Jako protiklad v mnohém upjatého a opatrného dneška se v současné veřejné debatě často používají devadesátá léta. Léta oslabení kontroly a dohledu, neomezované svobody projevu, spontánnosti a aktivity – alespoň tak vypadají v líčeních nostalgických pamětníků, tehdejších mladíků a mladic, z nichž se po desetiletích stali rozhněvaní staří muži a ženy. Vlastně by se dalo říct, že za protestními náladami a voláními po radikální změně zdejší a třeba i evropské politiky jsou dvě v mnoha ohledech protichůdné nostalgie. Osmdesátková a devadesátková. Někdo by rád oživil pozdně normalizační časy s jejich klídkem a značně zamřelými jistotami, absencí všeho, co by mohlo určitý typ spořádaného občana obtěžovat a rozčilovat, časy velmi předvídatelné, opevněné, zamrzlé. Jiní by se rádi vrátili do doby, která přišla po konci normalizace, kdy nebylo tolik regulace jako dnes, pravidla a jejich výklady mohly být volnější než dnes (nebo to tak dnes v pamětníkově mysli může působit). Pro tu první nostalgii nemám pražádné pochopení a z hloubi duše ji odmítám. Tu druhou v nějaké míře sdílím. Nechápu ale, jak je možné, že někteří vyvolávači étosu té doby jsou schopni bratřit se s lidmi, kteří programově popírají všechno, co přinesla.

Tvář devadesátkového nostalgika dneška ale není ani zasněná, ani dychtivá a už jen málokdy optimistická (a pokud ano, tak ne nutně z dobrých důvodů). Jistě, je to věkem, k údělu starého muže patří křičet na mraky (a k údělu mladých zas víra, že je zákonitě dáno, aby mraky šly už navždycky jejich směrem). Nemůžu si ale pomoct – ta ukřivděná a frflající figura v něčem představuje popření étosu doby, k níž se plus minus moje generace nostalgicky vztahuje. Má svoje nevýhody zestárnout do časů, které jsou duchem staré, kdy se důvody k optimismu hledají obtížněji a v nichž člověk mezi mladými může postrádat tu bezhlavou dychtivost a chuť něco zkoušet, byť by to bylo třeba riskantní a neuvážené. Taky třeba mají svoje důvody, jež nemusejí tolik souviset s nějakými jejich získanými charakteristikami a ideologickými „nákazami“, ale taky… s námi, s tím, co jsme jim předali za dědictví v různých smyslech toho slova. Je to vlastně smutné, když někdo svou nostalgii po době, jež byla spontánní, zvědavá a často rozesmátá, projevuje zakaboněnou přísností a hraním si na vševěda nekladoucího si otázku, proč by ho ti druzí měli poslouchat.