Při první obhlídce pozemku se celý tým zhrozil. Místo, kde měla nová restaurace Noa Nova vyrůst, sice nabízelo krásné výhledy na širý oceán, bylo ale na drsném skalním ostrohu, jehož terén pokrývaly balvany ošlehané prudkým větrem a příboji. Pro pětadvacetiletého čerstvého absolventa architektury to nebyl vůbec snadný úkol a hledáním optimálního řešení strávil dlouhé měsíce. Svého teprve druhého projektu v kariéře se ale nakonec zhostil s grácií a přehledem hodným mistra – a zároveň ukázal, kudy se bude jeho tvorba po dobu dalšího půlstoletí ubírat.

Smazat hranici

Zkušenosti získané projektováním v komplikovaném pobřežním terénu mohl mladý Álvaro Siza záhy uplatnit u dalšího projektu, který na stavbu restaurace bezprostředně navázal. Řeč je o proslulém koupališti na pláži Leça da Palmeira, nejnavštěvovanější a nejobdivovanější realizaci z dob profesních začátků největšího portugalského architekta dneška, která fascinuje propojením architektury s terénem, až se stírá hranice mezi přírodou a zásahem člověka.

Na projektu koupaliště začal Siza pracovat na začátku šedesátých let, kdy se už dokončovala zmiňovaná restaurace – obě stavby na pobřeží města Matosinhos, architektova rodiště severně od Porta, od sebe dělí jen pár set metrů. I díky důvěrné znalosti místa bylo Sizovi jasné, že koupaliště nesmí narušit scenerii pobřeží víc, než je nutné. Namísto konvenčního řešení bazénů vymezených čtyřmi stěnami, které mimochodem prosazoval jeden Sizův kolega, přišel s konceptem, který zhmotňuje termín poetický modernismus, jak bývá jeho tvorba označována.

Kromě komplikovaného skalnatého podloží se Siza musel vypořádat ještě s jedním omezením. Podél pobřeží totiž vede rušná silnice a hluk z ní by mohl plavce rušit. Architekt proto využil potřebného zázemí koupaliště ve formě jednoduché podlouhlé budovy s pokladnou, šatnami a sprchami jako akustické bariéry. Pokorná ohleduplnost Sizova návrhu se ovšem projevuje i ve vztahu k lidem cestujícím po této silnici – díky umístění pod úroveň vozovky totiž budova neblokuje výhledy z vozovky ani neruší pohledy na pobřeží z větších vzdáleností.

Odpracovaná samozřejmost

Architektonický záměr bral v potaz také atmosféru areálu při příchodu. Návštěvníci k pokladnám sestupují po klesající betonové rampě, postupně se jim z dohledu ztrácí silnice i oceán a ocitají se ve spoře osvětlených šatnách bez výhledu ven, takže moře o sobě dává vědět jen šuměním vln. O to intenzivněji si pak vychutnáte ničím nerušený pohled na nekonečný obzor oceánu, který se před vámi otevře při odchodu z kabinek.

Nenechte se zmást. V architektuře platí, že pokud něco působí samozřejmě a nenuceně, je za tím obvykle velké množství práce a zvažování několika různých scénářů v architektově hlavě a skicáku. Álvaro Siza strávil skicováním návrhu přímo na místě nekonečné hodiny, než rozhodl o finálním umístění bazénů s ohledem na funkci, perspektivy a celkovou soudržnost návrhu. V té době totiž ještě architekti neměli k dispozici detailní topografické průzkumy terénu, a tak si musel místo sám osahat. Vzhledem ke svému záměru nenarušit terén víc, než je nutné (a také vzhledem k nízkému rozpočtu, nutno dodat), potřeboval bazény umístit tak, aby snížily zásahy do skály na minimum.

„Moře je hrozivé a projekt s tím počítá,“ uvedl architekt k technické stránce stavby. Vzhledem k agresivně koroznímu prostředí dal přednost betonu, svému oblíbenému materiálu, do kterého nechal přimíchat písek z místních pláží pro barevné souznění konstrukcí s okolím. Naopak bazény se slanou vodou a pochozí plochy nechal natřít nabílo, aby hladina odrážela maximum slunečních paprsků a zároveň se na ní zrcadlila obloha. Dětské koupaliště i větší bazén blíž k oceánu vymezují nízké betonové zídky, které se střídají se skalním masivem pobřeží, takže koupaliště splývá s horizontem oceánu. Že projekt fascinující svou pokornou kontextualitou skvěle obstál také v reálném provozu, dokazují davy návštěvníků, které láká každé léto. I pětapadesát let od svého otevření.