Předevčírem Andrej Babiš ukázal, že i on je pouze člověk. Do jeho projevu, formálně ke střetu zájmů, ve skutečnosti tradičně meandrujícího, se vloudil neočekávaný moment slabosti. Když mluvil o svém psychicky nemocném synovi, vyhrkly mu do očí slzy a na chvíli se mu zatřásl hlas. U Babiše, který má spíše tendenci prezentovat se jako nezastavitelný a necitlivý buldozer, to překvapilo. Slzy na veřejnosti jsou něco neobvyklého a trapného. Zvláště u politiků. Jsou to lidé, kteří mají mít nervy z oceli, denně čelí nadávkám, invektivám a pomluvám. Zároveň ale řídí těžkopádnou loď státu, jež občas může vplout do řádně rozbouřených vod. Asi nikoho by v takovém momentu úplně neuklidnilo, pokud by se kapitán lodi rozbrečel. Ve skutečnosti je však předpoklad, že zvláště muži by neměli plakat, relativně nový, v podstatě vymyšlený viktoriány v 19. století.

Ale jak připomíná historik Andrew Roberts, neplatilo to vždy. „V dřívějších dobách neznamenala plačtivost nedostatek mužnosti nebo sebeovládání. Například na pohřbu admirála Horatia Nelsona v lednu 1806 plakalo všech osm admirálů, kteří nesli rakev katedrálou sv. Pavla, stejně jako nejméně polovina všech mužů z pohřebního průvodu. Od mužů v období regentství (přelom 18. a 19. stol.) se neočekávalo, že budou ovládat své emoce tak, jak se to očekávalo od jejich viktoriánských vnuků a pravnuků,“ napsal.

I v moderní době najdeme řadu politiků, které zradily vlastní emoce. Právě Británii letos v červnu šokovaly slzy ministryně financí Rachel Reevesové. Během interpelací, tradičně vyhrocené a bouřlivé show, lídryně konzervativců Kemi Badenochová ostře zaútočila na výkon Reevesové. Premiér Keir Starmer se jí ale nezastal a Reevesová se před zraky celé Dolní sněmovny rozbrečela.

Slzy po tváři se valily též premiérce Margaret Thatcherové, když oznamovala svou rezignaci. A stejný osud potkal i další konzervativní premiérku, Theresu Mayovou.

Tyto příklady, zvláště brečící Reevesová, vyvolaly debatu o tom, zda ženy snášejí tlaky politiky a vysokých funkcí hůře než muži. Reakcionáři to považovali za důkaz, že ženy nemají v politice co dělat, feministky naopak za signál, že tlaky na ženy jsou větší než na muže.

Pravdou je, že i politici pláčou, jak dokazuje Andrej Babiš. Emoce na uzdě neudržel například britský ministr zdravotnictví Matt Hancock, když v televizi mluvil o zahájení očkování proti covidu. Ve všech zmíněných případech šlo ale o značně decentní a tiché slzy. To se nedá říct o japonském politikovi Rjútaró Nonómurovi, který dostal hysterický záchvat, když vysvětloval na tiskovce svůj finanční skandál.

Obzvláště ubrečený byl republikánský předseda Sněmovny reprezentantů John Boehner, který brečel téměř neustále. „Jestli jsme o bývalém předsedovi Sněmovny reprezentantů Johnu Boehnerovi něco věděli, pak to, že rád pláče. Hodně pláče. Během jeho politické kariéry ve Washingtonu slzy tekly jako řeka, změkčovaly jeho drsnou povahu a pohlcovaly každého, kdo stál v jeho cestě. Plakal s prezidenty. Plakal před papežem. Jen tento týden, při propagaci své nové knihy, se rozplakal během rozhovoru se zkušenou novinářkou USA Today Susan Pageovou. Co to vyvolalo? Reklama na golf,“ napsal server RollCall o Boehnerovi v dubnu 2021.

Nemůžeme opomenout nejubulenějšího státníka 20. století, kterým není nikdo jiný než Winston Churchill. Přestože právě Churchill je ve světě nejspíše nejznámějším symbolem britského stoicismu, hledícího neohroženě vstříc nesmírnému nebezpečí, nestyděl se plakat, kdykoliv se mu zachtělo. Muž, který slíbil Britům „krev, pot a slzy“, věděl o slzách opravdu hodně. Znovu Roberts: „Winston Churchill byl mužem tak silných emocí, s hluboce romantickou představivostí a schopností empatie, který zároveň disponoval aristokratickým pohrdáním tím, co si o něm ostatní myslí, že když měl chuť plakat, prostě plakal. Jeho historická představivost byla taková, že tuto úžasnou slzavost dokázal projevit jak v nevýznamných okamžicích, tak při velkých příležitostech, zejména pokud zazněla vojenská hudba.“ Brečel, když zemřeli jeho blízcí a známí, brečel při vyhrocených momentech v parlamentu, brečel před nastoupenými vojáky v El Alameinu, brečel při pohledu na rozvaliny vybombardované Dolní sněmovny, ale i když slyšel příběh „ušlechtilého psa, který se prodírá sněhem ke svému pánovi“.

Podle Robertse „mnoho lidí pláče na svatbách a pohřbech. Churchill plakal nejen při těchto příležitostech, ale také při rezignacích, jmenováních, filmech (dokonce i komediích), bombardování, významných parlamentních událostech, holokaustu, vojenských přehlídkách a pochodech a při poslechu starých písní.“

Churchill dokazuje, že slzy nemusejí být projevem slabosti, ale i síly, empatie a odhodlání. Naopak Boehnera lidé podezřívali, že brekot využívá i jako zbraň k ozbrojení a znejistění svých protivníků. Co znamenají u Andreje Babiše, se teprve ukáže.