Jedna z nejvlivnějších architektonických kanceláří současnosti už přes třicet let navrhuje progresivně řešené budovy, které posouvají hranice oboru. K projektování přistupuje interdisciplinárním způsobem a s pokorou k životnímu prostředí. Důležitou složku portfolia studia Snøhetta představují různé pozoruhodné architektonické zásahy do prostředí hor, které aktuálně prezentuje pražská Galerie Jaroslava Fragnera na výstavě Arctic Nordic Alpine.
Vlastní rodinné domy architektů a architektek jsou svébytným žánrem, který zasluhuje zvláštní pozornost. Když je totiž architekt sám sobě také klientem, otvírá se mu možnost vyzkoušet cesty a řešení, které by jinde třeba ani neprošly. Jedním takovým příkladem je nově dokončený domov architektů Weinzettlových v jihočeském městečku, který vás ohromí svou bohatostí a nápaditostí řešení, přestože byste kolem něj prošli bez povšimnutí.
Před deseti lety byla na dolním Manhattanu otevřena realizace, jejíž zrod sledoval celý svět. Přes počáteční odpor přinesl návrh neznámého mladého architekta mimořádně silný výsledek s kontemplativní atmosférou, která dolehne na každého příchozího. V mnoha ohledech neměla tato soutěž obdoby. O výstavbě památníku, který by uctil všechny oběti teroristických útoků z 11. září 2001, se začalo intenzivně diskutovat krátce už brzy po těchto tragických událostech.
Zní to bizarně i docela smutně, ale je to tak. Nejmodernějším koncertním sálem pro symfonickou hudbu je v Praze Smetanova síň Obecního domu – otevřena roku 1912. Společně s druhou „nejnovější“ pražskou síní, kterou najdeme v Rudolfinu z konce 19. století, jde bezpochyby o výborné historické prostory pro koncerty symfonické hudby, netřeba ale příliš rozvádět, že dnes už z pochopitelných (technických i akustických) důvodů zaostávají. Navíc nedostačují ani z hlediska kapacity návštěvníků, ani poptávky organizátorů koncertů.
Kdysi tento malý japonský ostrov vynikal svou panenskou přírodou, velmi úrodnou půdou i prosperujícím rybolovem. To se ale během chvíle změnilo a malý kus pevniny, jehož jméno se překládá jako Plodný ostrov, se proměnil v místo odpadu. V osmdesátých letech tady totiž začala vznikat nelegální skládka, která svou velikostí a ekologickou závadností vygradovala v největší japonský skandál svého druhu od konce druhé světové války. Do náročné obnovy krajiny se zapojil taky jeden z nejuznávanějších japonských architektů – ovšem v trochu jiné pozici, než by se dalo čekat.
Ještě před pár lety vás při příjezdu do Pece pod Sněžkou vítal, nebo spíše strašil, nevzhledný vetřelec nákupního střediska Sněžka. Hulvátská stavba z konce sedmdesátých let nebrala na stavební kontext původně horské vesnice vůbec žádný ohled, ostatně jako většina normalizační stavební produkce po celé republice. Dnes už ale toto místo vypadá úplně jinak a městu s necelými osmi sty obyvateli vystavuje o poznání lepší vizitku.
Pokud se ocitnete v jisté nenápadné švýcarské vesnici v Albulských Alpách, na její návsi objevíte moderní stavbu, kterou znají architekti po celém světě. Jen marně si ale budete lámat hlavu, k čemu asi slouží a jak vlastně funguje. Proslulý švýcarský architekt totiž právě zde vytvořil projekt, kterým chtěl zhmotnit antitezi běžného domu.
Olympijské hry vyvolávají pokaždé velké očekávání taky na architektonické scéně. V tomto směru mohou být letošní hry v Tokiu pro mnohé sice zklamáním, vyhrocené okolnosti a především vyústění příprav hlavního olympijského stadionu si ale přesto zaslouží větší pozornost. Projekt spektakulárního stadionu organických tvarů přesně ve stylu nezaměnitelného rukopisu Zahy Hadid (1950–2016) se ale postupem času proměnil v jednu obří profesní blamáž,
Při první obhlídce pozemku se celý tým zhrozil. Místo, kde měla nová restaurace Noa Nova vyrůst, sice nabízelo krásné výhledy na širý oceán, bylo ale na drsném skalním ostrohu, jehož terén pokrývaly balvany ošlehané prudkým větrem a příboji. Pro pětadvacetiletého čerstvého absolventa architektury to nebyl vůbec snadný úkol a hledáním optimálního řešení strávil dlouhé měsíce.
Pokud přemýšlíte, kam během prázdnin vyrazit na rodinný výlet, máme pro vás jeden tip. Druhý největší hradní komplex vám nabídne opravdu mimořádný zážitek, jaký nikde jinde v Česku nebudete mít. Čeká tu na vás působivé spojení historické a soudobé architektury díky odvážným zásahům architektů, pro které u nás dosud nebylo pochopení.
Přesný termín dokončení byl stanoven dlouho dopředu a nikdo s ním nesměl hnout. V červenci 1983 si měl národ připomenout sto let od znovuotevření Národního divadla po jeho ničivém požáru. A vedle rozsáhlé rekonstrukce historické budovy v souvislosti s tímto jubileem se připravovala ještě jedna stavební akce – výstavba zbrusu nových budov v přímém sousedství zlaté kapličky, na místě zbouraných Kaurových domů.
Když se záhy po revoluci chopil generální rekonstrukce pražského Rudolfina Karel Prager, v mnohých hrklo, s jakým brutálním návrhem přijde tentokrát. K žádnému znehodnocení kulturní památky však nedošlo, démonizovaný architekt přistoupil k úkolu s pokorou až překvapivou. Kvůli nutnému doplnění bílých mramorových podlah dokonce zařídil znovuotevření již opuštěného lomu ve slavné italské Carraře – odkud si ho nechali přivézt také architekti Josef Schulz a Josef Zítek ke konci devatenáctého století.
„Myslíte, že to za to stojí?“ reagovala tichým hlasem pětadevadesátiletá žena na nápad britského designéra a obchodníka znovu uvést na trh její návrhy nábytku. Psal se rok 1973 a původem irská designérka a architektka Eileen Grayová (1878–1976) žila po odchodu z veřejného života dekády v ústraní a profesním zapomnění. Jak ukázal čas, za námahu to opravdu stálo.
„Jak je na tom současná česká architektura? Moje odpověď zní, že žádná neexistuje,“ otvírá svým kousavým tvrzením architekt Petr Hájek novou ročenku české architektury. Tu každý rok sestavuje jeden tuzemský praktikující (a nutno dodat respektovaný) architekt nebo architektka a pomocí třicítky vybraných realizací prezentuje to nejlepší, co naše scéna během posledních dvou let vyprodukovala – z těchto důvodů se na ni pokaždé soustřeďuje velká pozornost odborné veřejnosti.
Měl to být zbrusu nový fotbalový areál jednoho z největších favoritů letošního mistrovství Evropy. Dáno bylo jeho přesné umístění na severním okraji Bruselu i navrhované řešení elegantního bílého solitéru obtočeného červeným pruhem, který odkazoval na přezdívku belgického národního týmu Rudí ďáblové. Z velkých plánů se ale časem stala politická blamáž a celý projekt ztroskotal ještě před položením základního kamene.
V jedné pražské zahrádkářské kolonii se mezi korunami vzrostlých stromů ukrývá nenápadná poetická chatka patřící známým umělcům, kde se omšelost a obyčejnost staví hrdě na odiv. Občas se zapomíná, že na výsledné podobě každé stavby má zásadní podíl také investor, který svými rozhodnutími vymezuje hřiště, na kterém se pak architekt pohybuje – od rozpočtu přes místo až po samo zadání.
O nové koncertní síni pro Prahu se mluví už dlouho. K její výstavbě přitom mohlo dojít krátce po sametové revoluci. V roce 1990 o realizaci začal vyjednávat Václav Havel se zástupci Japonska, které mělo zájem na novou síň přispět i kvůli obdivu císařského dvora k hudbě Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Ambiciózní plán, který mohl zásadně nakopnout (nejen) českou architekturu, však nakonec bohužel z různých důvodů vyšuměl do ztracena.
Nestává se u nás často, aby rodinný dům vzbudil takovou pozornost ještě předtím, než jej oficiálně představí sami autoři a média obletí líbivé profesionální fotografie. Dům na znojemském nábřeží to dokázal a důvody jsou jasné. Byla by ale chyba soustředit se jen na exteriér.
Budova galerie zaujímá důležité postavení jak v tvorbě německého génia, tak i v kulturních dějinách Berlína. Jde totiž nejen o vůbec poslední realizaci Miese van der Rohe, dokončenou rok před jeho smrtí, ale také o jedinou jeho stavbu v rodném Německu po nucené emigraci v roce 1937. Podobně jako řada dalších významných modernistických architektů té doby totiž tehdy uprchl před nacisty do Spojených států, kde našel nový domov na následující dekády a kde si také vybudoval celosvětové renomé.
Očekávání bohatého a vlivného investora byla stejně veliká jako tvůrčí ambice jednoho z nejvýznamnějších amerických architektů dvacátého století. Už první pohled dokazuje, že nejde o obyčejný letištní terminál, ale o pravou katedrálu komerčního létání s nesmazatelnou futuristickou atmosférou.
Začalo to zvoničkou, zhmotněným poetickým protestem obyvatel proti obnově černouhelných dolů v srdci moravskoslezských Beskyd. Jak se ale později ukázalo, malá dřevěná stavba měla ještě jeden důležitý dopad – dala dohromady místního starostu Jiřího Novotného s regionálním patriotem a známým architektem Kamilem Mrvou, čímž odstartovala novou kapitolu malé moravskoslezské obce Trojanovice.
V centru Madridu se před několika lety odehrála jedna z největších akcí svého druhu v Evropě. Část své nejrušnější městské dálnice Španělé zakopali do podzemních tunelů, aby se zbavili dlouhotrvajících problémů. Tím se otevřel prostor pro velkolepou soustavu parků, náměstí a sportovišť o ploše dvou set fotbalových hřišť.
Před čtyřiceti lety přestřihl Gustáv Husák pásku nového kulturního a společenského komplexu, který nikdy neměl v očích veřejnosti (a vlastně ani odborníků) zrovna dvakrát pozitivní obraz – také proto se v minulosti vedly diskuse, zda budovu na prominentním místě hlavního města nesrovnat se zemí. Když ale odhlédneme od poněkud neforemného zevnějšku, díky kterému stavba získala výmluvnou přezdívku Moby-Dick, a vstoupíme dovnitř, objevíme ve spletitých útrobách úchvatné interiéry v nevídaně zachovalém stavu.
Jak se vypořádat s nutnými stavebními úpravami sto let starých domů, řeší v dnešní době řada lidí. Rekonstrukce, zateplení, celková přestavba, nebo nahrazení novostavbou. Univerzální recept neexistuje. Své o tom ví rodina z pražského Suchdola, pro kterou přední český architekt Jan Šépka navrhl odvážnou přestavbu založenou na mimořádně silném architektonickém konceptu s úzkým propojením estetické a technické stránky věci.
Víc než přípravu na umělecký projekt to připomíná plánování špionážní mise. Andi Schmied nesměla podcenit žádný detail, protože jinak by hrozil krach celé akce. Namísto křestního jména začala používat své druhé rodné jméno a pro své nové alter ego vymyslela snadno uvěřitelný životní příběh: se svým bohatým manželem se z pracovních důvodů stěhuje do New Yorku, a pro rodinu proto intenzivně hledá byt.
Minulý týden jsme se dověděli jména letošních laureátů Pritzkerovy ceny, nejvyššího architektonického ocenění za celoživotní dílo. Proti výsledkům neprotestoval snad nikdo, Nobelovku za architekturu, jak se ceně také přezdívá, totiž získali velmi respektovaní architekti, kteří soudobé architektuře ukázali, že demolice by měla být vždy až tím posledním možným řešením.
Hlavní přínos sledované Ceny Evropské unie za současnou architekturu – Ceny Miese van der Rohe spočívá v propojení architektonické scény starého kontinentu, takže může dojít k její celkové reflexi a porovnání úrovně jednotlivých zemí. Jak název napovídá, za udílením ocenění stojí unijní orgány. Cenu dvacátým rokem organizuje barcelonská Nadace Miese van der Rohe společně s Evropskou komisí.
Glamping, hygge, ekoturistika. To jsou v současnosti nejskloňovanější trendy hýbající turismem a rekreací, jejichž dopad ještě posílila aktuální pandemie. Na těchto principech stojí také nový hotel ve francouzské vesnici zaručující maximální komfort v přírodě s ohledem na region a životní prostředí. V údolí malebného východofrancouzského regionu Alsasko, necelou hodinu cesty autem jižně od Štrasburku, leží malá a nenápadná vesnice Breitenbach. Ta nyní upoutala pozornost architektonických médií po celém světě díky otevření nového hotelu.
Pro uznávaného mistra soudobé architektury to byl dobře známý terén, na kterém se nemýlí. Využil tak svých letitých zkušeností s úpravami historických staveb a z areálu původně kapucínského kláštera vytvořil administrativní komplex, jehož hlavním znakem je harmonická souhra starého s novým.
Přesně před deseti lety své brány otevřela nová budova největší školy architektury u nás. Kromě přísných kulis pro výchovu studentů a studentek přinesl projekt také profesní vrchol nesmlouvavé dámě, která má jasný názor, jak se má architektura dělat. V jednom měli jasno hned na začátku – jak nová škola vypadat nemá. Odstrašující příklad nosili totiž v živé paměti. Dosavadní prostory Fakulty architektury připomínaly spíš než moderní univerzitní budovu kulisy z noční můry každého klaustrofobika.
