V textu o Tomu Stoppardovi v tomto vydání Týdeníku Echo píšeme skepticky o kvalitách jeho her věnovaných východoevropským disidentům. Ale to je obtíž, která číhá na všechna umělecká díla psaná s politickým záměrem. Občas se ale stane, že se politično někde objeví víceméně bezděky. Na jedno takové narazíme ve Stoppardově hře To pravé z roku 1982 a je úžasné, jak nečekaně promlouvá k dnešní době.

Spisovatel Henry má problém. Jeho milenka, herečka Annie, se vrhne do kauzy vězněného vojáka Brodieho. Ten bez rozmyslu ztropil výtržnost na demonstraci, ocitl se ve vězení, načež usoudil, že je významný politický bojovník, a napsal divadelní hru. Špatnou. „Je to syrové, ale má co říct,“ obhajuje ji Annie. „Má co říct, jen to jsou samé omezené pitomosti. Ale i když to necháme stranou, zůstává tu problém, že neumí psát,“ namítá Henry. Annie totiž po něm chce, aby hru přepsal do použitelné podoby.

Jenže podle Henryho není problém v tom, že neškolený Brodie nedostal příležitost naučit se psát. Oddělit to, co se říká, od toho, jak je to napsané, nelze tak snadno: „On zachází s jazykem jako hulvát. Nemůžu pomoct někomu, kdo si myslí, nebo si myslí, že si myslí, že to, že šéfredaktor řídí noviny, je cenzura. Nebo že házení cihel je demonstrace, kdežto stavění věžáků je sociální násilí, nebo že obtížně stravitelný výrok je provokace, kdežto přerušování řečníka je uplatňováním svobody projevu… Slova si takový nonsens nezaslouží. Jsou nevinná, neutrální, přesná, znamenají to, popisují ono, znamenají něco jiného, takže pokud se o ně staráš, můžeš stavět mosty přes neporozumění a chaos. Ale když mají otlučené rohy, už jsou k ničemu. A Brodie jim otlouká rohy, aniž by si to uvědomoval. Takže všechno, co staví, je fórové. Je to odpad. Inteligentní dítě by to dokázalo povalit. Nemyslím si, že spisovatelé jsou posvátní, ale slova ano. Zaslouží si respekt. Pokud najdeš ta správná slova ve správném pořadí, můžeš trochu pohnout světem nebo napsat báseň, kterou budou děti recitovat za tebe, až budeš mrtvá.“

Právě v době, kdy je svoboda slova ohrožována, se bohužel dere do popředí spousta lidí, kteří působí dojmem, jako by svobodu slova potřebovali proto, aby mohli zacházet se slovy jako hulváti. Aniž Stoppard v roce 1982 mohl mít ponětí o sociálních sítích, vystihl jejich „názory“ velmi přesně.

Stoppard ovšem psal divadelní hru, nikoli soubor proklamací. Takže Henry nakonec tu Brodieho hru přece jen přepíše. Kvůli Annie. Osobní není vždy politické.

Někteří si ještě vzpomenou na investigativní reportáž z roku 2022, která odhalila, že některé pseudonymní twitterové účty působí ve prospěch politických stran, tedy ODS, a jejich tvůrci jsou za to placeni. Co se za ta léta změnilo? Podívejme se na účet na síti X „Města pro lidi“, jehož provozovatel, pravda, není úplně anonymní. Prozrazuje o sobě, že se jmenuje Tomáš a je z Jihlavy. Hlavním obsahem je nenávist k automobilům a propagace cyklistiky, často v otravném tónu typickém pro tento žánr. Vedle toho občas propaguje donedávna náměstka pražského primátora Zdeňka Hřiba. Ale hlavně útočí na primátora Svobodu, další politiky z ODS, ale vlastně politiky ze všech ostatních stran a vůbec na kdekoho, kdo není pirát, namátkou na Jindřicha Šídla nebo Tomáše Pojara, zpravidla takovým tím tónem, že to není nutné vysvětlovat, protože každý přece ví, že to jsou zločinci.

Minulý týden jsme se o něm dověděli o něco víc, než že je Tomáš z Jihlavy – doteď po sedm let pracoval za naše peníze pro Zdeňka Hřiba. Napsal to o sobě sám, nic ho k tomu nenutilo, zřejmě mu to přijde normální. Kolik takových účtů na sítích dnes je?

Zvlášť jsme si v jeho produkci vychutnali, že si na jedné straně pochvaluje, jak jedna novinářka (jež musela mimochodem opustit redakci, když vyšlo najevo, že je napojená na Piráty) „demaskovala zmanipulovaný průzkum Pražské hospodářské komory“, a zároveň se staví za proslule diletantskou aktivistickou kampaň proti sexuálnímu obtěžování v pražské MHD – tedy líbí se mu, jak se jako potrefené husy ozývají „tradiční muži“. Kampaň pochopitelně spadala do Hřibovy kompetence.