Politika je činnost, která spočívá v předstírání, že řešíte problém – dokud se na obzoru neobjeví jiný, závažnější. Ten vás zbaví starých starostí, dodá nový děs – a cyklus pokračuje. Tak popsal politickou praxi velikán německé sociologie Niklas Luhmann, jenž se zároveň stavěl proti přeceňování politiky: v moderní společnosti podle něho nemá rozhodující vliv. Klíčová je vždy ta oblast, která zrovna produkuje nejvíc problémů – jednou ekonomika, jindy zdravotnictví. Politici jsou figurky klopýtající za událostmi, ne jejich hybatelé.

Při sledování kampaně před nizozemskými parlamentními volbami, které proběhly minulý týden, jako by sociologovo sarkastické myšlení ožívalo. Únava z politiky a pochybnost, zda si vůbec zaslouží tolik pozornosti, se objevovaly snad častěji než jinak dominující téma nedostatku bytů. Komentátoři si všímali paradoxu: země pověstná politickou nestabilitou na tom není vůbec zle. Typický nizozemský cyklus se odvíjí kolem většinou velmi zdlouhavého sestavování vlád (ta poslední vznikla v roce 2024 po téměř půlročním vyjednávání), ale kvůli roztříštěnosti politického spektra jsou koalice křehké a málokdy vydrží celé volební období. Když tedy neprobíhá kampaň, padá vláda nebo se skládá nová. A přesto Nizozemsko patří k nejbohatším zemím světa. Nabízí se proto otázka: Jak vlastně souvisí výkon politiků s prosperitou společnosti?

Předvolební období – nejvíc vyčerpávající fázi demokracie – Nizozemci završili 29. října 2025. Kampaň provázelo vše, co známe i z Česka: nevěcné debaty, rozdělené rodiny, společnost unavená hádkami. Tyto volby však měly temnější tón. „Papírový“ favorit Geert Wilders, jenž nakonec zaostal o 0,2 procenta za Robem Jettenem z liberálně-progresivní strany D66, byl po celou dobu kampaně pod policejní ochranou a z obav o svou bezpečnost ji dokonce přerušil. Předsedkyně konzervativně-liberální VVD Dilan Yeşilgözová se nemohla po jedné z předvolebních debat vrátit do svého domova a musela být policií převezena na „bezpečnější místo“. Franse Timmermanse, lídra levicové koalice GroenLinks–PvdA, zas napadla skupina maskovaných mužů v amsterdamské kavárně. Další otázka je tedy nasnadě: Nebyla by demokracie nakonec efektivnější – i snesitelnější – bez voleb?

Zrušit volby?

Hlavním vyjádřením demokracie se volby staly pozdě, teprve v osmnáctém století. Na stinné stránky oblíbeného označování voleb jako „svátku demokracie“ upozorňuje Václav Bělohradský, který se v rozhovoru pro Lidové noviny roku 2022 řečnicky ptal, zda jsme dost cyničtí, abychom „tolerovali další a další zohavování demokracie volbami“. Podle něho se na volby nabaluje celý „tým kšeftařů s nelegálními odposlechy, mobilizujícími hesly a dezinformacemi zacílenými na likvidaci konkurentů“. Volby jsou drahé; přímo „díra v plotě, kudy do demokracie vniká škodná – nelegitimní vliv korporací“.

Dobře, ale máme alternativu? Jedním z myslitelů, kteří se ji pokusili zformulovat, je belgický historik a archeolog David Van Reybrouck. Ve svém eseji Tegen verkiezingen (Proti volbám, 2013) tvrdí, že čím víc volíme, tím menší máme pocit skutečné moci. Také popisuje paradox známý i z Česka: veřejný prostor se plní řečmi o tom, že je demokracie v krizi, snad i po smrti, ale průzkumy ukazují, že většina lidí si v západních zemích dosud myslí, že k demokracii neexistuje alternativa. Ani její kritici zpravidla nejsou jejími odpůrci – jen mají námitky vůči současné podobě.

Široká podpora demokracie nás odlišuje od výmarského období, s nímž se dnešní situace – až obsedantně – srovnává. V těchto srovnáních zaznívá, že slabinou demokracie jsou její občané, kteří si mohou zvolit nedemokratické politiky. Obyčejně se nedodává, jak mizivou podporu měla ve třicátých letech demokracie v Německu. Důvěra v její instituce se rozpadla pod tlakem hospodářské krize a neschopnosti stran nabídnout řešení. Dnes tomu tak není. Z aktuálních průzkumů vyplývá, že v západních zemích, včetně Česka, má demokracie stále většinovou podporu. I podpora systémových, neradikálních stran a naopak propad hnutí SPD a Stačilo! při posledních sněmovních volbách v Česku svědčí o obecné spokojenosti se systémem, která není v rozporu s kritikou jeho současných podob.

Zázrak losu

Ale pokud se volby samy staly problémem, kde hledat řešení? Možná ne hned v jejich odstranění, ale v jejich doplnění. Zmíněný David Van Reybrouck i francouzská politoložka působící v Lovani Hélène Landemoreová připomínají, že volby dřív nebyly považovány za demokratické opatření. Stejně jako Václav Bělohradský mají za to, že už sama možnost kandidovat závisí na začlenění do sítě mocenských vztahů a finančních zdrojů. Proto se volby od starověku chápaly jako opatření aristokratické, dokonce oligarchické.

Van Reybrouck nebo Landemoreová obracejí pozornost k jiným modelům – nejen k řecké polis, ale i k vikinským sněmům z devátého století. Politici zde netvořili zvláštní třídu, na správě společnosti se střídali, a v případě Řecka byli navíc vybíráni losem. Náhodná volba a následná rotace zajišťovaly, že se lidé na moci reálně podíleli, místo aby ji pouze legitimizovali. Los je ve své jednoduchosti radikální: ignoruje majetek, vzdělání, postavení, konexe, zaměstnání.

Ale také je nabíledni námitka: losování prý může fungovat jen v malých společenstvích, zatímco moderní reprezentativní demokracie vznikla pro národní státy s miliony obyvatel. Na tom něco je, ale ten argument lze i obrátit. Právě proto, že dnešní společnost už není vymezena hranicemi národního státu, nýbrž propojenou digitální sférou, je namístě přemýšlet o jiných modelech účasti a onu námitku velikosti znovu promyslet. Také je třeba zvážit, že demokracie je v krizi možná právě proto, že široká veřejnost je dnes mnohem vzdělanější a na politiky má vyšší nároky než dřív.

Losování v politice není ani dnes utopií. V posledních letech se v řadě západních zemí konaly občanské summity – shromáždění, v nichž byli účastníci vybíráni losem a společně rokovali o politických otázkách. Landemoreová zdůrazňuje ve své knize Open Democracy (Otevřená demokracie, 2020) třeba islandský experiment z let 2010–2013. Po finanční krizi tehdy vznikla iniciativa k sepsání nové ústavy. Její návrh připravila Ústavní rada složená z pětadvaceti občanů; rada přitom navazovala na předchozí Národní fórum téměř tisíce náhodně vybraných lidí. Práce rady probíhala veřejně, s možností on-line připomínek a přímé účasti občanů.

Jak to dopadlo? Text sice získal většinovou podporu v následném referendu, ale parlament jej neschválil. Podle Landemoreové to nebyl důkaz selhání. Výsledný dokument byl fundovaný a kvalitní, a politoložka proto spíš spatřuje problém v tradičních institucích, které nejsou otevřené novým formám rozhodování.

Podobnou snahu o obnovení dialogu mezi občany a politikou představovala francouzská Občanská konvence o klimatu, kterou v roce 2019, po protestech Žlutých vest, zahájil prezident Emmanuel Macron jako pokračování Velké národní debaty, jíž se zúčastnily statisíce lidí. Sto padesát náhodně vybraných občanů z různých regionů a profesí mělo za úkol navrhnout opatření klimatické politiky. Po měsících jednání předložili víc než sto doporučení, z nichž část byla ve zmírněné podobě skutečně přijata, většina však skončila zamítnutím.

Pravda, ani to nezní jako úspěch. Ale možná je něco jiného podstatnější. Ani tento případ nepotvrdil obvyklé předsudky: že lidé nemají o veřejné věci zájem a také že nejsou dost vzdělaní. Výsledné návrhy nebyly horší než výstupy politických týmů. Ostatně i losovaní měli, stejně jako volení zástupci, k ruce odborníky. Volba losem má navíc tu výhodu, že slovo nakonec mají nejrůznější sociální skupiny, a je tak možné odfiltrovat slepé úhly.

Landemoreová proto navrhuje, aby lidové sněmy nebyly jen mimořádnou reakcí na krizi, ale trvalou součástí demokracie. V jejím modelu „otevřené demokracie“, inspirovaném konceptem otevřené společnosti Karla Poppera, by takové orgány tvořené losem fungovaly trvale vedle sboru volených zástupců. Účast by nemusela být prací na plný úvazek, ale časově omezenou občanskou službou. Šlo by o návrat k aristotelské představě demokracie jako vlády, v níž se lidé střídají v rolích vládnoucích a ovládaných.

Podvratná vláda důvěry

Představené příklady možná neznějí úplně přesvědčivě. Dodejme tedy aspoň to, že v německy mluvící části Belgie s přibližně 76 tisíci obyvateli už existuje trvalá rada devětadvaceti občanů, jež pomáhá regionálnímu parlamentu s tvorbou politik a doporučeními. Členové jsou do rady losováni a v několikaletých cyklech se obměňují; pravděpodobnost, že se člověk v takovém systému během svého života dostane na řadu, se pohybuje kolem 67 procent.

Hlavním přínosem těchto úvah je možná pokus rozhýbat naše myšlení o správě společnosti a přestat si myslet, že volby, jak je známe, jsou stejně nevyhnutelné jako věta „dva plus tři je pět“. Landemoreová také upozorňuje na důležitý předsudek, který občanské sněmy odbourávají: představu, že politika je špinavá, nedůstojná činnost, od níž je třeba se držet dál. Má-li být demokracie živá, musí být politika součástí naší každodennosti, stejně jako vědomí, že demokracie je zapeklitý, vlastně nepřirozený způsob myšlení i života.

V čem tkví ta zapeklitost? Demokracie je ve své podstatě podvratná vláda: nestojí na disciplíně a pořádku, ale na relativizaci, na přesvědčení, že o základních věcech je třeba mluvit znovu a znovu. To však neznamená, že v sobě nenese i svá absolutna – například víru v nepodmíněnou důstojnost člověka nebo ve svobodu. Jsou to příběhy, které nelze dokázat, a přesto se pro ně musíme stále znovu rozhodovat. Zde se ukazuje paradox, či možná spíš pokrytectví současných demokracií. Verbálně oslavujeme svobodu jednotlivce, zatímco institucionálně mu nedůvěřujeme. A i kdyby alternativní návrhy k dnešní demokracii měly pouze tuto funkci – zviditelnit naši vnitřní rozpornost a nedůvěru –, už tím by byly cenné.