Když před dvěma lety, ráno 7. října, začaly přicházet zprávy, že se něco neblahého děje v Izraeli, byl autor tohoto článku na pravidelném sobotním výletě s přáteli. Účastní se ho různorodá skupina lidí, mezi nimi někdy i ti, s nimiž se autor raději o Izraeli nebaví. Může si jich vážit třeba kvůli jiným věcem, ale jakmile přijde řeč na Izrael, již léta ví, že je lepší rychle přestat. Už dávno je mu jasné, že používají slova a pojmy úplně jinak, než aby to zaručovalo elementární shodu nutnou k nějakému smysluplnému hovoru.

Tehdy to ale vypadalo, že se shodneme, aniž bychom to museli slovně potvrdit. Zprávy byly čím dál konkrétnější a hrozivější, každý se občas na ně podíval na mobilu, zdálo se tedy, že něco tak strašného nepůjde jen tak popřít, zpochybnit, bagatelizovat.

Domníval jsem se, že tak strašný a krvavý čin, o kterém už odpoledne nebylo pochyb, neboť jeho aktéři sami o něm vítězoslavně podávali zprávu do světa, musí vést k něčemu, jako je přehodnocení toho, co ti lidé dosud omlouvali, co hájili a co kritizovali. Masových akt rozjásaných hrdlořezů je, předpokládal jsem, postavil před poznání, že stáli na straně barbarství, které se nedalo ničím omluvit. Jediným možným výsledkem je konstatování, že se mýlili, že hájili nehajitelné a že z toho vyvodí důsledky. Přinejmenším přiznají, že to, čemu Izrael po léta čelí, není spravedlivý odpor utlačovaného lidu, ale cosi, co se vymyká lidské normalitě, vlastně již s ní nemá nic společného, ano, je to zběsilá apokalyptická patologie, která se vyžívá ve vraždění, touží po vraždění, má radost z vraždění, vraždění je cílem a smyslem jejich úsilí. A to právě dokázali před očima světa a světu na odiv, jednoznačně a neoddiskutovatelně.

Myslel jsem tehdy v tu sobotu, že zamlklost mých (dosud) protiizraelských přátel je známkou toho, že k této reflexi dochází. Logickým pokračováním bude uznat, že Izrael opravdu čelí něčemu, co nemůže mít místo na tomhle světě, a pokud budeme respektovat základní etiku, ale také logiku a kauzalitu, tak tohle nemůže zůstat bez následků, neboť by to odporovalo nikoli pravidlu oko za oko, ale pravidlu práva na přežití. Protože dokud budou síly, které takové věci dělají, nemůže společenství, které je mu vystaveno, vést život, respektive může, ale stále ve stínu smrtelného ohrožení. Proto se takto napadané a poraněné společenství bude muset podle toho zachovat, přičemž způsob té reakce bude adekvátní té nesmírně krvelačnosti pachatele. Že si zkrátka vrazi podepsali nad sebou ortel, který bude strašný, neboť strašný byl předtím ten čin, který nelze chápat jinak než jako čin válečný, jako vyhlášení války, na kterou nemůže napadený neodpovědět. A že to pak bude válka spravedlivá, ve které bude jasné, že napadaný je Izrael, který se brání, což neznamená, že to nebudu obrana masivní, bolestivá a krutá. To se stalo.

Nikdo se tomu nemohl divit. Jediné, co si mohl přát, aby se to povedlo, aby to bylo rychlé a účinné. A aby těch civilních, ale skutečně civilních obětí bylo co nejméně. Bylo jasné, že budou, ale jejich krev bude padat na ruce vrahů ze 7. října. To přece musí pochopit každý, kdo neztratil rozum i cit.

Ve svých představách o mlčení svých přátel jsem se samozřejmě mýlil. Tehdy v tu sobotu mlčeli, protože už se chystali na to, jak za pár dní opět rozjedou známou mantru obviňování napadeného, mantru překrucování následků a příčin, mantru omílající obvinění spočívající v neodpustitelném zločinu, že Židé mají svůj vlastní stát, který brání. Podle nich by neměli. Možná chvíli tehdy před těmi dvěma lety zaváhali, ale pak se brzy opět vzpamatovali. Nastaly dva dlouhé roky peticí, protestů, obviňování, vyvěšování palestinských vlajek. Dva roky hájení barbarství, pro které si najdou vždycky omluvu a sympatie.

Člověk je někdy tak naivní...