Jubilejní desátý ročník České ceny za architekturu (ČCA) zná své nominované projekty. Pětadvacet stavebních počinů od nenápadné kapličky přes protierozní úpravy krajiny na moravském venkově po prémiový bytový development reprezentují různé podoby architektury i její dnešní témata.

Definiční posun

Je jedna zdánlivě banální otázka, při které se ale architekti a architektky zpravidla ošívají a dlouze hledají slova: Co je vlastně architektura? Shodné odpovědi bychom hledali jen těžce, někdo si vystačí s citací některé z legend, například Miese van der Roheho s jeho tvrzením, že architektura je „vůle doby přeložená do prostoru“, jiní se ji snaží zatřídit někam mezi techniku, umění a společnost. Vždy podle svého osobního náhledu, protože jednoznačná odpověď nebo definice zkrátka neexistuje. Na čem se ale najde jednoznačná shoda, je to, že architektura rozhodně nejsou jen velké a okázalé stavby, ale můžeme ji hledat i v drobných stavebních úpravách starých budov nebo v práci s krajinou.

Dnešní přehlídky architektury po celém světě tak nejsou jen o vyzdvihování architektonicky nejpropracovanějších děl, ale čím dál více (a někdy možná až zbytečně přehnaně) o upozorňování na témata, která v současnosti architekturou hýbou a kde všude může pomoci. Jde totiž o důležitý aspekt popularizace tohoto oboru, jehož sdělením může být třeba to, že kvalitní architektura má svůj prostor v centrech metropolí stejně jako na odlehlých návsích. Nezáleží na tom, jak vypadá, ale jak slouží místním, reaguje na své okolí a nakládá se zdroji. A právě o vyzdvihování těchto vrstev dlouhodobě usiluje také ČCA.

Pestrý mix

Z takřka tří stovek přihlášek staveb nominovala v polovině června mezinárodní porota pětadvacet, které můžeme chápat jako zprávu o soudobé tuzemské architektuře psanou nezávislým a zasvěceným pohledem. Všech pět zahraničních expertů a expertek již zasedlo v porotách prvních pěti ročníků České ceny za architekturu, takže se v ní dokážou lépe orientovat. Každá země má totiž svá architektonická specifika a trvá, než se v nich člověk zorientuje.

Letošní nominovaná pětadvacítka děl realizovaných v Česku během posledních pěti let je velmi pestrým mixem staveb rozmanitých funkcí i meřítek. To je samo o sobě dobrá zpráva, prokazuje to všestrannost a vynalézavost českých architektů a architektek. Tradičně nejvíce je zastoupené bydlení, které reprezentuje malá podmanivá chata Veritas, osobitá rekonstrukce prvorepublikové vily v Praze, konstrukčně velmi odvážná nová vila Sidonius nebo celý nový blok bytových domů Nové Lauby v centru Ostravy. Škoda že se do výběru nedostalo více architektonicky zdařilých bytových staveb, které jsou zvláště ve velkých městech potřeba jako sůl – ale to i z toho důvodu, že se jich bohužel staví pramálo.

Pokud jde o nominované stavby, které reprezentují architekturu s důležitým společenským významem a potenciálem podílet se na řešení aktuálních společenských témat, zmínit můžeme například první dětský hospic v Česku (Dům pro Julii v Brně), lesní školku v podobě jednoduchých dřevěných objektů v parku pražské Parukářky nebo domov pro seniory v Horních Jirčanech, který zahrnuje také mateřskou školu. Několik nominací posbíraly též úpravy veřejných prostorů, u nás stále obrovské téma, a to například nákladný park na Moravském náměstí v Brně nebo náves s hřištěm a lávkou v Příšovicích na Turnovsku.

A protože se jedná o jubilejní desátý ročník, přichystala Česká komora architektů, která ČCA organizuje, několik novinek. Poprvé o svém vítězi rozhodne také veřejnost prostřednictvím hlasování na webu soutěže (mezi nominovanými stavbami lze hlasovat již nyní). Speciální cenu Aleny Šrámkové pak nově získá také projekt, na němž se významným způsobem podílela žena – architektka (jde o poněkud vágně definované kritérium, které se snad objasní po prvním udělení této ceny). Kdo bude poctěnou architektkou a jaké všechny podoby architektury v Česku se mezinárodní porota rozhodne po jejich osobním navštívení ocenit, se dozvíme v polovině listopadu.