Romány se nečtou kvůli výročí, ani když je to výročí konce války, ale občas padnou do rukou v onen výroční čas. Tak se v těch rukou po třiceti letech od vydání může objevit román, který jeho autor psal také proto, aby pokud možno vyšel k tehdy padesátému výročí konce oné války, což samozřejmě nebyla motivace jediná a ani určující. Ale před třiceti lety ještě byla silná představa, že romány se píší i kvůli dějinám, ba jakýmsi způsobem dějiny i spolutvoří. To je dnes velmi archaická a naivní ambice, ale lze se domnívat, že jakmile se opustí, význam literatury značně utrpí a literatura se stane tím, čím dnes, lze se obávat, je: okrajovým koníčkem pro neurotiky. Proto se také srovnatelná próza o konci války od té doby v české literatuře nevyskytla.

Ten autor, který nikdy netrpěl zdrženlivostí před dějinami, se jmenuje Pavel Kohout. A jeho výroční román se jmenuje Hvězdná hodina vrahů. Poprvé vyšel, česky i německy, v roce 1995, přeložen byl snad do všech větších evropských jazyků, nyní se dokončuje jeho německo-česká filmová verze. Nedávné čtvrté české vydání je doplněno o „poslední vteřinu hvězdné hodiny“, krátký apendix: v únoru 1949 ještě jednou vstoupí na scénu kriminální rada Morava a jeho protivník, vrah Rypl. Je to epilog velmi „kohoutovský“, ideově se tam protíná nikdy neopuštěné trauma těch let „velkého omylu“ – a autorovy osobní mytologie. Tam má své nezastupitelné místo popravčí instrument a katovské řemeslo: viz makabrózní román Katyně, brilantně vystavěný na kontrastu svaté (tupé) nevinnosti a chladné vražedné ideologie.

Titul Hvězdná hodina vrahů samozřejmě odkazuje ke slavné knize Stefana Zweiga Hvězdné hodiny lidstva (1927), sbírce velkých okamžiků pojatých v duchu klasického humanismu: je mezi nimi i Leninova cesta v zaplombovaném vlaku do Ruska, aby tam roznítil „hvězdnou hodinu“ revoluce. Blízkost „hvězdnosti“ a vražednosti je vlastností velkých dějinných okamžiků, často jsou vpleteny jedna do druhé. V Kohoutově románu jde o poslední tři měsíce války, Němci směřují ke konečné porážce a Češi k odplatě, obojí bude provázeno krví, jež má stejnou barvu, ať je prolita spravedlivě, z obrany a odplaty, nebo ze zvrhlosti. Do těchto velkých vražedných dějin se vklíní jeden individuální vrah, zločinec mimo souboj Čechů s Němci, mstitel s oidipovským komplexem, sadistický vrah nevinných vdov, českých i německých. Pátrání po něm se stane posledním poutem mezi českými a německými úřady: na jeho dostižení má zájem jak česká policie, tak gestapo, respektive německá kriminální policie. Vraždy ze zvrhlosti a sadismu jsou apolitické, vyšetřuje je i zvrhlý a sadistický režim. Zároveň je taková česko-německá spolupráce v posledních hodinách války stále obtížnější a nemožnější, vraždy a násilí se v „tanci revoluce“ proměňují ve skutky osvobozující odplaty a msty, u nichž už nikdo nerozliší, s jakými pohnutkami je pachatel vykonává. Třeba se zvrhlými a sadistickými, protože hvězdy násilí osvětlují cestu svobody.

Román brilantně spojuje ideovou tezi a thriller: společně je to dokonalé drama. Metodou, kterou Kohout zcela ovládá, je prastarý a stále vděčný literární, přesněji vypravěčský archetyp „honu na bestii“, prodlužované odplaty za zločin, prostě nervák se vším všudy a do poslední stránky. „Nejstarší lidské pudy jsou lovecké (...). Umění lovecké je starší než písmo,“ napsal Karel Čapek o detektivkách. Idea, tedy česko-německé trauma a to, co s ním souvisí – zločiny okupace, kolaborace, krutosti na té či oné straně, odsun Němců… – jsou v Hvězdné hodině přizpůsobeny tak, aby zapadly do vysoce dramatizovaného rámce napínavého krváku, v němž mrtvoly naskakují jako na počítadle. Krev však tu neteče „korektně“, tedy z těl obětí nacistického teroru. Zločinná odosobněná instituce je tu nahrazena konkrétním zabijákem, vraždícím podle sexuálně-psychopatologického klíče osamělé vdovy bez rozdílu ras a přesvědčení. Ke Kohoutově vypravěčskému naturelu patří jakási zběhlost v evokaci hnusu a drastičností; ty jsou zde, ve zmíněné Katyni i jinde předvedeny na samé hranici únosnosti, přitom chirurgicky přesně. Kohout je dramatik, který i mordy přímo „inscenuje“. V Katyni vypracoval celou scénografii a historiografii poprav, ve Hvězdné hodině vrah kuchá své oběti podle rituálu inspirovaného pohanským mučením prvokřesťanů, aranžované je v tom románu i samo provedení vraždy. Na scénu je tedy uveden hnusný patvor, jehož konání se vymyká jakýmkoli pořádkům, protektorátní nevyjímaje. Další Kohoutův „trik“, dalo by se říct geniální, vězí v tom, že souboj s tímto deviantem je nutné svést v tu nejméně příhodnou chvíli – v čase, kdy se dějiny rozeběhnou, právní struktury se bortí a vše se orientuje jiným směrem než ke „standardnímu“ pátrání po deviantovi, jemuž tak hraje všechno do karet. V padajících a trhajících se kulisách protektorátu se odehraje nervy atakující partie, v níž se proti zrůdě spojí síly českého kriminalisty s německým. Kohout k sobě postavil dvě hlavní postavy, které se tehdy ještě mohly stýkat: našel je v kriminalistech, českém a německém, úředně přinucených ke spolupráci. Tak mohl vzniknout příběh o zrůdném mučiteli, jaký by i v té nenormální době normálně skončil na šibenici, ale v čase konečného běsnění začne místo opuštěných žen krutě vraždit Němce, stává se hrdinou Pražského povstání.

Kohout ke „smírčí“ česko-německé alianci použil dvou románových typů, z nichž každý má své zažité předobrazy. Český policista Jan Morava je bytost nekomplikovaně ustrojená, pocházející ostatně z moravského venkova, poctivá duše sloužící svému řemeslu, takový lidský čmuchal, typ Čapkových „kapesních“ strážníků a detektivů. Jeho spoluhráčem se po jistých peripetiích stává disciplinovaný a kultivovaný německý kriminalista, zaměstnanec gestapa Erwin Buback, na němž Kohout předvádí model postupného krachu iluzí a loajality až ke konečné katarzi – a to se všemi konsekvencemi. V Kohoutově kartotéce patří postavy „obětí víry“, jakou je i tento solidní gestapák, k příznakovým. Jsou to nositelé jednoho z ústředních autorových motivů, jenž je tu Bubackem explicitně pojmenován: „Epidemie souhlasu. Největší metla lidstva. Pár lidí vymyslí recept na šťastnou budoucnost a vykřikují ho dost vytrvale, aby se k nim přidali všichni zoufalci.“

Moravu a Bubacka spojují kromě lovu bestie ještě příbuzné osudy erotické. Oba přibližně ve stejné době prožijí milostné vzplanutí takové síly, jakou jen Kohout vykreslit dovede. To Moravovo, s českou dívkou podobně slovansky nyvého charakteru, je povahy baladicko-tragické. Bubackovo fatálně-vášnivé. Kohoutovi čtenáři vědí, že operetní milenka Grete je replika zpěvačky Moniky z terezínského románu Hodina tance a lásky: charakterizuje je obdobně sebezáchovný historický cynismus, pocit laissez-faire, ztráta životního smyslu, sexuální fátum, shodně dobrodružné osudy, zkrátka něco mezi Marlene Dietrichovou a Lídou Baarovou. Zatímco probíhá česko-německé sbližování, pokračuje krvavá žeň sadistického vraha, jež kulminuje spolu s pádem tisícileté říše. To už čtenář tuší, kam Kohout dál vrahovy kroky povede a v jakých orgiích mu bude dáno se vyžít. Deziluzivní obraz povstání v květnu 1945, této opožděné erupce národního hněvu, se všemi možnými průvodními znaky takového zadržovaného traumatu, není v české próze novinkou. Vedle Škvoreckého Zbabělců se sluší připomenout především pozoruhodný román Jiřího Kovtuna Pražská ekloga (Mnichov 1973; Brno 1993), v němž poslední dny války mají podobu směšnohrdinské tragédie i frašky a literární zpracování je originálním příkladem zapojení mýtu do líčení nedávné minulosti.

Naproti tomu Kohoutova strategie ve Hvězdné hodině vrahů je přímočará, což jí neubírá na pronikavosti. Vrahova (dosud jen individuální) deviace a jeho talent k zabíjení mohou být náhle, v okamžicích historických explozí, oceněny jako společenský, dokonce vlastenecky záslužný výkon. Deviant v perspektivě Kohoutova románu nabývá přímo dějinotvorné role, je to snad přímo on, kdo uvádí do chodu rabovací lůzu, kdo učinil z povstání jatka, dal impulz k lynčům a ukrutnostem. Dav si našel svého vůdce a svůdce v tom nejkrajnějším spektru společenských a psychologických patologií. Možná toto Kohoutovo řešení ne zcela odpovídá mechanismům chování davu a z odporných, ale přitom jaksi „přirozených“ zločinů to činí cosi exkluzivního, něco mimo představu a možnosti „obyčejného“ člověka. Jisté je, že melodramatické logice románu vyhovuje zcela. Nápad, vlastně celá série chytře vymyšlených nápadů, vyžaduje svou vlastní logiku – byť to není zcela logika života, nýbrž fantazie, inscenace a aranžmá. Hvězdná hodina vrahů je totiž román velkého vypravěčského tahu, velké historické metafory – a velkého inscenátora divadla dějin, ve kterém i sehrál svou hvězdnou roli.

Pavel Kohout: Hvězdná hodina vrahů. Odeon, Praha 2024. Vydaní čtvrté, v této podobě první. 420 str.