V BUBLINĚ

Já vám to říkal!

V BUBLINĚ
Já vám to říkal!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Miliony a miliony uživatelů si minulý týden pouštěly trailer na novou sezonu velice populárního seriálu Stranger Things. Taky ho mám rád – trochu horor, trochu retro, ale především dobře udělaný amalgám motivů filmů a knížek osmdesátých let, který potěší nostalgika a strhne i mnoho mladších a „nezasvěcených“. Tříminutová upoutávka také ukazovala jednu z hlavních postav, jak strádá v gulagu někde na ruském Dálném východě, ztrápení vězňové se tam plouží sněhem, jsou předhazováni nějakému nadlidskému zlu, v jednom z nich ale stále hoří plamínek odporu… Jasně, popkultura, ale v kontextu ruského vpádu na Ukrajinu získávají podobné obrazy nějakou jinou sílu.

Nepochybně tak přitom nebyly zamýšleny, Stranger Things jsou „osmdesátkové“ retro a studená válka, ruská hrozba je pro amerického tvůrce i jeho publikum taky retro, stejně jako osmdesátkové písničky, Žhářka Stephena Kinga další díla, z nichž seriál čerpá. Jenomže dějiny mají sklon změnit věci, o nichž se člověk domnívá, že dávno minuly, v cosi nebezpečně aktuálního.

Známý ruský opozičník a někdejší mistr světa v šachu Garry Kasparov vydal novou knihu, jmenuje se Přichází zima, popisuje v ní Putinův režim jako vážnou hrozbu pro svobodu a demokracii ve světě. Na Twitteru se Kasparov svěřil s tím, že jeho vydavatelství mělo s tím názvem problémy, a ne kvůli tomu, že odkazuje k populární fantasy sérii Hra o trůny. Ten název mu přišel příliš „studenoválečnický“, panikářský. Doba všech těch „mrazů z Kremlu“ už přece dávno minula. Dneska by Kasparov jistě podobnou kritiku neslyšel. V přednášce v rámci tzv. TED Talks taky hořce zažertoval, že jeho příští kniha se bude jmenovat Zima je tady s podtitulem Já vám to říkal. Je to trpká satisfakce, protože někdy by se člověk radši mýlil. Přívlastek „studenoválečnický“ byl v západní veřejné debatě používán jako forma výsměchu nebo kritiky, jím označení lidé byli vnímáni jako beznadějně uvázlí v minulosti, bojovníci v dávno skončených válkách, „strašení Moskvou“ bylo vnímáno jako projev zpozdilosti, neschopnosti registrovat ty pověstné nové výzvy. A najednou je všechno jinak. Jeden by spolu s Kasparovem taky rád zařval do světa: Já vám to říkal! Akorát že by to bylo k ničemu a v kontextu probíhající války by to mohlo být i nemístné a sebestředné.

Ta potřeba opožděné satisfakce byla znát z debat a výměn na sociálních sítích potom, co ministryně obrany Jana Černochová promluvila o tom, že by v Česku ráda viděla americkou základnu (její slova se velice rychle ukázala jako poněkud odpoutaná od reality). Najednou jako kdyby se vrátily vzrušené výměny názorů z let 2007–2009, kdy se v Česku „bojovalo“ o americký radar, proti němuž povstala jednotná fronta komunistů, konspirátorů, angažovaných filmařů, pokrokové levice, sociální demokracie, představitelů prazvláštních politických stran, místních samospráv a taky místních rusofilů nebo rovnou postav přímo na Moskvu navázaných. A ta fronta byla vítězná. Radar sice „zařízla“ administrativa prezidenta Obamy, bitvu o veřejné mínění ale odpůrci radaru vyhráli. Některé intelektuální výkony, jež v tom boji předvedli, by nepochybně stály za zvěčnění. Dnes může to dávné „strašení Moskvou“ působit jako výraz o hodně realističtějšího pohledu na věc, než měli „antiradaristé“. Taky bych si rád od tehdejších „vítězů“ vyslechl něco ve smyslu: Měli jste tenkrát spíš pravdu. Je to ale marná naděje, taky proto, že lidé jejich typu jsou velmi zdatní v racionalizacích vlastních selhání, jejich připravenost stylizovat se do role oběti štvanice je vysoká, umění strategického zapomínání si osvojili dokonale. A navíc – je to už patnáct let, argumentovat tak „dávnými“ událostmi ve světě schopném udržet pozornost cirka patnáct minut je snaha odsouzená k porážce, nebo aspoň k nepovšimnutí. Já vám to říkal! může si člověk ulevit, tím se vyčerpávají možnosti pozdní satisfakce. Tíživost zpráv, které přicházejí, to ale nijak neumenší a jistotu neomylnosti ohledně věcí příštích mu to taky nepřinese. Nebo by aspoň přinést nemělo.