„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.

Samozřejmě (a naštěstí) ho nepřevezme navždy a ne všude, ale natolik silně a autoritativně, že když se bude nějaký text jevit jaksi zmateně, nesouvisle, nesrozumitelně, nestrukturovaně, prostě nebude jasné, kdo co říká, co se to děje a kam to vede, bude se to moci svést na „proud vědomí“: ten posvátný tok pocitů, myšlenek, vzpomínek, vědomí i podvědomí, pronikavostí i blábolů, silné výpovědi i ryzí grafomanie. Jde sice o produkt moderní doby, ale vlastně má něco společného s představou šamanů a zaříkávačů, že skutečnost je někde v hlubinách, v pramenech iracionality řinoucích se z jakýchsi geniálních vnitřních zdrojů. Tyto niterné produkty mají zobrazit lidskou psychiku pravdivěji a „objektivněji“ než popisné, realistické vyprávění o tom, jak a proč se věci seběhly. Modernita je vlastně obrat zvnějšku dovnitř, do subjektu, do lidské psýché, která se přitom v moderním světě povinně a neodvolatelně hroutí a rozpadá. Někdo to považuje za vrchol, kam umění směřovalo a směřuje, jiný v tom vidí příznak krize a úpadku. Tak to bývá.

Ta úvodní věta o tom, jak to bude s květinami, možná není tak slavná jako první věta Joyceova Odyssea, který vyšel jen o dva roky dříve než Paní Dallowayová (ta vyšla roku 1925) a je s Paní Dallowayovou geneticky spřízněn, ale zato je prostší a normálnější: v Odysseovi se Tur Mulligan ráno začne holit a hned přitom imituje katolickou mši, tedy se text okamžitě zanoří do symboliky, mýtu a metaforických významů, z nichž už nevyjde. Čtenář, který se do Odyssea pustí, jej studuje a luští, spíše než čte, potýká se s ním a zápasí, což mu přináší uspokojení, pokud tedy má dost vytrvalosti a odhodlání a tu námahu a čas takové činnosti věnuje – či může věnovat: moderní literatura je mnohem náročnější na čas než tradiční: viz Proustovo Hledání ztraceného času.

To text Virginie Woolfové, která Odyssea četla krátce předtím, než začala Paní Dallowayovou psát, a četla ho s rozpaky, vědoma si jeho „nestvůrnosti“, je dosti jiného druhu. Ten samozřejmě také „proudí vědomím“ a celý se od začátku ponoří do vnitřních hlasů svých protagonistů, ale činí to mnohem průzračněji, vstřícněji a jaksi laskavěji. Cílem Virginie Woolfové bylo vytvořit sled nekonečných vjemů a senzuálních zážitků, které se postavám dějí v jejich mysli, jež je v nejdůvěrnějším styku s hmotou, živly, vjemy, světly, barvami – prostě se zázračností života. Tak to postulovala ve svých esejích o moderní próze a tak k tomu došel její neklidný a různými ataky sužovaný intelekt, v němž umělecké nadání se střetávalo s duševními stavy a bolestmi, které jí nakonec nedovolily najít klid jinak než vlastním přičiněním.

Není to rovněž jednoduchá četba a je třeba soustředěného čtení, protože postavy, jejichž psychiku Woolfová „skenuje“ a pak ji promítá na plátno nekonečného pásu, se proplétají, jedna linie vchází do druhé, střídají se v partech promluv a vzpomínek, ty se vynořují a zase mizí, prolínají se a přeskakují třeba v jednom odstavci, ba třeba i v jedné větě. Děj, tedy to, co se jím běžně rozumí, příběh a zápletka, je vlastně minimální: jde o události jednoho dne v Londýně v červnu 1923, kdy se protnou „proudy vědomí“ několika postav, jež přitom o sobě ani nemusí vědět. Začíná se opravdu tím, že paní Clarissa Dallowayová jde obstarat květiny na večerní party, kterou pořádá pro svého manžela. Prochází ulicemi ve středu Londýna, ulicemi, které miluje a jejichž atmosféra vchází do textu. Během té cesty za květinami se otevírá celý její vnitřní svět, tvořený senzuálními vjemy přítomného okamžiku, stejně jako vzpomínkami na lidi, kteří jí vstoupili do života, ztratili se z něj nebo se do něj vracejí. Je to vlastně podobná pouť jako dublinská anabáze pana Blooma a jeho druha Štěpána Dedaluse v Joyceově Odysseovi, ale tam jde o bizarní bakchanálii smyslů, opilé klopýtání moderních Odysseů, které končí v bordelu a neřestném monologu usínající paní Bloomové. Milá a citlivá paní Dallowayová je pravý opak těchto ztracenců v kosmu, jednak ona osobně, ale i ve vyznění díla: zatímco Joyce, to je řvavý expresionismus, vize zbídačeného a démonům propadajícího lidství, obnažení člověka redukovaného na instinkt a běsy podvědomí, Woolfové paní Dallowayová, to je jiskřivý impresionismus, detailní záchvěvy nejjemnějších vjemů a zážitků, signály barev a třpytivých světel červnového dne, ve kterém vlastně nejde o nic jiného než o umění vnímat krásu kolem sebe a v sobě. Protože kdo to umí, kdo je toho schopen, ten se tím může bránit neodvolatelné tragédii života, stárnutí, osamocení, smrti, která je v tom nejkrásnějším poupěti, jež ta žena pak miluje.

Tak se rytmus jiskřivých vět, které se pohupují ve vlnách, střetává s ideálním čtenářem, či spíše čtenářkou, která se podobně jako paní Dallowayová, ta malá šedivá žena s ptačím obličejem, nejspíš podobná autorce, rozplývá v atmosféře krásného letního dne. Tento senzualismus, všechno to proudění vjemů, prchavosti a unikavosti nadnáší složitou a propletenou klenbu literární architektury, která hrozí, že se co chvíli zřítí, neboť je vlastně ze stébel a pápěří pocitů a esencí, z nichž skládala Woolfová své literární vzdušné zámky.

Větu o tom, že „obstará květiny“, pronáší v inscenaci Divadla Na zábradlí sama paní Dallowayová, takže v první osobě: ale až po chvíli, kdy Magdalena Sidonová, která jako by na tuto roli čekala kus života, přijde a svým tajuplným úsměvem, do kterého zapadá jakýkoli duševní obsah, chvíli se dívá na diváky a pak komentuje květiny na velké obrazovce. Rozbíhá se „proud vědomí“ paní Dallowayové, který ale na jevišti musí mít podobu monologu přerušovaného jinými monology, jež se přitom v předloze odehrávají v mysli postav, které je tady pronášejí, jako by se jednalo o dialogy. Režisérka Anna Klimešová a dramaturgyně Kateřina Součková se pokoušejí o kvadraturu kruhu, tedy převést proud vědomí, jemné nuance a časový kaleidoskop do prostoru, který v knize neexistuje jinde než v mysli postav. Divák sleduje jejich „vnitřek“, který se projevuje jako sled nesouvislých výjevů, jejichž obsah si může vykládat velmi libovolným způsobem. Je to meditace na jevišti nad tím, že všechno pomíjí? Je to happening duchovní melancholie? Improvizované setkání postav zrežírovaných, jako by se jednalo o psychoterapeutickou seanci?

Postavy, které se jí účastní, se objevují, jako by se vynořovaly z nějakého imaginárního prostoru: manžel Richard (Václav Vašák), dcera Elizabeth (Anna Kameníková), vychovatelka Kilmanová (Anežka Kubátová), ubohý Septimus Smith (Miloslav König) a jeho italská manželka Lucrezia (Kateřina Císařová). Dávný nápadník Peter Smith, který se kdysi paní Dallowayové dvořil a teď se vrátil z Indie, se objevuje dokonce v dvojroli: hrají ho Jiří Vyorálek a David Petrželka, což je zajímavé, jen poněkud zmnožuje nejistotu, jak se to se vzájemnými vztahy těch postav vlastně má. Kdo nezná aspoň rámcově předlohu, musí nejspíš dosti tápat, pokud vůbec tuší, co se tam vlastně odehrává a oč tam jde. Což ale neznamená, že by to jistým způsobem „nechápali“ ti nedotknutí lépe než ti, kteří s tím tušením do divadla přicházejí a pak poněkud překvapeně zírají na cosi, co se s jejich čtenářskou zkušeností dosti míjí.

Interpretace tak náročných a komplexních literárních textů je vždycky redukcí na útržky. Atmosféra Londýna Virginie Woolfové, která v knize hraje důležitou roli a prosakuje textem, je samozřejmě obětována. Divadelní dějiště se nachází v jakémsi bezčasí se znaky naší doby, v níž se ocitly postavy Anglie doby Jiřího IV., kdy ještě nad britským impériem slunce nezapadalo – a kdy rány po první světové válce, která impériem neotřásla, byly pokryty slávou a ctí. Není úplně jisté, zda takové přesazení do zcela odlišných souřadnic postavám a jejich charakteru neškodí, zda jej pak vlastně mohou přežít. Postavy Virginie Woolfové jsou jemní estéti, kteří se, jako autorka, snažili dostat ze začarovaného kruhu intelektualismu ke zdrojům životní radosti a síly. Tu čerpali z přírody, z květin v parcích, z krásných předmětů, které uměli ocenit a docenit. Současná doba je žalostně jiná a transportovat ty jemné georgiánské duše na problémy genderu, feminismu a generačního neporozumění, byť samozřejmě ve Woolfové již existují, se někomu může jevit jako tendenční, ba násilné. Paní Dallowayová Virginie Woolfové není stárnoucí žena nějakého podnikatele, který ji asi podvádí a jejíž pubertální dcera (Anna Kameníková) má právě své řekněme fluidní období. Jemný výkon a ta tajuplná tvář Magdaleny Sidonové leccos zachraňuje, ale režie ji staví do nepřirozených pozic, jež si odůvodní asi jen tím, že v ženské duši se může odehrávat vlastně cokoli.

Přitom – ano, je to představení, ve kterém jde paní Dallowayová obstarat květiny. Zaslouží si je.

Virginie Woolfová: Paní Dallowayová. Režie: Anna Klimešová. Překlad: Kateřina Hilská. Koncept a scénář: Anna Klimešová a Kateřina Součková. Premiéra 7. února 2025.