Pakliže by se udělovaly ceny za knížecí rady, zasloužil by si jednu takovou David Hauerland z investiční skupiny Fidurock. Spolumajitel společnosti, která spravuje realitní portfolio v hodnotě několika miliard korun, minulý týden v rozhovoru pro DVTV apeloval na mladé lidi, aby si co nejdříve pořídili investiční byt. Když byl redaktorkou tázán na to, jak by si něco takového při dnešních mzdách a cenách nemovitostí mohli dovolit, odvětil, že mladí ušetří, když si přestanou dávat drahé kafe. Český internet nezklamal a okamžitě se jal propočítávat, kolik takových šálků kávy by si člověk musel odepřít, aby v současnosti dosáhl i na tu nejnuznější garsonku v Praze či v jiných městech. Výsledky kalkulací se většinou vyšplhaly do vyšších desítek tisíc a přesahovaly celoživotní spotřebu i těch nejvášnivějších kavárenských povalečů.

Abychom byli k Hauerlandovi spravedliví, tak v dané chvíli hovořil o tom, jak se skrze spoření dostat k prvnímu milionu, a následně doporučoval postupovat skrze cyklus zadlužování a splácení – je ovšem diskutabilní, jak moc je i tento návod realistický, o jeho přitažlivosti nemluvě. Stav věcí totiž skutečně není pro mladé příznivý, ceny bydlení jsou závratné a pro mnohé není vlastní byt dosažitelný ani při nejlepší vůli a snaze řídit se poučkami finančních poradců s bakalářem z VŠE. Podle řady komentátorů je naopak načase rezignovat na údajně dávno přežité přesvědčení, že vlastnit nemovitost je přirozenou součástí dospělého života, a následovat ostatní vyspělé země, jako je Velká Británie, Kanada nebo Austrálie, kde je stejný problém taktéž, a v posledním desetiletí se zde dokonce začal používat pojem „generation rent“, jenž označuje rostoucí část kohorty lidí, kteří se narodili po roce 1980 a museli se smířit s faktem, že si vlastní bydlení nebudou moct dovolit nikdy.

Z triády „zasadit strom, postavit dům, zplodit syna“ tak odpadá prostřední třetina a podle statistik o propadu porodnosti to ani s plozením dětí není nijak horké – ostatně odkládání či úplné zavržení rodičovství koreluje s nárůstem životních nákladů, stejně tak jako se zvyšováním ekonomických, ale i jiných nejistot, kterým mladá generace čelí. Zůstat u sázení stromů jako klíčového životního cíle spasí málokoho. Úděl pokolení, jež dospívalo ve stínu neustálých krizí (migrační, pandemické, klimatické, energetické, válečné) a jehož výhledy nejen na vlastní domov, ale i na rodinu a stabilní kariérní dráhu se zdají být přinejlepším mlhavé, se pak začne jevit ve značně odlišném světle, které vzbuzuje spíše lítost než povýšené opovržení. Drahá káva či proslulý avokádový toast tak nemusí být projevem krátkozraké a nezodpovědné dekadence, ale poměrně racionální volbou v situaci, kde přísliby budoucnosti ztratily na věrohodnosti a kde dává větší smysl si dopřávat drobné a dostupné potěšení nyní než se uskromňovat kvůli zítřku, jehož podoba je čím dál tím méně čitelná – a když už se rýsuje, nepůsobí nijak lákavě.

Anatomie pádu

Polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman napsal, že nástup každé generace nutně přinese určité množství odpadlíků. S obměnou se dostavuje jiný životní styl, okolnosti a nenadálé nároky, které se mohou výrazně odlišovat od doposavad zavedených očekávání o tom, co je potřeba, aby člověk uspěl a prosperoval. Nové pořádky devalvují některé z předešlých hodnotných dovedností a návyků a ti lidé, kteří nejsou schopni se dostatečně rychle adaptovat na příchozí výzvy, zůstanou stát opodál. V roce 2011 Bauman naznal, že se možná nacházíme v unikátní éře, v níž se odpadlický úděl nevztahuje pouze na malou část, ale začíná postihovat nastupující generaci jako celek. Ačkoli dosud rodiče vždy považovali za samozřejmé, že jejich děti navážou na dosaženou životní úroveň a budou dále bohatnout, stále zřetelněji se ukazuje, že dnešní dvacátníci a třicátníci budou patrně první poválečnou generací, které se bude v souhrnu dařit hůře než generaci před ní.

„Po dekádách očekávání růstu jsou nově příchozí mladí dospělí konfrontováni s očekáváním pádu, a to navíc natolik prudkého a náhlého, že nelze ani doufat v pozvolný a bezpečný sestup. Na konci každého z nemnoha tunelů, kterými jejich předchůdci museli během života projít, zářilo jasné, oslnivé světlo; nyní se však táhne dlouhý temný tunel za každým z mála mihotavých a rychle hasnoucích světýlek, jež se marně snaží proniknout skrze stíny,“ napsal poněkud depresivně Bauman. Je otázka, zda to brát skutečně takto ponuře a fatalisticky, nicméně za pozornost jistě stojí důsledky spojené s přetnutím prožívané kontinuity v čase, u níž se nelze autenticky vztahovat k minulosti, která se jeví jako cizí země, a ani k budoucnosti, jež představuje černou skříňku plnou nejistoty. V určitém ohledu tu lze spatřovat paralelu se sentimentem punkového hnutí konce 70. let, které se vyznačovalo heslem „no future“ a reagovalo na obdobnou deziluzi. V současnosti je nicméně jev masovější a nápadně mu chybí kolektivní rebelský elán, namísto kterého nacházíme spíše umírněnější zaměření na bezprostřední přítomnost, vyjádřené akronymem YOLO: You only live once. Žiješ jenom jednou.

Právě s tímto mottem se také pojí fenomén, jemuž ekonom Patrick Boyle říká „finanční nihilismus“ a který v posledních letech hýbe akciovými trhy. Logika věci vychází z opodstatněného dojmu, že tradičně osvědčené metody – dlouhodobé spoření, opatrné investování do pečlivě diverzifikovaného portfolia a postupné shromažďování bohatství – nefungují v situaci, kdy náklady na život a bydlení rostou rychleji než mzdy a jakýkoli rozumně očekávatelný výnos investic. Z toho důvodu řada lidí vcelku pochopitelně usoudí, že nemá smysl vydávat se slepou uličkou konvenčních postupů, a místo toho sází na riziko a náhodu. Boyle popisuje, jak se retailoví investoři mladé generace odvrací od konzervativních strategií ve prospěch vysoce riskantních sázek na meme akcie, volatilní kryptoměny a jiná aktiva, jež sice s sebou nesou riziko značných ztrát, ale zároveň i naději na mnohonásobné zhodnocení. Celá záležitost připomíná gamblerství, ovšem pokud máte pocit, že hra je jinak od začátku už stejně prohraná, tak proč si nezkusit hodit kostkou?

Boyle dodává, že nejde pouze o prosté přehlížení dosavadních pravidel, ale o aktivní pohrdání jejich samotnou podstatou, které je patrné minimálně od finanční krize roku 2008 – ta u mnohých vedla ke značnému rozčarování a ztrátě důvěry v systém, u něhož předpokládali určitou úroveň spolehlivosti a morální principiálnosti, což se ukázalo jako tragický omyl. „Finanční nihilismus představuje ideový postoj, který zpochybňuje hodnotu a legitimitu finančního systému, trhů, a dokonce i samotného konceptu peněz. Výchozí perspektiva říká, že celý systém je podvod, a proto je třeba na finanční trhy nahlížet pouze jako na kasino,“ říká.

Revolta řvoucích koťátek

U finančních nihilistů ovšem nejde pouze o ekonomický rozměr věci, ale i o smysl pro vzájemnost a komunitu, kterou sjednocuje sdílený osud, životní situace a despekt k velkým institucím. Na začátku roku 2021 se komunitě dostalo největší pozornosti poté, co se její příslušníci skrze fórum WallStreetBets na sociální síti Reddit zkoordinovali, aby nakoupili akcie téměř zbankrotovaného řetězce herních obchodů GameStop. Cílem nebylo jen rychle zbohatnout, ale také kolektivně potrestat hedgeové fondy, které masivně vsadily na pád firmy a chtěly vydělat na jejím krachu. Místo toho, aby cena akcií dále klesala, tak díky této úspěšné „guerillové“ akci vystřelila prudce nahoru z 20 na 484 dolarů skrze tzv. short-squeeze, což mimo jiné vedlo k tomu, že jeden z fondů, Melvin Capital, ztratil miliardy a namísto GameStopu zkrachoval sám. Pro antropologa by jistě bylo fascinující sledovat dynamiku mezi zúčastněnými, kteří se jako jeden kmen identifikovali pod názvem „opičáci“, případně „retardi“, vzájemně se podporovali a spontánně si vytvářeli vlastní symboliku, a dokonce i rituály – jejich neformálním vůdcem byl třicátník Keith Gill, známý pod přezdívkou Roaring Kitty čili Řvoucí koťátko, který na GameStopu nakonec vydělal miliony dolarů.

Komunitní aspekt začíná být důležitý nejen u finančních nihilistů, ale i u jiných skupin mladých investorů. Příznivci bitcoinu nebo růstových firem jako Nvidia, Tesla, Palantir a mnohých dalších vytvářejí početná on-line společenství, kde si vzájemně sdílí své vhledy, dojmy a očekávání do budoucnosti. Ekosystém funguje nejen jako prostředek ke sdílení informací, ale také jako emocionální podpora pro chvíle, kdy se na burze zrovna nedaří a osamocený jednotlivec by mohl mít sklon panikařit a rozhodovat se nerozvážně. Boyle ovšem tvrdí, že by existence takové komunity měla být varovným signálem pro ty, kteří přemýšlejí nad investicí do daného aktiva, neboť to vede k umělému nadsazování ceny a vytváření bublin na trhu. Pokud totiž někdo kupuje bitcoin či něco podobného kvůli tomu, že je součástí komunity, pak se nerozhoduje na základě fundamentu investice, ale skupinové příslušnosti – stejně tak se nebude ochoten dané věci hned zbavit, i když by to bylo záhodno, poněvadž by pak tím ztratil kus své identity.

Ne každý ovšem s takto skeptickým pohledem souhlasí. Tom Lee, investiční analytik a zkušený veterán z Wall Street, naopak tvrdí, že mladí investoři se konečně dočkali své výhody, neboť jim dochází něco, co matadorům starého světa uniká. Ti jsou zvyklí hodnotit investice na základě zavedených účetních metrik, podle nichž se však značná část trhu už nechová. Podle Leeho se akcie unikátních firem, okolo nichž se tvoří komunity a které jsou často technologické a inovativní, začínají chovat jako umělecká díla, jejichž hodnota se neodvíjí od ceny barev a plátna, ale od toho, co kolektivně symbolizují. Investování do těchto firem pak obdobně nespočívá jen ve snaze zhodnotit své peníze podle tradičních ukazatelů, ale také v touze věřit, že před námi existuje alespoň nějaká budoucnost, která se nenese pouze ve znamení úpadku a zmaru.