Pojem „dezolát“ je výtvorem českých elit a v jejich světě hraje různé důležité role. Nejčastěji strašáka, hrozícího přejít z periferie do centra, poukazem na něj je možno mobilizovat, případně se i dožadovat loajality – kdo kritizuje nás, nahrává jim. Z hlediska vyhraněně levicového může být „dezolát“ obětí, neuchytil se v „pozdním kapitalismu“, je proto ekonomicky i sociálně deprivovaný, je dokladem dysfunkčnosti a inherentní nespravedlnosti kapitalismu, který takové „dezoláty“ tvoří v daleko větším počtu než miliardáře, nebo aspoň příslušníky té zazobanější střední třídy. Ve světě „nové pravice“ je „dezolát“ také obětí, člověkem připraveným o rámec „normálního světa“, pro nějž elity mají jenom opovržení a on jim oplácí stejnou mincí, může ale v sobě nést i jakýsi zbytkový selský rozum, na rozdíl od „těch nahoře“ se ještě úplně nezbláznil, zůstaly mu nějaké zdravé instinkty. Ani jedno z těch vnímání se nedá popsat jako od A do Z vylhané. Všechny jsou ale jistým způsobem instrumentální, uzpůsobená potřebám boje, který mezi sebou elity i aspirující elity vedou. A všechny jsou také v něčem dehumanizující. Ať už je „dezolát“ hrozba, či oběť, je vždy součástí masy, která jedná čistě na základě popudů zvnějšku, lidé do ní stlačení nemají svobodnou vůli ani odpovědnost za svoje slova a činy, tohle nepřiznávání základních atributů lidství mají společné jejich kritici i zastánci. Osudem „dezoláta“ zřejmě je být vždycky nástrojem, něčích zlých záměrů, něčí propagandy, něčích politických ambicí. Z logiky věci vyplývá, že nejvíce ostražitý by měl být ve vztahu k těm, kdo volají, že ho chtějí chránit.