KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA

Německo, hlavní spojenec Ruska

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA
Německo, hlavní spojenec Ruska

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Evropě nastala situace, jakou neznáme od konce studené války. Ve vzduchu visí hrozba ruské invaze na Ukrajinu. Západ se zoufale snaží invazi zabránit. Dost mu to ztěžuje fakt, že Německo se chová spíše jako spojenec Moskvy než člen západní aliance.

Západ za Ukrajinu bojovat nebude. Za předpokladu, že nejde jen o bluf Vladimira Putina a koncentrace vojsk na ukrajinské hranici je pokusem, jak dotlačit NATO k ústupkům, tak západní země se v podstatě mohou snažit odvrátit ruský vpád dvěma způsoby. První je hrozba sankcí. Šance, že to zapůsobí, je minimální. Rusové s tím počítají a případné ekonomické ztráty nejspíše započítali do svých kalkulů.

Druhou možností je vyzbrojit Ukrajinu. Všeobecně se předpokládá, že Ukrajinci nemohou ruský útok odrazit. Urputná obrana a velký počet obětí by mohly přesvědčit i Putina, že to za to nestojí. Oba dva přístupy však podrývá soustavně Německo.

V případě ruských provokací často padá otázka, proč nyní? Ruské imperiální choutky vůči Ukrajině jsou dlouhodobé, proč se Kreml rozhoupal k akci až teď? Částečnou odpovědí je zřejmě plyn. Evropa je závislá na ruském plynu. Jenže tento vztah je oboustranný, Rusko je závislé na evropských penězích. Válka s Ukrajinou, přes kterou vede hlavní plynovod z Ruska na Západ, by nutně znamenala poškození ruské ekonomiky. Plyn byl tedy jistou zárukou, že Rusko se nepokusí o vpád na Ukrajinu.

Tento kalkul však zvrátila dostavba plynovodu Nord Stream 2, který přes Balt obchází Ukrajinu a spojuje Rusko přímo s Německem. Nově tak ruský vpád na Ukrajinu nemusí znamenat úbytek peněz a plynu. Pravda, Němci odsunuli spuštění Nord Stream o šest měsíců z administrativních důvodů. Že by ale Berlín chtěl úplně zastavit Nord Stream 2, na to to nevypadá. Zadruhé vysoké ceny energií znamenají, že Rusko sedí na obřích zásobách hotovosti, jež mohou pomoci vykrýt ekonomické dopady války a sankcí.

A to je předtím, než Německo ekonomickou odpověď Západu zařízne. Například jasně signalizuje, že bude proti vykopnutí Ruska ze systému mezinárodních plateb SWIFT. Tato hrozba, jež by znemožnila Rusům účastnit se mezinárodního bankovnictví, je přitom Američany považována za „nukleární“ možnost a nejmocnější zbraň v sankčním arzenálu.

Německý kancléř Olaf Scholz sice prohlásil, že v případě invaze na Ukrajinu jeho vláda bude muset znovu jednat o povolení pro Nord Stream, ale nepotvrdil, že ho zruší úplně. Ministryně obrany Christine Lambrechtová zase trvá na tom, že Nord Stream nemá s politikou nic společného. Poslanec Ralf Stegner si na Twitteru stěžoval na německé zpravodajství o Rusku. Nazval ho „harašením zbraněmi“, používá prý „studenoválečnický tón“ a požaduje „jednostranné zbrojení a spirálu sankcí tam, kde je nutně zapotřebí diplomacie a snížení napětí“. Všichni zmínění jsou z SPD. Vlastně celkově němečtí sociální demokraté jsou proruští. Rolf Mützenich, lídr parlamentní frakce, v rozhovorech vyjadřuje pochopení pro ruské pocity ohrožení. V prosinci vyzval k ukončení „recipročních hrozeb“. Předseda SPD Kevin Kühnert tvrdí, že problémy Nord Streamu a Ukrajiny by se neměly míchat.

Koaliční Zelení jsou k Nord Streamu i Rusku více skeptičtí. Ministryně zahraničí Annalena Baerbocková se setkala v Moskvě se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Sice mu vyčetla porušování lidských práv a agresi vůči Ukrajině, nezopakovala však linii NATO, že ruské požadavky, včetně zákazu členství v Alianci pro Ukrajinu a Gruzii, jsou nepřípustné. Německá vláda prostě nepůsobí jako pevná složka západního spojenectví.

To se potvrzuje i v dodávkách zbraní. Zatímco ostatní spojenci se snaží dodat Kyjevu co nejrychleji výzbroj, Němci prodej zbraní zastavili. Nejen to, dokonce ztěžují dodávky od ostatních. Berlín takto zakázal vývoz původně německých zbraní z Estonska na Ukrajinu. Předtím to zamítl Lotyšsku.

Velitel německého námořnictva Kay-Achim Schönbach včera rezignoval, když na veřejnost unikla nahrávka, kde v indickém think-tanku tvrdí, že hrozba ruské invaze na Ukrajinu je nesmysl. Rusko prý chce jen respekt. Ohledně Putina prohlásil, že „je snadné vzdát mu úctu, kterou skutečně vyžaduje – a kterou si pravděpodobně také zaslouží“. Je tak namístě se ptát, na čí straně Německo vlastně je.

Schönbach alespoň uvažuje pragmaticky. Na videu tvrdí, že Evropa si potřebuje naklonit Rusko, jelikož je to potenciální spojenec proti Číně. Problém je, že Moskva má momentálně blíže k Pekingu a německá politika je stejně pročínská jako proruská. Pokud by za německým postojem stál tvrdý mocenský kalkul, dalo by sto ještě pochopit.

Jenže spíš za tím je směs energetické politiky a ekonomických zájmů. Německé zelenání znamená, že bez plynu se prostě neobejde. Německý byznys zase tvrdí, že Rusko je důležitý trh, přestože do peskovaného Polska vyváží více.

Roli v tom hrají ještě dvě věci. Tradiční německý pohled na Rusko jako na velmoc, která má své zájmy a je s ní potřeba jednat. Dějiny německo-ruské spolupráce jsou dlouhé. Čtyři dělení Polska, smlouva v Rapallu, Ostpolitik, summit Kohl–Gorbačov, jenž vedl ke znovusjednocení Německa. To vše jsou příklady rusko-německé spolupráce. A pak Mathieu von Rohr v magazínu Der Spiegel naznačuje, že by za tím mohly být ruské peníze. Exkancléř za SPD Gerhard Schröder je předsedou představenstva Rosněfti a v podstatě vrchní ruský lobbista v Německu, přesto ho SPD vnímá jako zasloužilého státníka. Premiérka spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko za SPD Manuela Schwesigová přijala ruské peníze pro zemskou „environmentální“ nadaci, jež ve skutečností sloužila k obejití amerických sankcí při dostavbě Nord Streamu 2. Jeho západní terminál má být právě v Meklenbursku-Předním Pomořansku.

Pokud to má nějaký dopad na českou politiku, tak ten, že to totálně převrací tradiční vnímání EU. Ta je mezi „eurohujery“ považována za kotvu západního směřování země a hráz proti ruskému vlivu. Je tedy potřeba následovat evropský mainstream, což v praxi znamená Německo a Francii, protože to nás vede více na západ a dále od Ruska. Často se volá po společné zahraniční a obranné politice EU. Problém nastává ve chvíli, kdy tento mainstream kráčí směrem ke Kremlu. Německo je nejmarkantnější příklad, avšak i Francie koketuje s ústupky vůči Rusku. Emmanuel Macron vyzval k bezpečnostní dohodě s Ruskem.

Naopak nejvíce protiruští jsou evropští vyvrhelové Británie a Polsko, jež dodávají Ukrajincům zbraně a cvičí ukrajinské vojáky. Dokonce i Turecko vesele prodává Kyjevu drony. Erdoğanův režim je sice právem považován za autoritářský, ale ukazuje svou užitečnost v NATO. Tam Turecko bylo přijato k posílení východního křídla. Tuto roli momentálně plní.

Pokud z nastalé krize vzejde něco pozitivního, mohlo by to být uvědomění si českých liberálů, že slepé následování Německa a volání po stále těsnější Unii může jít přímo proti bezpečnostním zájmům této země.