Jeden měsíc od chvíle, kdy se otevřely volební místnosti, stvrdily tři strany vznikající vlády koaliční smlouvu. V novináři zaplněném reprezentačním sále Poslanecké sněmovny, konkrétně v místnosti přiléhající ke kanceláři předsedkyně dolní parlamentní komory, zasedli ve 13 hodin ke třem vyhotoveným kopiím předsedové stran a předsedové poslaneckých klubů. Před zraky „českých maršálků“ shlížejících z obrazů vzali Andrej Babiš (ANO), Tomio Okamura (SPD) a Petr Macinka (Motoristé sobě) do rukou ty nejlevnější propisky a podepsali papír ve zdobených deskách. Po programovém prohlášení budoucí vlády, které bylo představeno v pátek minulý týden, jde o další zásadní dokument. „Děkuji a těším se na spolupráci,“ suše pronesl po aktu šéf SPD, o poznání uvolněnější Macinka ocenil „gentlemanskou dohodu“.

Ve smlouvě se strany například zavazují – kromě základních věcí (tedy že zajistí fungování vlády, vysloví jí důvěru, budou hlasovat pro její programové teze, a to skrze jednotný postup u zákonů jí navržených, či že nevyvolají ani nepodpoří hlasování o nedůvěře kabinetu) –, že post šéfa sněmovny připadne hnutí SPD. Byť není ve smlouvě jmenován Okamura, strany již oznámily, že je jejich jediným kandidátem. Proti předsedovi hnutí postavila kandidáta jen končící vláda mířící do opozice, totiž poslance Jana Bartoška (KDU-ČSL). Ten apeloval na tajnost volby – aby se každý poslanec zodpovídal jen svému svědomí. Na tiskové konferenci před ustavující schůzí sněmovny, která začala hodinu po podpisu koaliční dohody, Bartošek zmínil mimo jiné Okamurovy výroky z roku 2018 o pracovním a sběrném táboru pro Romy v Letech. Tím, že Okamura tvrdil, že tábor nebyl oplocený, a lidé zde tak měli volný pohyb, se šéf SPD podle Bartoška dopustil zpochybňování holocaustu, přičemž někdo takový by se dle lidovců neměl stát třetím nejvyšším ústavním činitelem, který reprezentuje v rámci parlamentní diplomacie republiku navenek. Okamura se za výrok v minulosti částečně omluvil.

Slušný člověk, ten Okamura!

Právě tajná volba šéfa sněmovny bude prvním skutečným testem soudržnosti nové koalice. Před uzávěrkou tohoto vydání nebylo jasné, zda Okamura získal 108 hlasů, tedy zda pro něj hlasovali všichni poslanci tří koaličních stran, případně zda jich obdržel méně, ale i tak se stal předsedou. Že by se ovšem šéfem komory nestal, bylo na základě toho, co zaznělo v pondělí při podpisu smlouvy, velmi nepravděpodobné. Předsedové ANO i Motoristů třeba uvedli, že „Okamura je jediným člověkem, který se přišel na jejich poslanecký klub představit“. Macinka dále jeho projev s vizí označil za „mimořádně přesvědčivý“, Okamurovo chování pak za „milé a zdvořilé“. Naopak Bartošek řekl, že se byl představit pouze na klubech budoucích opozičních stran, a pro Echo vysvětlil, že nevidí smysl předstupovat před reprezentanty stran vznikající vlády. Karty byly tedy rozdány, zdá se, jasně: pokud by hnutí SPD – a to jiného kandidáta než Okamuru nemělo – nezískalo křeslo předsedy sněmovny, se „stabilní většinou“, jak o ní hovoří mimo jiné koaliční smlouva, by byl rychle utrum. A netřeba připomínat, že do své koaliční smlouvy si fakt, že post předsedy obsadí konkrétní strana, vepsaly i subjekty končící koalice. „Složení orgánů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky: Vedení. Předseda: SPOLU / TOP 09,“ stojí v dokumentu podepsaném v listopadu 2021.

Křeslo šéfa sněmovny navíc není pouze reprezentativní (diplomatickou) a technickou (řízení schůzí dolní komory) záležitostí, ale nese s sebou hned dvě důležité pravomoci: zaprvé předseda sněmovny zastupuje v některých záležitostech prezidenta republiky, nemůže-li hlava státu svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a obě parlamentní komory rozhodnou, že tomu tak je, nebo je-li úřad prezidenta republiky uprázdněn (tj. není obsazen, například v důsledku smrti či abdikace). K využití článku 66 Ústavy se schylovalo například na konci druhého funkčního období prezidenta Miloše Zemana, ale tehdy se hlava státu uzdravila a funkci začala opět vykonávat.

Ještě zásadnější je ale druhý bod: nevysloví-li sněmovna dvakrát důvěru prezidentem jmenované vládě, přichází na řadu se třetím pokusem právě šéf dolní komory. Lze si tak jen stěží představit, že by si vznikající koalice mohla nechat tuto možnost ujít, a to nehledě na to, že podpisem dodatku koaliční smlouvy se zavázalo všech 108 poslanců vznikající vlády, že „budou po celé volební období dodržovat závazky vyplývající z Koaliční smlouvy“. I v minulosti podepisovali všichni poslanci koaliční dohodu, třeba začátkem roku 2014 zákonodárci ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Jako poslední ze 111 podpisů tehdy připojili ten svůj lidovci, což oznámil poslanec Marian Jurečka, nyní končící ministr práce kabinetu Petra Fialy (ODS). Z dřívějška známe i případy, kdy volba nebyla tak tajná, jak měla být: v roce 2006, kdy sněmovní volby dopadly patem 100 : 100 mezi dvěma bloky vedenými Mirkem Topolánkem (ODS) a Jiřím Paroubkem (ČSSD). Do vedení sněmovny nebyla zvolena v prvním kole Miroslava Němcová (ODS), dnešní senátorka, či Jan Kasal (KDU-ČSL), přičemž ODS zvolila při dalších kolech přísný postup. „Chodili jsme raději ve dvojicích a lístky si navzájem ukazovali. Vedení chtělo mít jistotu, že od nás to nikdo nebyl,“ přiblížil tehdy strategii ODS jeden z jejích poslanců. Druhý blok zvolil jinou strategii: volby se zdržel a komisi se vrátilo všech 100 hlasovacích lístků.

Hlavolam jménem Turek

Ačkoli se v historii České republiky zatím nikdy nestalo, že by byla vláda složena až na třetí pokus – tedy že by oba prezidentovy pokusy selhaly –, hypoteticky si situaci představit lze. V neděli v pořadu Otázky Václava Moravce například vystoupil bývalý dlouholetý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, taktéž někdejší politik v éře premiérování Miloše Zemana na přelomu milénia, který sdělil, že dle jeho mínění by prezident Petr Pavel nemusel jmenovat Babiše premiérem, pokud si nepřeje Filipa Turka coby ministra zahraničních věcí kvůli jeho nevhodným komentářům na sociálních sítích, a Babiš by na Turkovi přitom trval.

Ve chvíli, kdy prezident jmenuje premiéra, mu totiž zbývá už jen opravdu málo manévrovacího prostoru, co se odmítnutí jednotlivých kandidátů týče, jak se shodují ústavní právníci. Takovou možností je například článek 70 Ústavy, který říká, že „člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce“. Jak ale uvedl ve zmíněném pořadu sám Rychetský, takovou definici nelze na Turka „napasovat“. Turek je zatím kvůli podezření z extremistických a rasistických výroků policií prověřován, obžalován nebyl. Navíc případný pravomocný verdikt by v českém prostředí mohl padnout až za velmi dlouho (Turka by také k případnému stíhání musela vydat Poslanecká sněmovna, neboť jako zákonodárce má imunitu). Pokud by tedy prezident jmenoval Babiše premiérem, Turka by pak skoro jistě odmítnout nemohl. A odmítal-li by prezident Turka bez jasných argumentů, může mu šéf ANO hrozit kompetenční žalobou. A to i přesto, že přenesení odpovědnosti ve sporu prvního a čtvrtého nejvyššího ústavního činitele na Ústavní soud by nebylo výhrou pro nikoho. Že o něco takového může hnutí ANO stát jen stěží, podporuje i to, že dlouhodobě označovalo současné složení instituce garantující ústavnost vedené Josefem Baxou za provládní ve smyslu „profialovské“. Babiš tak donedávna častoval i samotného Pavla, který soud v uplynulých letech plnil.

Jak tedy postupovat? Babiš, i kdyby si byl vědom, že Turek v pozici ministra může poškodit dobré jméno země v zahraničí, a chtěl by ho odmítnout, nemůže přijít o hlasy Motoristů, kteří na nominaci svého čestného prezidenta trvají. Byť v uplynulých týdnech představitelé strany přiznali, že adeptů na každý ministerský post mají vícero – propíralo se například jméno exdiplomata a nového poslance strany Karla Berana –, Macinka nakonec oznámil, že „náhradu za Turka nehledá, protože to nelze“. Spekulovalo se o tom, že Babiš by mohl udělat taktický tah: Turka navrhnout a nechat Pavla, aby ho odmítl, čímž by černého Petra přehodil na hlavu státu, a nemohl by tak být koaličním partnerem viněn. Rychetský, který si – pravděpodobně jako řada dalších na stejné straně barikády – nepřeje Turka v roli šéfa diplomatů, však tuto potenciální kličku jasně odmítl s tím, že je výlučnou kompetencí premiéra ministry navrhovat, a nechal se slyšet, že pokud by situace stála takto, tak by Babiše zkrátka nejmenoval, byl-li by v roli prezidenta. Bývalý šéf Ústavního soudu poukázal na to, že prezident má dva pokusy – což opět dokazuje, jak je místo šéfa sněmovny pro potenciální třetí pokus důležité.

Kdo uhne první?

Bývalému předsedovi Ústavního soudu ale oponuje profesor na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Aleš Gerloch. „Podle mého by prezident riskoval žalobu pro hrubé porušení Ústavy před Ústavním soudem,“ řekl Echu Gerloch s tím, že jasným důkazem, kdo má ve sněmovně většinu, je ostatně uzavřená koaliční smlouva. „Prezident by si neměl sestavovat nějakou trucvládu, která jde proti jasné většině ve sněmovně, protože destabilizuje ústavní systém. Postupoval by proti článku 2 Ústavy, konkrétně odstavci 1, kde se říká, že veškerá moc vychází z lidu,“ objasnil Gerloch, proč nelze uměle oddalovat jmenování premiéra. Při podpisu koaliční smlouvy ostatně Babiš sdělil, že by hlavě státu chtěl personálie zanést osobně do konce listopadu, načež by prezident měl jednotlivé kandidáty vyslechnout. Je možné, že Babiš počítá s tím, že tou dobou již bude jmenovaný. Navíc nést na Hrad Pavlovi kandidáty, když nebude jmenovaný, by nedávalo úplně smysl: vláda je zodpovědností premiéra, nikoli prezidenta, který by neměl být jakýmsi jejím patronem.

Vyčkávací taktika v případě Turka se tak předsedovi ANO vrací jako bumerang. Čas nic nevyřešil, jen vše oddálil a vyostřil – uhnout ze svých pozic bude teď pro všechny hráče o to bolestivější. A jasná cesta, kudy ze spletence ven, zatím chybí – jedině snad, že by Turek svou ministerskou ambici zavrhl.