Opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa, opera, dalo by se říct, pro Janáčka osudová, se po dvaceti letech vrací do pražského Národního divadla, odkud ji kdysi, na úplném začátku 20. století, z nepochopení a malosti vykázali, takže tam musela vejít až pokryta evropskou slávou. Na té měl zásadní přičinění Kafkův přítel Max Brod, který o ní nadšeně psal do německých novin a sám přeložil libreto a všemožně se o ni a Janáčka zasazoval, což tu budiž připomenuto jako příklad prospěšnosti emisarů pro kulturní export.

Autor tohoto článku je na rozdíl od muzikologa Broda ve věci operní laik, ale před dvaceti lety byl přítomen premiéře Její pastorkyni v režii Jiřího Nekvasila s dirigentem Jiřím Koutem, což sice nezakládá žádnou kompetenci, ale snad z důvodů jaksi jubilejních by zde mohl referovat o inscenaci nové. Tu pojal původem španělský režisér Calixto Bieito v duchu zcela odlišném, dokonce odlišném nejspíš od celé inscenační tradice, jež samozřejmě vychází z divadelní předlohy Gabriely Preissové, která ji zasadila na slovácký venkov. Její pastorkyňa je z podstaty venkovské drama, odehrávající se koncem 19. století se všemi průvodními znaky uměleckého naturalismu: tedy se slováckým nářečím, ve vesnických kulisách, s projevy jednání a myšlení odpovídajícími řekněme dosud dominantní patriarchálně-křesťanské morálce, v níž má navrch řád nad svobodnou vůlí, projevující se ovšem často ničivě. Tragédie Kostelničky a Jenůfy, kde jde o vášeň, žárlivost, nemanželské dítě a nakonec o jeho vraždu, má blízko k antickému dramatu, ale zároveň jde o moravskou dědinu, což byl terén Janáčkovi vlastní, znal ji dopodrobna, čerpal z ní, nastavoval v ní své geniální ucho pro „nápěvky“, v nichž viděl, tedy spíš slyšel, esenci lidské duše, podstatu psychickou, která plyne z „krve a půdy“ těch, v nichž se projevuje.

Nuže, režisér se od tohoto „fundamentalistického“ pojetí zcela odpoutává, možná by se dalo říct, že je zcela ignoruje. Že se příběh odehrává „někdy a někde“, ho vlastně vůbec nezajímá. Pojetí scénografky Anny-Sofie Kirsch je úplně „internacionální“, mimo prostor a čas, nelze určit místo ani dobu. Na začátku se zdá, že by mohlo jít o nějaké prostředí postindustriálního předměstí, snad o nějaké obří skladiště, Laca milující Jenůfu přijede s manipulačním vozíkem, začne z něj vytahovat snad nějaké tranzistory, do toho chasa hraje basketbal, scéna je jinak téměř prázdná, sterilní, minimalistická, jen bezpříznakový „design“ chudší konzumní společnosti, velké tašky z IKEA, laciný nábytek, možná by se dalo mluvit o „white trash“, evropské spodině. V dalších jednáních už tato stylizace není tak důsledná, Jenůfa je oblečená spíš ve stylu první poloviny šedesátých let, jiné postavy dobově neutrálně, mužské postavy jako současní manažeři nižšího řádu. Přičemž pochopitelně pořád zůstává vesnický děj, story s vesnickými scénami, tedy Števovo opilství po návratu z verbuňku, Kostelniččina přísná autorita, která přikazuje, že svatba bude jen za podmínky, že Števa se rok neopije. Přičemž chudák netuší, že už je poněkud pozdě a Jenůfa nosí pod srdcem jeho dítě.

V dalších jednáních tento přesun „to nowhere“ pokračuje, ale to už tomu divák snad nevěnuje pozornost. Nebo nemusí. Je už zcela zaujat, ba uchvácen něčím jiným a důležitějším. Samozřejmě Janáčkovou hudbou, ta má zcela nadčasové hodnoty, je sytá, drsná, přitom lahodná, jímavá i pulzující, zemitá a současně lyrická. S ní splývají a ji interpretují vynikající výkony orchestru, sboru a sólistů, především dvou protagonistek, Kostelničky, kterou skvěle zpívá a hraje původem anglická sopranistka Rosie Aldridge, a Jenůfy v podání úžasné a uchu stejně jako oku lahodící Alžběty Poláčkové. Tady se dá mluvit o triumfu ženství, o šťastném setkání dvou feminních principů, o souhře v lásce i zoufalství, v bolesti a vášni, jež splývají ve vypjaté harmonii jejich souzvuku. Pochybnosti a výhrady, zda si režisér trochu věc nepřizpůsobuje a zda ten revolver a dort na závěr byly nutné, netřeba už řešit. Janáček a jeho nápěvy vyhrávají nade vším. A Jenůfa a Kostelnička jdou do nebe.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa, režie Calixto Bieito, Národní divadlo v Praze, premiéra 22. 5. 2025.