Představa, že se jednou natočí nadupaný film o Karolu Duchoňovi (1950–1985), kde bude tento „šohaj“ stylizován jako podtatranský Elvis Presley, by se generaci, jež ho zažívala v reálném čase, jevila jako poněkud bláznivá. Duchoň byl pro ni vzorný představitel tesilového popu, té nejoficiálnější a nejkoženější odrůdy socialistické popkultury, do které dobře zapadaly jeho vypjaté kantilény v národně-patetickém stylu a k jejíž prkennosti přispíval jeho bačovský zjev navlečený do krimplenu s největším možným motýlkem. Samozřejmě že tento dojem mohl být povrchní a nespravedlivý, ale tak už to v mládí chodí – a co se v mládí zafixuje, s tím se pak těžko hýbe. Navíc, člověk má jiné starosti i jinou zábavu než zjišťovat, jak to s tím (mimo jeho vlast) pozapomenutým slovenským pěvcem Duchoněm vlastně bylo.

Proto tedy přichází vhod životopisný film režiséra Petera Bebjaka jednoduše nazvaný Duchoň. Je to profesionálně zvládnutý spektákl, takové „east retro“ podle samozřejmě mnohem atraktivnějších předloh à la Elton John či Freddie Mercury. Výborný je protagonista Vladislav Plevčík, možná ve finále až příliš přemaskovaný, takže poněkud připomíná Golema v Bratislavě, ale story utáhne s přehledem. Dobré jsou kostýmy, choreografie, taneční a hudební scény, které děj, jinak dosti řídký a předvídatelný, vyplňují relativně atraktivním spektáklem. Vizuálně je film stylizovaný do jakéhosi estrádního televizního panoptika, což možná poněkud přibarvuje zřejmě mnohem šedivější skutečnost. Poněkud nedotažený je motiv Duchoňových pletek s podsvětím, což je možná spíš narážka na podunajského Sinatru, ale více informací o tom divák nemá. Politické a dobové souvislosti jsou docela inteligentně zastoupeny naprosto apolitickým pěvcem, jehož „nedotčenost“ je předvedena jako reprezentativní národní vlastnost: My Slováci máme komunismus v krvi, říká mu jeho „dozor“. Nevím, není-li to ke Slovákům, kterým de facto komunismus přinesli Češi, trochu nefér.

Kdo to tedy podle filmu byl, ten hlasový zázrak, který když to rozjel, tak všichni šli do kolen, ženy omdlévaly a muži skřípali zuby závistí? Ve filmu je předveden jako řekněme přírodní úkaz, jako poněkud naivní oběť svého talentu, který se projeví v juniorském věku, a už ho nikdy nepustí – vyžene ho vzhůru, tam ho po nějakou dobu podrží v záři popularity a obdivu a pak s ním sekne dolů, do malérů a průšvihů, které si nadělal svým nezřízeným způsobem života, svou nenasytnou a nekontrolovatelnou živelností a poživačností. Je to film, jenž se zpěvákova života a díla, pokud tomu tak budeme říkat, chápe v halucinačním stylu a rychlém rytmu. Přibližuje tak smršť, která se Duchoně zmocnila a ve které se zprvu nejspíš cítil jako ve svém živlu, ale pak přestal stačit, začal se ve víru topit a dusit, nakonec je nemilosrdně zlikvidován, a to především sám sebou: zničí si játra a umírá v pětatřiceti.

Jde tedy o klasický vzorec „prokletého“ umělce, kterého jeho výjimečnost vystřelí, ale on pak shoří ve vyšších sférách popularity, která je vždy pro slabší kusy ničivá. Je to do určité míry klišé, ale svým způsobem jaksi archetypální a zvláště rocková mytologie by se bez něj neobešla (Hendrix, Morrison, Cobain etc.). Zařazení Duchoně do této společnosti je možná poněkud přehnané, ale lze na něj pohlížet jako na projev slovenské emancipace či tak nějak, že prostě i Slováci potřebovali nějakou dekadentní superstar. Samozřejmě, i slovenská rocková či popová hudba měla v Duchoňově čase kvality dosti odlišné od tohoto elastického modelu: Marián Varga, Dežo Ursiny, Pavol Hammel, v osmdesátých letech už nastupovala vlna inteligentního popu Miroslava Žbirky či Mariky Gombitové.

V Čechách byl v něčem podobnou postavou takového chalana náš vždy perfektně uhlazený a profesionální Karel Gott, jehož účast ve filmu tvoří jakýsi Duchoňův nedostižný antipod. Gott tam zastupuje model proradného Čecha, navenek kamaráda, který si ale ve skutečnosti nechce se Slovákem zadat. Český element je vůbec zajímavý, je tam jaksi přítomen zrcadlově: Duchoň je poslán řečnit na Antichartu, aniž tuší, oč vlastně jde (což bylo možné), neboť, jak mu říká jeho manažer a dozor, je to „věc Čechů“. Jiný Čech, který se objeví, hraje ho Vladimír Javorský, krátce s Duchoněm rozmlouvá o řekněme ideové stránce jeho písní a podivuje se nad tím, že jsou tak prázdné. Jako by to v Čechách bylo jiné. Pak projde kolem Kubišová: Duchoň ji pozná a dozor mu řekne: Přece nechceš skončit jako ona… Prepáčte, ozaj?

Duchoň. Režie Peter Bebjak, scénář Jiří Havelka, Róbert Mankovecký, kamera Martin Žiaran. Slovensko, 2025, 99 minut.