Jen před pár dny to vypadalo, že americko-ukrajinské vztahy jsou na vzestupné trajektorii a přes všechny hádky v minulosti Donald Trump pochopil, že pokud chce dosáhnout vytouženého míru, musí zvýšit podporu Kyjevu a zatlačit na Rusko.

Americké ministerstvo zahraničí schválilo balíček podpory pro systém protivzdušné obrany Patriot, který Ukrajina používá, v hodnotě 105 milionů dolarů. Baltské a skandinávské státy oznámily, že vloží 500 milionů dolarů do programu PURL, skrze který státy NATO nakupují americké zbraně pro Ukrajinu. Polsko oznámilo, že přidá 100 milionů. Británie nedávno dodala další várku raket Storm Shadow, kterou nejspíše ale musel schválit Washington. Ukrajinská armáda vypálila salvu raket ATACMS do vojenského cvičiště ve Voroněži – znovu akce, kterou museli posvětit Američané. A také začaly platit nové protiruské sankce. Americké ministerstvo financí neváhalo ukázat svaly, když uvalilo sankce na Gunvor, švýcarskou firmu obchodující s komoditami, jelikož se snažila obchodovat s aktivy ruského Lukoilu. „Prezident Trump jasně řekl, že válka musí okamžitě skončit. Dokud Putin bude pokračovat v nesmyslných vraždách, loutka Kremlu, společnost Gunvor, nikdy nedostane povolení k provozu a zisku,“ tweetoval oficiální účet ministerstva financí.

Minulý týden přišel ale zásadní zlom. Trump již znovu mluvil o tom, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nemá v ruce žádné karty. Postavil Kyjev v podstatě před ultimátum. Buď do Dne díkůvzdání, tedy 27. listopadu, přijme pro ni nevýhodný 28bodový mírový plán, nebo ho odřízne od amerických zbraní a zpravodajské podpory. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj chmurně pronesl, že Ukrajina „buď přijde o svoji důstojnost, anebo o klíčového partnera“. Evropští spojenci USA si horečnatě volali a snažili se najít východisko z krize. Média psala o americké zradě, novém Mnichovu, ukrajinském ponížení. Zastánci plánu naopak tvrdili, že Ukrajina válku prohrála, je třeba spolknout hořkou pilulku a ukončit utrpení. Kyjev měl kývnout již na mírový plán z Istanbulu na jaře roku 2022, který se prý od toho nynějšího tolik neliší. Mohl si ušetřit řadu obětí. Co se tedy děje?

Kluci, co spolu nemluví

Schizofrenní povaha americké politiky vůči Ukrajině je způsobena i tím, že je vedena po dvou kolejích. První kolej tvoří ministr zahraničí Marco Rubio, jeho spojenci a američtí diplomaté. Ti sledují tradiční americké zájmy. Tedy zachování transatlantické aliance, což obnáší i oslabení Ruska. Uvědomují si, že pokud má na Ukrajině někdy být dosaženo trvalého míru, tak je třeba tlačit i na Kreml. V praxi to znamená vyzbrojování Ukrajiny a protiruské sankce. Právě tato skupina je architektem nedávného silnějšího protiruského kurzu. Byl to Rubio, kdo zařízl plánovaný summit v Budapešti mezi Trumpem a Vladimirem Putinem. Poté, co obdržel ruský plán příměří, seznal, že Moskva trvá na svých maximalistických požadavcích, a není tedy o čem jednat.

Druhou kolej představuje zvláštní vyslanec Steve Witkoff, zřejmě podporovaný prezidentem J. D. Vancem. Witkoff, newyorský developer bez diplomatických zkušeností a znalosti Ruska, se stal hlavním americkým vyjednavačem ohledně Ukrajiny. Ve své funkci si počíná značně amatérsky a naivně. Podle dřívějších zpráv měl tendenci s Rusy jednat bez poradců a vlastního tlumočníka. Již jednou se dopustil pěkného trapasu. Před aljašským summitem přijel z Moskvy se zásadním průlomem, jen aby se ukázalo, že Rusy špatně pochopil a k žádnému kompromisu nedošlo. Witkoffovy a Rubiovy týmy spolu zřejmě komunikují a koordinují minimálně, pokud spolu rovnou nesoupeří.

Witkoff společně se svým ruským protějškem Kirillem Dmitrijevem je autorem plánu, který minulý týden unikl do médií a způsobil obrat v americké politice. Poprvé o něm informoval Barak Ravid z webu Axios a s velkou pravděpodobností se o něm dozvěděl přímo od Dmitrijeva. Witkoff Ravidův post o článku okomentoval „To musel dostat od K“, následně ale svůj příspěvek rychle smazal. Nejspíše se jednalo o soukromou zprávu, kterou komusi posílal, ale omylem ji tweetoval. „K“ není s velkou pravděpodobností nikdo jiný než Kirill Dmitrijev.

S velkou jistotou o zveřejněném plánu můžeme říct dvě věci. Zaprvé, což je zřejmé i z obsahu, ke kterému se ještě dostaneme, nejde o finální produkt, ale o pracovní verzi. To v podstatě potvrdil Rubio. „Ukončení složité a smrtící války, jako je ta na Ukrajině, vyžaduje rozsáhlou výměnu seriózních a realistických nápadů. A dosažení trvalého míru bude vyžadovat, aby obě strany souhlasily s obtížnými, ale nezbytnými ústupky. Proto sestavujeme a budeme i nadále sestavovat seznam potenciálních nápadů na ukončení této války na základě podnětů od obou stran tohoto konfliktu,“ napsal na síť X.

Podobně se vyjádřila mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová. Američtí představitelé prý „jednali s oběma stranami rovnocenně, aby pochopili, k čemu by se tyto země zavázaly, aby bylo možné dosáhnout trvalého a udržitelného míru… Tato jednání pokračují… Prezident tento plán podporuje,“ prohlásila před novináři. Věta o pokračujících jednáních nasvědčuje, že nejde o konečnou verzi.

Zadruhé, zveřejnění plánu je zřejmě ruským pokusem formovat diskusi ve svůj prospěch. Dalo by se říct, že je to součást ruské vlivové operace. Znovu, i když tentokrát anonymně, to potvrzují Američané. „Vysocí američtí úředníci se domnívají, že Dmitrijev plán prozradil Axiosu, aby ‚jako první zveřejnil svůj pohled na věc, [protože] to vypadalo, že vyhrávají‘,“ řekl jeden z úředníků deníku The New York Post. Zdroje webu Kyiv Post zase „obvinily Moskvu z úniku její preferované verze, aby ovlivnila výklad událostí“.

Chaos okolo plánu narostl o víkendu. Skupina senátorů vedená republikánem Mikem Roundsem oznámila, že hovořila s Rubiem. Ten jim údajně řekl, že se „nejedná o postoj administrativy – je to v podstatě seznam ruských přání“. Potvrdil, že do médií to vypustila ruská strana. Na to reagoval sám Rubio. „Návrh mírové dohody byl vypracován Spojenými státy. Představuje pevný rámec pro probíhající jednání. Vychází z podnětů ruské strany. Zároveň však vychází z předchozích a současných podnětů Ukrajiny,“ tweetoval. Senátoři ale na své verzi trvají.

Vše nasvědčuje následnému řetězci událostí. Witkoff s Dmitrijevem upekli rámcový návrh dohody, který ale potřebuje ještě spoustu práce na detailech. Rusové však záměrně „leaknuli“ pro sebe nejlepší verzi. Cílem bylo řídit debatu tak, aby proruská verze byla brána jako ta základní, vyvinout diplomatický tlak na Ukrajinu, zvrátit nedávné proukrajinské kroky Washingtonu a vrazit klín mezi USA, Evropu a Ukrajinu. To, že se tak stalo zhruba v době, kdy začínají platit nové sankce, zřejmě není náhoda. Je to starý trik Moskvy tvářit se, že je svolná k negociacím, a tím sankce proti sobě oddálit. Roli může hrát i na Ukrajině zuřící korupční skandál, který politicky oslabil Zelenského.

Toho se chytil Trump. Jeho osud Ukrajiny až tolik nezajímá, chce hlavně ukončit válku a je mu jedno, za jakých podmínek. Zde mu na stole přistál plán, se kterým se zdá, že souhlasí Kreml. Změnil tak taktiku a zaklekl na Zelenského.

Je na čem stavět

Přesto plán představuje světlo na konci tunelu. Pokud by byl přijat v současné podobě, šlo by o oslabení Ukrajiny a krajně nevýhodný mír. Je to špatný a proruský plán. Jenže už v nynější podobě se jedná o zlepšení oproti Istanbulu. Ale pokud by šlo pouze o základ k jednání, kdy jednotlivé body lze ještě upravovat, jde o něco, s čím lze pracovat. Pokud uniklá verze představuje opravdovou ruskou pozici, a nejde jen o trolling, tak Kreml poprvé v této válce učinil významné ústupky.

Ten hlavní se týká velikosti ukrajinské armády. Zatímco v Istanbulu Rusové požadovali omezení velikosti ukrajinské armády na maximálně 85 tisíc lidí a Ukrajinci chtěli 250 tisíc, nový plán počítá s ukrajinskou armádou o síle 600 tisíc vojáků. Větší armádu by Kyjev v době míru zřejmě stejně nebyl schopen utáhnout, takže vlastně o žádné omezení nejde. A i když v médiích kolují informace, že Ukrajina se bude muset vzdát určitých zbraní, hlavně raket, v uniklém plánu o tom není ani slovo. Naopak tam stojí, že „pokud Ukrajina bezdůvodně odpálí raketu na Moskvu nebo Petrohrad, bude bezpečnostní záruka považována za neplatnou“, což implikuje, že Kyjev si rakety ponechá. Zároveň na tomto bodě je dobře vidět nedotaženost návrhu a jeho vychýlenost ve prospěch Ruska. Protože zároveň implikuje, že bezdůvodné ostřelování Ukrajiny je v pořádku. Překvapivě podle tohoto bodu je ale v pořádku i ostřelování Ruska, pokud nepůjde zrovna o dvě nejvýznamnější města.

Plán také počítá s okamžitou obnovou sankcí, pokud Moskva plán poruší. Samozřejmě jsou tu otázky, jak by to fungovalo v praxi, ale znovu jde o zlepšení oproti Istanbulu. Navíc 100 miliard dolarů ze zmrazených ruských aktiv má jít na obnovu Ukrajiny. Plán připouští možnost ukrajinského vstupu do EU.

Má však i řadu bolestivých bodů. Ten nejproblematičtější je předání celé Doněcké oblasti Rusku, a to i těch částí, které Moskva momentálně neokupuje, včetně pevnostního pásu. Jestli něco zavání Mnichovem, pak tato část. Ukrajina kromě toho nebude smět vstoupit do NATO. Na jejím území nebudou moci být rozmístěny jednotky NATO. Obsahuje jisté garance západní pomoci, ale nakolik jsou automatické a dá se na ně spolehnout, je dost nejisté.

Na konci minulého týdne situace vypadala zase jinak. Do Ženevy se sjely ukrajinské a americké vyjednávající týmy, aby vyřešily sporné body. Americkou delegaci vedl Rubio, což byla pro Kyjev jistě dobrá zpráva. Ten po jednáních zdůraznil, že bylo dosaženo významného pokroku, i když proces ještě není u konce a je třeba dalších jednání. Díkůvzdání již není považováno za deadline. Vypadá to také, že již nehrozí zastavení americké vojenské a zpravodajské pomoci. Podle deníku The Washington Post je Zelenskyj dokonce ochoten uvažovat o výměně „mír za území“, tedy o vyklizení Doněcka, pokud dostane ale konkrétní a silné bezpečnostní garance od Američanů. Dá se předpokládat, že USA a Ukrajina tedy v následujících dnech dojdou k nějakému kompromisu. Pak se ukáže, co na to Putin. Spokojí se s návrhem Washingtonu, nebo bude trvat dál na svých maximalistických požadavcích? Protože hlavní překážkou míru na Ukrajině je a vždy byl především vládce Kremlu.