Schůzka Trump–Putin přinesla u nás i ve světě gejzíry moralizování, před nimiž nebylo úniku. Chudák ministr Lipavský musel v úsilí o co nejefektnější připomenutí Mnichova sáhnout po citátu Anthonyho Edena, o němž většina příjemců netuší, kdo to byl, protože všechny Churchillovy citáty už zřejmě byly rozebrané. To je jen jeden příklad za všechno, čemu člověk přes veškerou snahu neunikne.

Zkusme se obrátit k jiné historické analogii. Na přelomu let 1968 a 1969 proběhla v české intelektuální obci diskuse známá podle názvu statě Milana Kundery jako diskuse o českém údělu. Kunderův text zůstává těžko překonatelným příkladem toho, co všechno si dokáže namluvit člověk, který chce být morálním vítězem. V době, kdy už mělo začít každému docházet, že pražské jaro skončilo špatně, dokázal Kundera tvrdit, jak to bylo vlastně dobré. V podstatě jakákoli náhodně vybraná pasáž může posloužit jako příklad, řečeno dnešním internetovým jazykem, peak cringe: „Vidím byt pod střechou malého pařížského paláce, slyším Aragonův hlas plný hněvu, hlas proklínající násilí, vidím Aragonovu tvář plnou úzkosti nad osudem mé země a slyším pak svá slova, která několikrát opakují: ,Byl to nejkrásnější týden, jaký jsme kdy prožili.‘ Bojím se, že to tvrzení tam znělo absurdně a podivně, ale mí krajané mi rozumějí. Vždyť to byl týden, kdy národ náhle spatřil svou vlastní velikost, v kterou už ani nedoufal.“

Reformní komunisté uvrhli zemi do experimentu, aniž by přemýšleli o tom, jak čelit předvídatelné sovětské reakci, protože byli opojeni do té doby neznámým pocitem, že je lidé mají rádi. Za jejich pokus o napravování vlastních chyb národ zaplatil okupací a režimem, který byl horší než v jiných zemích sovětského bloku. Sám Kundera z toho dějiště národní velikosti raději utekl.

Václav Havel ve své polemice, jež zůstává jedním z jeho nejlepších textů, přesně pojmenoval, jak Kundera kamufluje porážku tím, že si namlouvá všechno možné. Jak budováním iluze o osudu malého národa a kýčovitým sebeprožíváním likviduje kritické uvažování o naší zodpovědnosti, možnostech a úkolech. Na Kunderovo absurdní tvrzení, že pokusem o obrodu socialismu „Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin“ Havel střízlivě kontruje: „Budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!“

Šlo tehdy o úplně jiné věci než dnes, v tom paralela není. Ale to kunderovské namlouvání si, že svět je zvědavý na naše moralizování, se tu rozlezlo jako mor.

Velký svět, kam ukrajinská válka nedoléhá, řeší jiné morální problémy. Jeden takový přinesl nástup preparátu Ozempic a podobných, které pomáhají zhubnout. Wall Street Journal referuje o jedné skupině obyvatel, jíž to přináší problém – tlusťošských aktivistech. Mezi záplavou nových identit usilujících o osvobození od „útlaku“ totiž bojují o své místo na slunci i tlusťoši. Prosazují pohled, že negativní zdravotní důsledky obezity jsou výmysl lékařské a farmaceutické lobby, oni mají zůstat tlustí a úkolem společnosti je přestat je stigmatizovat. „Lidé říkají o tlustých lidech věci, které by nikdy neřekli o černoších, starších lidech nebo homosexuálech,“ stěžuje si bývalá šéfredaktorka odborného časopisu Fat Studies a my vidíme, jak je boj o místo na žebříčku obětí neúprosný. Není divu, že výkonná ředitelka Národní asociace pro prosazení přijetí tlustých lidí říká, že „Ozempic nám stoprocentně zhoršuje situaci“.

Novela našeho trestního zákona zpřísňuje tresty za skutky spáchané z nenávisti, kvůli tomu, že oběť patří k nějaké skupině. Některé takové skupiny jsou vyjmenované – lidé určité rasy, pohlaví, sexuální orientace atd. Zákon ale taky dodává, že může jít i o „příslušnost k jiné skupině osob“ – to je k volnému uvážení státních zástupců a soudců. Budou mezi nimi tlusťoši?