Největší německý výrobce dětské výživy Hipp dnes prodává svá bio pyré i „dospělým, kteří dbají na stravu“. Pro britského profesora kriminologie Keitha J. Haywarda je to emblém doby: jídlo bez rizika jako metafora kultury bez hranic a bez frustrace. V knize Infantilised tvrdí, že jsme setřeli rozdíl mezi dětstvím a dospělostí – a děti tím paradoxně nechali bez ochrany. V rozhovoru pro Echo mluví o politice, která se proměňuje v lifestylový aktivismus, o univerzitách, které se s infantilizací spolčily, i o tom, proč je dnes pro každého těžší být dospělým.

Nejprve mě překvapilo, že jako kriminolog píšete o infantilizaci. Když jsem si však procházela váš odborný profil, zjistila jsem, že se specializujete na kriminalitu mládeže. Na co se zaměřuje váš současný výzkum?

Vždy jsem se věnoval tomu, čemu se říká kulturní kriminologie. Vycházím z předpokladu, že různé země vykazují odlišné formy kriminality podle svého kulturního kontextu. Například v Británii se hodně pije, a proto tu máme i mnoho násilí spojeného s alkoholem. V Itálii je alkohol pevně zasazen do jiných sociálních zvyklostí, takže tam podobný problém neexistuje. Už z toho je patrné, že mě vždy zajímala individuální deviace a psychologie ve vztahu ke kulturním trendům. Takže i když se moje odborná práce a publicistika mohou na první pohled zdát vzdálené, spojuje je zájem o kulturu, manipulaci a mladé lidi.

Některým recenzentům se zdálo, že vůči mladým lidem nejste zrovna laskavý…

Dočetl jsem se, že jsem mrzutý stařík, „boomer“. Ale zaprvé jsem příslušníkem generace X, zadruhé jsem neustále v kontaktu s mladými, jejich společnost mě těší, a konečně netvrdím, že jsou špatní. Stejně jako všichni ostatní jsou formováni sociálními a kulturními silami, které jim neprospívají. I tady je patrná návaznost na mou odbornou práci, v níž se zabývám fenoménem „crimes of expression“, tedy „zločinů vyjádření“. To jsou činy, které pramení z frustrace, izolace a pocitu marnosti ve světě, jenž mladým lidem objektivně nabízí méně příležitostí než třeba mé generaci. Mou ambicí není mladé démonizovat, ale porozumět jim.

Než se ponoříme do vašeho tématu, zajímalo by mě, co si myslíte o často opakované tezi, že mezi mladými roste zvlášť závažná trestná činnost. I v Česku se s tímto tvrzením setkáváme.

Byl bych opatrný. Data ukazují spíš opak: mnoho mladých je dnes méně ochotných riskovat než předchozí generace – méně pijí, některé výzkumy naznačují pokles užívání drog, ale klesá i kriminalita. Zdá se, že videohry možná přispěly k jejímu snížení. Po masakru na Columbine (v roce 1999 v Jefferson County v Coloradu zastřelili dva náctiletí studenti dvanáct spolužáků a jednoho učitele a zranili dalších čtyřiadvacet lidí – pozn. red.) propukla morální panika kolem her, které údajně vyvolávají agresi. O dvacet let později se zdá, že videohry možná způsobily, že se mladí lidé méně potulují po ulicích a vyhledávají rvačky – svou agresi vybíjejí online. To samozřejmě neznamená, že by zmizelo násilí mladistvých. Objevují se nové formy, například útoky takzvaných incelů – odcizených mladých mužů, kteří nejsou schopni navázat vztahy a reagují agresí. Ale je to vzácné. Morální panika, která se rozhořela kolem fenoménu incelů, nás odvádí od jiných, daleko závažnějších problémů. Stačí se podívat na skandály kolem britských gangů, které systematicky lákají nezletilé dívky k sexu. Jde pravděpodobně o největší kriminální skandál v moderní historii země: odhady hovoří o desítkách, možná stovkách tisíc obětí po celé Británii, zhruba v 150 až 200 městech. A přesto jsme po léta byli svědky morální paniky naruby – lidé se báli o tom mluvit, aby nebyli označeni za rasisty. Vznikla tichá shoda, že je lepší nečelit realitě. Ale když jde o mladé bílé muže, panika propukne s nevídanou lehkostí.

Zaujalo mě vaše pozorování, že se proměnili i zločinci – že některé násilné činy dnes připomínají „zuřivé záchvaty vzteku“. Myslíte tím, že zločinci se chovají dětinštěji než dřív?

Když jsem psal jednu ze svých dřívějších knih o vztahu médií a kriminality, musel jsem zhlédnout tisíce videí, včetně záznamů z bezpečnostních kamer. Zarazilo mě, jak často se dospělí chovají jako rozzuřené děti. Ženy středního věku bezdůvodně křičí a napadají ostatní, spory mezi zákazníky a prodavači přerůstají v násilí, cestující odmítají dodržovat základní pravidla v letadle a situace eskaluje... Nejde o zločince, ale o obyčejné občany, kteří neumějí snášet frustraci, mají za to, že pravidla platí pro ostatní. To je jeden z klíčových rysů infantilizace: pocit nároku a ztráta sebeovládání. Dospělá reakce – pokrčit rameny, přijmout to a jít dál – se stává vzácností. Ale pokud se mě ptáte na skutečné zločince, tam je třeba říct, že impulzivita byla vždy jejich typickým rysem. Výzkumy ve věznicích ukazují, že pachatelé dosahují nízkých výsledků v testech odloženého uspokojení. Rozdíl je ale v rozsahu: dřív šlo o malou subkulturu, dnes širší kultura sama podporuje impulzivnost. Banky kdysi propagovaly spoření a jistotu, dnes lákají slogany typu „Nečekejte, pořiďte si to hned“. Konzumní společnost oslavuje to, co je nové a okamžité. Jak napsal Zygmunt Bauman, žijeme v kultuře neofilie – lásky k novému. Ocitli jsme se ve společnosti, která impulzivitu a sebevyjádření nadřadila zdrženlivosti.

Když mluvíte o vztahu mezi narcismem a infantilizací, často odkazujete na knihu Kultura narcismu (česky 2016 – pozn. red.) od Christophera Lasche. Ta vyšla v sedmdesátých letech. Co se od té doby změnilo?

Lasch je pro mě klíčový. Tvrdil, že všechny děti jsou přirozeně narcistické – a ani to nemůže být jinak, protože jako kojenci jsou zcela závislé na druhých. Zralost znamená postupné opouštění sebestředného postoje: člověk si začíná uvědomovat, že je součástí složité společnosti. Moderní kultura ale tomuto procesu brání a lidé si narcistické rysy nesou hluboko do dospělosti. Nejde o patologii v klinickém smyslu, ale o kulturní nastavení, které člověka vede k přesvědčení, že on sám je středem světa. Podstatnou roli tu hraje přehnaná potřeba ochrany sebe sama – narcistní lidé se o sebe v jádru hodně bojí. A co se změnilo od Laschových časů? Digitální technologie celý fenomén posunuly do nových dimenzí. Internet umožňuje vytvářet si vlastní sociální svět – blokovat a odstraňovat přátele, vyhýbat se jakékoli konfrontaci. Skutečný život ale takto nefunguje. Infantilizace dnes může mít podobu jak bezohledné sebelásky, tak přehnané seberealizace.

Dnes slýcháme, že už nelze jednoznačně říci, kdo je muž a kdo žena. Také se tvrdí, že jsme všichni queer – tedy že v oblasti sexuality a genderu nikdo z nás nespadá do jasně vymezených kategorií. Vy upozorňujete, že podobná logika se začíná uplatňovat i ve vztahu k věku: ani věk prý nemá skutečnou podstatu – jsme tak mladí nebo staří, jak se cítíme.

Tento bláznivý trend souvisí s širším jevem: se stíráním hranic mezi dětstvím, dospíváním, dospělostí a stářím. Můj bývalý kolega Frank Furedi rád říká, že „dnes už nikdo nemá rád hranice“. Zejména v prostředí kulturní levice vyšly z módy – hranice mezi národy, pohlavími i jednotlivými etapami života. K tomuto postoji přispěl i francouzský filozof Michel Foucault svou myšlenkou, že všechny hranice jsou projevem moci. A pokud je moc špatná, musejí být špatné i hranice. Odtud pochází „bezhraniční sexualita“, genderová fluidita – a nyní dokonce i „věková fluidita“. Skutečně existuje hnutí zvané age-queering, které odmítá pojem chronologického věku. Zní to progresivně, ale ve skutečnosti je to v rozporu s antropologickými poznatky – a psychologicky velmi škodlivé.

Proč je to škodlivé? 

Dospívání vyžaduje napětí mezi jednotlivými fázemi života – člověk se formuje v opozici vůči svým rodičům. Bez tohoto napětí hrozí krize identity. Dnes se prosazuje zvláštní fenomén „převráceného rodičovství“: děti údajně vědí nejlépe, co je pro ně dobré, a rodiče je mají jen následovat. Dospělí se přitom sami chovají, mluví a oblékají jako teenageři. Napětí, které je pro náš vývoj zásadní, se tak rozpadá. Výsledkem je to, co nazývám generační mulč: všichni sdílejí stejné zkušenosti, stejné kulturní podněty, stejné prostředí. Od desetiletých dětí sledujících hardcore porno až po matky a dospívající dcery, které spolu chodí na koncerty Taylor Swiftové. Když jsem jako teenager poslouchal punk, umřel bych hanbou, kdyby mě tam doprovázel otec.

To je klíčový bod vaší knihy: dospělí jsou infantilizováni, zatímco k dětem se chováme jako k dospělým. V infantilní společnosti rušíme dětství. Proč?

Kdybych byl velmi shovívavý, řekl bych, že to vychází z ideologie světa bez hranic. Kdybych byl méně shovívavý, viděl bych za tím mnohem znepokojivější motivy. Když odstraníte ochranu dětství, vystavujete je vykořisťování. Je opravdu znepokojivé, že některé části kulturního a módního průmyslu nejsou schopny rozlišit, co je vhodné pro dítě, co pro dospělého. Důsledky jsou zvrácené. Módní domy, jako je Balenciaga, používají ve svých reklamních kampaních pedofilní symboliku. Děti ve věku osmi či devíti let sledují tvrdou pornografii. Čím to, že nemíníme chránit děti?

Toto prolínání generací je důsledkem širších společenských změn. Významnou roli v tom hraje vzdělání. Mnoho lidí studuje až do třiceti let, což znamená, že nemívají stabilní příjem a zůstávají u rodičů. V takových podmínkách je založení rodiny velmi obtížné, a lidé tak mohou ustrnout v období věčného hledačství… 

Vývojový psycholog Jeffrey Arnett zavedl pojem emerging adulthood („vynořující se dospělost“) k popisu fáze mezi 18. a 35. rokem života, kdy se lidé prý stále „vyvíjejí“. Tento pojem spojuje s delším vzděláváním a pozdějším zráním mozku. Já jsem však skeptický. Kdyby šlo o univerzální lidskou fázi, viděli bychom ji všude, ale ve většině světa lidé stále zakládají rodiny v mladém věku. Historicky navíc většina lidí zemřela před padesátkou, takže si nemohli dovolit luxus desetiletí trvajícího dospívání. Chápu Arnettovu snahu pojmenovat trend, ale podle mě jde o jev kulturní, nikoli biologický. Vzdělání je samozřejmě dobré, ale má i vážné vedlejší účinky. Pokud je vám pětatřicet a stále děláte doktorát, znamená to, že odkládáte řadu životních rozhodnutí. Z antropologického hlediska je to bezprecedentní. Po většinu dějin lidé vstupovali do armády v sedmnácti či osmnácti letech, zakládali rodiny, nesli odpovědnost. Myšlenka, že dnešní mladí dospělí nejsou „dost zralí“ na to, aby utvářeli svět, nedává smysl. Místo vymýšlení nové životní etapy, která infantilizaci dospělých legitimizuje, bychom se měli zabývat skutečnými politickými problémy – dostupností bydlení, péčí o děti a ekonomickou nejistotou.

Zmínil jste se o tom, že se zhroutily tradiční životní etapy – a s nimi i přirozené napětí mezi generacemi. Přesto dnes slýcháme o generačních konfliktech. Objevují se výrazy jako „boomer“ nebo „sněhová vločka“. Jak je to možné, když zároveň mizejí samy generační rozdíly?

Rozlišuji mezi generacemi v rodinách – tedy mezi rodiči, dětmi a prarodiči – a tím, co nazývám generačními skupinami, což jsou demografické kohorty jako boomeři nebo mileniálové. To druhé je hrubá sociologická fikce: ignoruje třídu, rasu i geografii. Nové je dnes to, že všechny tyto skupiny soupeří o stejné vzácné zdroje – bydlení, bezpečí, důstojnost. Místo abychom se ptali, proč systém přestal tyto základní věci poskytovat, obviňujeme se navzájem. Boomeři jsou kritizováni za hromadění majetku, zatímco oni mladým vyčítají, že utrácejí za kávu ze Starbucksu. Obojí je nesmysl. Skutečný problém spočívá v selhání politiky: vlády nedokázaly zajistit dostupné bydlení, otevřely hranice bez rozmyslu a dovolily růst nerovnosti. Mocným ale vyhovuje, když se všichni ostatní hádají mezi sebou. Ano, mezigenerační konflikt existuje, ale jako zástupné téma, které odvádí pozornost od podstatných problémů. Mám však pocit, že mladým lidem to začíná docházet. Dlouho se zdráhali připustit, že masová imigrace má dopad na ceny nemovitostí a výši nájmů – nikdo nechtěl působit jako rasista, a tak se opakovalo, že s migrací není problém. Výsledek? V Británii jsme v průběhu posledních dekád přijali víc než deset milionů lidí. A dnes se někdo diví, že tlak na bydlení je obrovský?

Vzdělání, o kterém jsme se už zmínili, je klíčovým tématem vaší knihy. Tvrdíte, že univerzity samy proces infantilizace podpořily, ač právě ony měly odolávat. 

Bohužel selhal celý vzdělávací systém. Naše vysoké školy dnes produkují tisíce absolventů, kterým byla vštěpována fantazijní verze světa – spíš uklidňující morální příběh než skutečné vzdělání. Mnozí z nich jsou ekonomicky negramotní: nechápou, jak státy hospodaří, jak fungují daně či veřejné finance. Žijí v ideologické říši snů, kde je řešením každého problému najít padoucha – někoho, na koho lze ukázat prstem. Celý vzdělávací systém se posunul od disciplíny k terapii. Odborníci dospěli k názoru, že děti musejí být neustále stimulovány, nesmějí se nudit a neměly by být vystavovány přílišným nárokům. Vyrostla generace s přebujelým sebevědomím, ale nízkou odolností. Na univerzitách pak nenarazila na odpor vůči tomuto trendu, nýbrž na jeho pokračování.

Čím si to vysvětlujete? 

Akademické instituce převzal manažerismus: univerzity už neřídí vědci, ale administrátoři s obchodnickou mentalitou. Jejich cílem není hledání pravdy nebo ochrana heterodoxních hledisek ani formování odpovědných občanů, ale spokojenost „zákazníků“ a finanční zisk. Kampus se tak stal prodloužením školy. Nabízejí se „bezpečné prostory“ a relaxační místnosti, kam se studenti mohou jít vyplakat. Říká se jim, že i slova mohou být formou násilí. Přednáška – instituce, která existuje po staletí – je najednou považována za „příliš dlouhou“. Čtení Dickense či Austenové vyžaduje varování před traumatem. Výsledkem jsou absolventi, kteří jsou přecitlivělí, snadno se urazí a nejsou připraveni na svět mimo univerzitu. Mimochodem, u vás to jistě nebude tak výrazné. Když cestuji po světě, lidé mi říkají, za jaký vzor považují angloamerické školství. Já jim říkám, ať s tím okamžitě přestanou. Ale ve Spojeném království se to začíná měnit, z ekonomických důvodů: univerzit je příliš, kurzy se překrývají a studentů ubývá. Některé instituce se slučují, programy zanikají. Možná právě tento vývoj přinese návrat k akademické serióznosti. Zatím se však vysokoškolské vzdělávání proměnilo v drahou formu denní péče o mladé dospělé.

Proč je pro vás tak důležitým tématem politika?

Jsem Brit žijící v Dánsku a je pro mě stále těžší ubránit se dojmu, že moje země směřuje k vážným problémům – téměř do stavu failed state, tedy selhávajícího státu. Na vině nejsou obyčejní Britové, v ty mám důvěru. Problém spočívá v politické třídě, která nás vede do stále hlubší krize. V Anglii roste hněv a obávám se, že by se mohl snadno přerodit v opravdové nepokoje. Části země se vzájemně izolovaly – existují celé oblasti, kam jedna skupina lidí nikdy nevkročí a druhá tam naopak žije uzavřeně. Sledujeme první fázi „balkanizace“. Probíhá to v reálném čase, a přesto ji téměř nikdo nebere vážně. Tomuto tématu se chci věnovat ve své příští knize, která bude víc politicky zaměřená. Jsem totiž přesvědčen, že mnoho dnešních problémů pramení z infantilní povahy politiky posledních dvou desetiletí. Od Billa Clintona po Tonyho Blaira přestala být politika otázkou idejí – stala se otázkou stylu.

Politika začíná splývat s aktivismem, který popisujete jako novou verzi lifestylu, novou verzi konzumu. 

Spisovatel J. G. Ballard kdysi poznamenal, že až konzum ztratí svůj lesk, lidé si najdou něco, čím ho nahradí. Myslím, že tou náhradou se stal aktivismus. Psychologická struktura zůstala stejná: značka, identita, morální status. Nosíte správný šátek, na profilu vystavujete správnou vlajku, hlásíte se ke správným názorům. Mnoho aktivistů je upřímných, ale to nemění nic na tom, že to bývá divadlo. Důležité nejsou výsledky, ale jak se při angažmá cítíte. Akce jako vrhání polévky na obrazy nebo blokování sanitek veřejnost spíš odrazují a podkopávají i jinak dobrou věc. Dnešní aktivismus je navíc často ahistorický a selektivní – rozhořčuje se nad jednou nespravedlností, zatímco k jiné mlčí. Aktivismus se stal náhradním náboženstvím pro rozčarovanou střední třídu – nejde tolik o budování lepšího světa, jako spíš o signalizaci, že už k němu patříte. Kniha proto končí výzvou k dospělosti – nejen osobní, ale i občanské: k vážnosti, odpovědnosti a schopnosti myslet nad rámec sebe sama.

Ano, v poslední části nabízíte rady, jak se nestát obětí infantilizace. Tím uznáváte, jak hluboce je zakořeněna – a že odolat jí není snadné. Jakým formám dětinskosti podléháte vy osobně?

Rád chodím do posilovny, zvedám činky – asi trochu machistické popírání vlastní smrtelnosti. Baví mě zombie filmy, občas si zahraju i videohry. Ale myslím, že na těchto radostech není nic špatného, pokud jsou vyváženy dospělými povinnostmi: čtením seriózních knih, prací, placením účtů, péčí o druhé. Problémem není zábava sama o sobě. Problém nastává, když se život scvrkne na snahu neustále se bavit, prezentovat se a přitom zavírat oči před skutečnými problémy. Dospělí se musejí znovu naučit myslet samostatně, zpochybňovat autority a odolávat hysterii – ať už má podobu klimatické apokalypsy, nebo pandemie.

Jedna z vašich rad zní: Nepanikařte, nepodléhejte strachu, odložte katastrofické myšlení. 

Od politiků neustále slýcháme, že katastrofa je na spadnutí – když jsem byl teenager, hrozila nová doba ledová, pak přišly apokalyptické předpovědi o „vyčerpání ropy“. Stejný vzorec se opakoval během covidu, kdy první epidemiologické modely předpovídaly scénáře mnohem horší, než jaká byla skutečnost. Každá krize má podobný průběh: dramatické předpovědi ovládnou titulky, rozumní lidé podle nich upraví své chování – a nakonec se ukáže, že realita je zvládnutelnější, než naznačovaly nejhorší scénáře. Děti se snadno nechají strhnout módními výstřelky a hysterií; dospělí by neměli. Zachovejte chladnou hlavu, přemýšlejte, nenechte se manipulovat. Což velmi často znamená: Ptejte se, kdo financuje daný příběh. Opravdu má důkazy?