se s nárůstem několika set pozitivně testovaných denně dostává mezi epidemiologicky podezřelé země v očích některých států Evropy. Vláda vyvinula semafor, stupnici epidemické situace, kdy barvy za jednotlivé okresy odpovídají stupni „ohrožení“. Má to být generálka na podzim, kdy prý se návrat nového koronaviru zkombinuje s chřipkou, takže nikdo nebude vědět, čím je nakažen. Současně s tím, jak stagnuje počet hospitalizovaných a pacientů s těžkým průběhem, vrací se skepse. Nebyla a není to přehnaná reakce, panika? Otázky pro epidemiologa Rastislava Maďara, který na ministerstvu zdravotnictví vede pracovní skupinu určující rozsah karanténních opatření.
Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ladvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a nedávno vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk.
