Obavy z nedostatku elektřiny a otázka soběstačnosti v její výrobě jsou zásadním tématem dneška. Evropa chce stále transformovat celý energetický sektor a dosáhnout dekarbonizačních a klimatických cílů do roku 2050, a to bez ohledu na obrovské náklady a možná rizika. Španělsko a Portugalsko přitom nedávno zažily masivní blackout. Ovlivní to nějak evropské plány? V Salonu Echa diskutují zvláštní zmocněnec ministerstva zahraniční pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška, člen představenstva ČEPS Pavel Šolc a Rostislav Krejcar z Fakulty elektrotechnické ČVUT a také člen dozorčí rady ČEPS.

Stáhnout MP3

Pane Bartuško, vy jste se ze své pozice zmocněnce pro otázky energetické bezpečnosti v poslední době hojně vyjadřoval k tomu, jaké situaci v energetice čelíme – že se propadne výroba elektřiny a hlad po ní bude velký. Po událostech ve Španělsku a v Portugalsku jste uvedl: „Víme, co se stalo. Teď se v Evropě odehraje souboj o to, proč se to stalo.“ Můžete to rozvést?

Bartuška: Evropa posledních dvacet let masivně podporuje obnovitelné zdroje a v zásadě omezuje či potlačuje všechny ostatní zdroje elektřiny. A ten nárůst obnovitelných zdrojů nás přivádí do zatím neznámého území. Tedy jak řídit soustavu, ve které bude třeba 40, 50 či až 70 procent větru a slunce čili intermitentních, těžko předvídatelných zdrojů. Španělský blackout 28. dubna nastal v okamžiku, kdy v síti bylo právě až 70 procent elektřiny z větru a slunce. Což není nic neřešitelného. Pár dnů předtím měli Španělé v síti dokonce sto procent OZE v síti.

Prezentovalo se to jako výborná zpráva…

Bartuška: Ano, obrovský úspěch. Jenže problém je v křehkosti systému. V tom, že při jakémkoli výpadku je velmi těžké nahradit tak velký objem elektřiny. Během pěti vteřin vypadl skoro 60procenntí objem elektřiny. To prostě nejde nahradit, v takové chvíli nepomůže ani pánbůh. Takže teď se v Evropě hraje o to, kdo je viníkem či zda vůbec nějaký viník je. Ti, kdo nemají rádi OZE, budou říkat: Vidíte, za to může slunce a vítr. Jejich příznivci zase řeknou, že jsme měli tranzici energetiky provést rychleji.

Vyšetřování blackoutu bude prý trvat měsíce. Ta vámi zmíněná křehkost sítě, tedy fakt, že v době výpadku byl v síti jen malý podíl řiditelných zdrojů, které by ji vyrovnávaly a udržovaly stejnou frekvenci, je ale zásadní. Míříme do stavu, kdy Evropa stabilní zdroje elektřiny mít nebude, což jsme si doposud nahlas nepřipouštěli. Španělský premiér Pedro Sánchez na blackout reagoval slovy o tom, že OZE nehrály roli, že jejich roli je nutné posílit a že neexistuje jediná seriózní studie o tom, že jaderná energie je nezbytná. To nevypadá na velkou reflexi…

Bartuška: Nevidím žádnou indikaci toho, že by Španělé změnili na jadernou energii názor. A stejně tak pro řadu dalších zemí EU je směr daný a měnit se nebude. Blackout ve Španělsku a v Portugalsku je poměrně malou událostí, aby změnil chod evropských dějin.

Říkal jste, že něco podobného by se muselo stát v Německu nebo ve Francii, aby to mělo skutečný vliv. Je to reálné?

Bartuška: Myslím, že ČEPS nám může říct podstatně víc k tomu, jak například vypadá zima v Německu.

Šolc: Ani já si nemyslím, že nutně přijde nějaká otočka směrem k nižšímu podílu obnovitelných zdrojů. Doufám ale, že události ve Španělsku dají impulz k tomu, skutečně se zamyslet, jaké nástroje jsou nezbytné v soustavách, které mají 40, 50 a víc procent nejenom intermitentních zdrojů, ale zdrojů, které samy o sobě neposkytují setrvačnost. Klasické soustavy, s nimiž jsme žili sto let a které se vyvíjely dlouhou dobu postupně, měly nastavený celý svůj mechanismus. Filozofii řízení, softwary, které to řídily, všechny možné ochranné automatiky nastavené na nějakou síť. Jenže my jsme teď za velmi krátkou dobu charakter té sítě změnili. Tedy my ještě ne, ale třeba právě Španělé. Síť se chová jinak a procedury se průběžně samozřejmě také mění, ale nezměnily se dostatečně na to, aby úplně jinou síť zvládaly. O problému se setrvačností se začalo hovořit masivně někdy před pěti šesti lety, kdy to začali řešit Skandinávci. Se stejnou vehemencí a rychlostí, s jakou jsme podporovali rozvoj obnovitelných zdrojů a s jakou dnes podporujeme baterie, bychom se měli zabývat tím, jaké další nástroje a pravidla řízení jsou nezbytné pro to, aby současná soustava mohla fungovat.

A proč se ignorují varování? Španělský regulátor už před nějakou dobou upozorňoval, že vysoký podíl OZE v síti v kombinaci s nízkou poptávkou může vést k velkým výkyvům v napětí a k výpadkům elektřiny.

Šolc: To je otázka spíše na Václava, protože to je čistá politika a ideologie.

Bartuška: Podívejte se, celý ten narativ energetické tranzice je velmi svůdný. Když lidem řeknete, že to bude rychlé a bezbolestné a výsledkem bude levná elektřina přátelská k životnímu prostředí a že budeme světovými lídry v nových energetických technologiích, na tom není nic špatného. Akorát lidem nikdo neřekl, že to bude stát dost peněz a že to bude trvat podstatně déle. A teď nastala chvíle, kdy se s pravdou musí ven. Tedy že musíme zajistit a zaplatit záložní zdroje, baterie, akumulace a bůhvíco ještě. Krátce po té španělské události jsem byl v sídle ČEPS na Bohdalci. Mluvil jsem s dispečery a ti mi říkali, že v okamžiku, kdy ta frekvence začala ve Španělsku padat, rozšiřoval se ten výrazný výkyv v jednu chvíli i dál do Francie, do kontinentální Evropy, takže i k nám. A ti dispečeři mi pověděli i to, že se během toho dne u nás nejednalo o jediný výkyv, a také, že to zdaleka nebyl ten největší. Jinými slovy, kdyby k nám doběhlo pár událostí odjinud z Evropy, byli bychom ohroženi o něco víc.

Šolc: Doplním, že zbytek Evropy zachránilo to, že mezi Francií a Španělskem je slabé propojení, které to vypnulo dřív, než frekvence stačila klesnout ještě víc.

Krejcar: Na druhou stranu je potřeba zmínit, že to, co se v elektrizační soustavě událo, se nestalo poprvé. A také platí, že i laická veřejnost by si měla uvědomit, že energie není pouze o ceně, ale že je i o nějaké bezpečnosti, za kterou je třeba zaplatit. A k tomu vysokému podílu energie z obnovitelných zdrojů: já bych si tak trošku dovolil nesouhlasit tady s panem Bartuškou. Norsko kupříkladu vyrábí 99 procent elektřiny z OZE.

Bartuška: Jenže to je voda.

Krejcar: Hned bych to dopověděl. Samozřejmě, jde o vodní elektrárny, které mají jiný charakter dodávky.

V případě vody se ale nedá mluvit o občasném zdroji, ne?

Krejcar: Já bych to slovo občasné nepoužíval vůbec. Jsou to obnovitelné zdroje a máme zákon o podporovaných zdrojích. Dříve se jmenoval o obnovitelných zdrojích, nikoli o občasných. To je jen takový narativ. Ale rozvedu to. Čekal jsem, že když vytáhnu Norsko, budete mi oponovat s malými vodními elektrárnami, respektive i s většími norskými vodními díly. Ale možná vás překvapí, že největší výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů je Dánsko, přes 80 procent. Největší podíl mají právě větrné elektrárny. A přesto to dánská síť zvládá, a to díky velkému propojení s okolními zeměmi. Z tohoto pohledu můžeme tedy být rádi, že jsme uprostřed Evropy a že jsme k poměru instalovaného výkonu poměrně dobře propojeni s okolními státy. Neříkám, že u nás by k žádnému výpadku nemohlo dojít. To by si troufl říct málokdo. Ale pravděpodobnost podobné události ve středu Evropy nehrozí. Španělský incident se bude vyšetřovat dlouho, ale byl bych velice opatrný s tvrzením, že na vině jsou obnovitelné zdroje. Zkušenosti z Evropy jsou takové, že se s OZE dá pracovat. Pamatuju dobu před deseti lety, kdy se u nás začaly OZE rozvíjet. Tehdy to byl provozovatel přenosové soustavy (ČEPS), který varoval, že vysoký podíl větru v soustavě nezvládneme. A zvládáme to bez problému. Souhlasím tedy s tím, že jde o to, jak se s OZE, které jsou někdy – ano – občasné, popasovat, a o to, jaké další nástroje zvolit k jejich řízení. To, že jsou OZE obnovitelné a občasné, zkrátka plyne z jejich fyzikálního základu. Ale měli bychom věnovat víc pozornosti moderním trendům, jako jsou akumulace, flexibilita a nástroje, které to umožňují.

Mluvil jste o Dánsku a propojení sítí. Dodávám, že to byli Dánové a Švédové, kteří loni na podzim vyhrožovali, že se odstřihnou od evropské přenosové soustavy. Vadilo jim, že se k nim z Německa přelévají tržní ceny elektřiny šplhající k tisíci eur za MWh. Protože zrovna bylo období tzv. Dunkelflaute, tedy kdy dostatečně nesvítilo ani nefoukalo, a OZE nevyráběly.

Krejcar: To s vámi souhlasím. Ale opět nabídnu pohled někoho, kdo se energetice, i na akademické půdě, věnuje delší dobu. Studentům dávám krásný příklad z roku 2003, kdy Evropská unie vytyčila model Energy Only Market. Podle něj by měl energetických trh fungovat pouze na principu tržních mechanismů, klasická křivka nabídky a poptávky. Ale členské státy se tomuto modelu celou dobu částečně bránily a zaváděly mechanismy, které ho narušují. Uvedu příklad. Pokud bychom se měli bavit o čistém trhu, tak by na základě politického rozhodnutí určitě nebylo ekonomicky přípustné v Německu odstavovat jaderné zdroje. Protože nám na straně nabídky energie bude chybět. A naopak samotný princip podpory jakéhokoli zdroje, ať je to obnovitelný zdroj, nebo jakýkoli jiný, ten trh narušuje. Je tedy zajímavé, že celou dobu tvrdíme, že směřujeme k liberalizované energetice a trh máme otevřen už poměrně dlouho dobu. Ale zároveň členské státy v okamžicích, kdy ten trh náhodou selhává, hledají mechanismy, jak to napravit.

Šolc: K tomu je ale nutné dodat, že energetika a dodávka energie jsou vždy politikum. Hrajeme si na to, že je to komodita jako každá jiná, že to trh vyřeší a že Evropská komise moudře nařizuje. Ale když je problém s cenami, není to problém Komise. Lidé ji nepůjdou na náměstí vypískat a svrhnout. Půjdou svrhnout národní vládu. Té to budou dávat za vinu. A to, že jsme si hráli na to, že existuje čistý trh, tak upřímně řečeno, vzpomínám si, že první etapa liberalizace se nesla v duchu, že všechno je to jenom o trhu. Security of supply, bezpečnost dodávek, bylo téma, které vůbec neexistovalo. Teprve italský blackout v roce 2003 k  němu přitáhl pozornost. A stejně tak k tomu, že je nám k ničemu, že budeme mít elektřinu relativně lacinou, když ji nebudeme mít v každé chvíli a za všech okolností. Budování trhu je bohužel vydlážděno spoustou ideologií, které neodpovídají tomu, jak to doopravdy je.

Jednou z ideologií je třeba umělé nabourávání trhu s elektřinou emisními povolenkami, které z velké části způsobily, že tu nemáme ty stabilní, řiditelné zdroje a máme problém. Jak se to mohlo stát? Copak to byl chtěný stav, že teď nevíme, jestli elektřiny budeme mít za pár let dostatek a nebudeme zažívat výpadky v síti? To se rozjela transformace energetiky a plán na stoprocentní podíl OZE v síti jen tak ve stylu „ono se to nějak poddá“?

Krejcar: Je potřeba si říct, že energetika se vyvíjí jak v technické rovině, tak i v té rovině obchodní a v té rovině nástrojů, které bychom měli využívat. Když to vezmu trochu cynicky, tak díky blackoutu ve Španělsku se o energetice zase mluví. A jak jsem říkal na začátku, je dobře, že si uvědomujeme, že jsme si až příliš zvykli na to, mít elektřinu 24 hodin v zásuvce, a že bychom měli věnovat energetické bezpečnosti větší pozornost. A za energetickou bezpečnost se prostě bude platit. Souhlasím s panem Bartuškou, že si musíme uvědomit, že elektřina asi levnější nebude. Nebo možná bude levnější její silová složka, ale za připravenost budeme platit pořád víc.

Příliš nízkou cenu silové elektřiny logicky a oprávněně kritizují ti, kdo říkají, že se kvůli ní nevyplatí investovat do stabilních zdrojů. A vláda ještě k tomu prezentuje pokles cen na trhu málem jako svůj úspěch. A potom lidé uvidí čísla Eurostatu, který říká, že v přepočtu na kupní sílu máme nejdražší elektřinu v EU, šílí z toho a nedomyslí si, co za tím je. Že regulovaná složka bude stále dražší. Mnoho lidí se asi mylně domnívá, že až skončí ta slíbená dvacetiletá podpora solárních elektráren, tak už nebudou nic platit.

Bartuška: Jsem přesvědčen, že česká vláda, možná ještě současná, nebo nejpozději ta příští, převede velkou část plateb za podporu OZE a podporu sítě do nepřímých výdajů. Protože lidé špatně snášejí, když vidí, kolik platí.

To nedávno říkal Karel Havlíček, že hnutí ANO by občanům snížilo regulovanou složku energií.

Bartuška: To je naprosto logický krok, protože lidé obecně snášejí nepřímé daně lépe než přímé. To, že dnes platíme vyšší cenu elektřiny než jinde v Evropě, je prostě dáno tím, že jsme upřímnější a že víc přiznáváme, kolik těch výdajů na udržení sítě je reálně potřeba. Německo třeba velmi usilovně podporuje firmy, ale dělá to mimo cenu elektřiny. Řada zemí má různé nástroje. My jsme tu až moc poctiví a výsledkem jsou mediální titulky o tom, že jsme moc drazí. Máme podobnou cenu energií jako jinde v Evropě.

Šolc: Na druhou stranu velká část toho, že máme vyšší ceny elektřiny, jde na vrub politickým rozhodnutím a já dlouhodobě zastávám názor, že na krytí nákladů politických rozhodnutí tady máme daně. Takže já to považuji za správné, ale je to věc názoru.

Ta cena bude pořád vyšší tím, jak se do přenosové sítě bude muset investovat. Za ČEPS jste uváděli, že v nejbližších deseti letech půjde o 84 miliard korun.

Šolc: Ale pozor, to mluvíme jen o přenosové soustavě. Ta tvoří řádově asi jen čtvrtinu celkových nákladů.

Ano, je to bez distribuce. Dohromady mají podle čísel energetického regulátora dosáhnout investice mezi lety 2026 a 2030 skoro 190 miliard korun.

Šolc: Ty investice jsou logické, protože do soustavy připojujeme zdroje, jejichž využití maximálního zatížení je čtvrtinové, pětinové oproti klasickým zdrojům. Stavíme obrovskou kapacitu na relativně malou dodávku energie. To je ale jenom záležitost využití. Chování a dynamika těch zdrojů přináší zase další náklady právě na ty nástroje pro řízení sítě a té dynamiky. Ty ještě nejsou zcela vyvinuty. V naší soustavě nejsou nezbytně nutné, protože setrvačnost v ní stále je. Všichni provozovatelé sítí se tím však budou muset zabývat a nepochybně to bude spojeno s dalšími náklady.

Transformace energetiky je v tuto chvíli nastavena tak, že z ní těží jen někteří. Typicky ti, kdo bydlí ve vlastním domě, mají na střeše soláry, v garáži nabíjejí elektroauto. Systém funguje tak, že ti ostatní jim to doplácejí.

Krejcar: Nenazýval bych to tak, že z toho někdo těží a někdo netěží. Posunuli jsme se k moderním trendům, jako je sdílení elektřiny. Elektřinu vyrobenou z vlastní fotovoltaiky můžete nasdílet i někomu, kdo soláry na střeše mít nemůže.

Šolc: Má to jednu nevýhodu. Pakliže se bavíme o OZE a o sdílení, tak se bavíme z 90 procent o fotovoltaice. A elektřinu z ní nabízím ke sdílení ve chvíli, kdy ji nepotřebuji. A v té chvíli ji většinou nepotřebují ani ti, se kterými ji sdílím, a naopak je jí na trhu přebytek a její hodnota je malá. To je věc, kterou si málokdo uvědomuje; a bohužel se příliš neskloňuje. To není nic proti sdílení. Je to obchodní model, který jistě přináší nějaké výhody, jen bych to nepřeceňoval.

Krejcar: To souhlasím, bez baterií to postrádá další smysl.

Šolc: Chápu sdílení elektřiny jen jako doplňkový nástroj v rámci decentralizované energetiky.

Tím se dostáváme k problému záporných cen. Teď v posledních dnech padaly ceny na trhu do záporu často, byla tam veliká volatilita. Solární zdroje hodně vyráběly, poptávka nebyla dostatečná, ale majitelé solárních elektráren mají garance, takže i tak dostávají zaplaceno a výrobu neomezují. To není moc šťastně nastavený systém.

Šolc: Ano. Ale na druhé straně, do pěti let tato podpora v naší síti skončí vlivem expirace těch závazků na dvacetiletou solární podporu z let 2009 a 2010. Německo snižuje podporu už teď. Takže je to přechodný problém. Neříkám, že potom už záporné ceny nebudou, ale rozhodně to nebude sto eur na MWh. Půjde o jednotky eur, protože jinak se vyplatí zdroje raději odstavit než za dodávku platit.

Jak na tom teď jsme s ukládáním energie? Novela energetického zákona se mimo jiné týká akumulace, agregace a flexibility.

Krejcar: Jsme na začátku a jsme pozadu.

Tak proč chceme zvyšovat podíl OZE v síti, když nemáme přebytečnou elektřinu kde skladovat?

Krejcar: Musíme dohnat to, co jsme v oblasti akumulace neudělali. V okolních zemích, třeba v Německu, jsou stand-alone (volně stojící) baterie naprosto běžnou součástí elektrizační soustavy a v některých okamžicích pomáhají té soustavě překlenout výrobu elektřiny z OZE. Jsem rád, že i my už jsme akumulaci schválili a že pomůže vyřešit některé výkyvy. Bavíme se ale většinou o krátkodobé akumulaci. Sezonní akumulaci v oblasti elektroenergetiky stále ještě nikdo nevyvinul.

Pořád mi není jasné, proč rozvíjíme OZE v síti, když nemáme vyřešenou akumulaci.

Šolc: To je politický problém posledních patnácti let. Prostě doufáme, že nějaké řešení se najde. Politici razí cíl, i když jim řada techniků říká, že ještě není úplně jasné, jak to bude. Ale oni tvrdí: Kde je vůle, tam je i cesta, stanovíme cíle a vy si s tím nějak poraďte. Tenhle přístup sice vede kupředu, ale je to cesta vydlážděná spoustou rizik. Za něco si ale může energetika i sama, protože v určité fázi byla příliš konzervativní. Asi před patnácti lety jsme si dali zpracovat od jedné poradenské firmy studii a ta říkala, že naši soustavu nelze řídit, když v ní bude víc než 700 MW ve větru. Je pravda, že dodnes tady 700 MW ve větru nemáme, ale i kdybychom měli, tak soustava samozřejmě řiditelná bude. Problém byl v tom, že studie tvrdila, že to nepůjde uřídit za současného stavu věcí. To znamená za současného stavu mezinárodních výměn a koordinace, technického nastavení ochranných systémů, softwaru atd. Ale to už se k tomu nedodávalo. Když politici dlouho poslouchali od techniků a provozovatelů soustav, že to a to nejde, přestali jim asi věřit. A kyvadlo se následně přesunulo do jiného extrému. Technici opravdu vědí, jak přenosové soustavy fungují, a vědí, kde jsou mantinely, za kterými už následuje tma.

Platí to, co ČEPS uváděl ve své poslední zprávě, tedy že se už po letošním roce staneme čistými dovozci elektřiny?

Šolc: Naše závěry děláme na základě modelů, které berou v úvahu předpokládanou cenu povolenky, cenu elektřiny na jednotlivých trzích čili výrobu jednotlivých zdrojů a dostupnost přenosových sítí. Z toho nám vychází, že počet hodin, po které jsou v provozu uhelné elektrárny, bude každým rokem klesat. Nemohou vyrábět pod výrobní náklady, takže když se jim to v létě nevyplatí, protože cena elektřiny je přes den nulová, elektrárny odstaví. Případně je odstaví na celé léto. Běžně se teď stává, že jedou jen třeba dva uhelné bloky z těch víc než dvaceti, které máme. Tohle snižování ale nemohou dělat donekonečna, protože za elektrárnou je důl a ten musí dlabat nějaké minimální množství uhlí, jinak mu nevyjde ekonomika. Postupně dojdeme ke zlomu, kdy roční těžba uhlí klesne pod určitou hladinu, a pak se to projeví skokově. Těch parametrů pro to, kdy to nastane, je mnoho. Může to být někdy mezi lety 2026 a 2029. Proto jsme uvedli, že nejdříve se to stane v roce 2025. Možná to bude příští rok, možná ne.

Ve vašem hodnocení zdrojové přiměřenosti předkládáte tzv. progresivní scénář předpokládající, že po roce 2030 už na uhlí nepojedou ani žádné elektrárny, ale ani žádné teplárny. Spoléhá se na plyn. S plynovými elektrárnami to nevypadá moc dobře. Nestíhá se.

Šolc: Tady narážíme na jeden problém, kterým je posun z hlediska posledních výpočtů spolehlivosti a evropských bilancí. Počítá se s tím, že elektřina bude dostupná. To znamená, že když nebude u nás, dovezeme si ji ze zahraničí a sítěmi ji sem bez problémů dostaneme. Obojí má limity. Může nastat situace, kdy elektřina ze zahraničí dostupná nebude. Anebo třeba i bude, ale tlak na sítě bude tak velký, že už se k nám nedostane a naše soustava se cenově oddělí od té německé, což se teď stává, tuším, už asi v 10 nebo 15 procentech času. Pak u nás můžeme mít výrazně vyšší cenu elektřiny a to by pravděpodobně posunulo dobu provozu těch uhelných elektráren, protože s vyšší cenou elektřiny by byly schopné ještě nějaký čas přežít. Samoregulační prvky tedy fungují. V okamžiku, kdy by se tu opravdu snižovala výroba z uhlí, dojdeme k momentu, kdy tlak na dovoz bude velký. A nezapomeňme, že sítě mezi Českem a Německem zásobují elektřinou nejenom nás, ale že ta elektřina teče dál do Maďarska, které je chronicky deficitní, a do Rumunska, taktéž chronicky deficitního. K elektřině z Německa se většinou přidává elektřina od nás jakožto exportéra a všechno to teče do této oblasti. V okamžiku, kdy vypadne naše část, o to víc bude potřeba dovézt z Německa. A o to víc bude hodin, kdy se trh rozpojí a my budeme mít vyšší ceny. A to oddaluje zavření uhelných elektráren. Ale bavíme se o jednotkách let.

Záznam celé debaty najdete na www.echo24.cz.