Neschopnost Francie dát si do pořádku své finance už přitáhla pozornost mnoha komentátorů. S obavami, že jeden z pilířů EU a eurozóny se ocitne v krizi, proti níž budou problémy Řecka jen nepatrným zaškobrtnutím snadno řešitelným nicotným příspěvkem mezinárodních institucí a členů eurozóny. Nápravu budou v Paříži evidentně hledat na straně výdajů, ale i příjmů – tudíž i daní. Jenže málokdo si uvědomuje, že zadluženost má i svou dlouhodobou dimenzi. A ta se v případě demografické krize dá řešit jen zrychlením růstu produktivity lidské práce – což ovšem v podstatě vylučuje zvyšování daní. A tento problém se zdaleka netýká jen Francie.

Ekonomie zná dva základní výrobní faktory: práci a kapitál. Práce se na ekonomickém výstupu běžné ekonomiky podílí něčím mezi „větší polovinou“ až dvěma třetinami. Uvažujme tedy typickou ekonomiku eurozóny zadluženou nad oněmi 60 procenty svého výstupu (hrubého domácího produktu), jež byla kdysi považována za podmínku vstupu do tohoto „elitního“ klubu. Chce-li takto zadlužená země růst alespoň trochu slušným tempem, jež dostačuje jak k financování jejího dluhu, tak pro alespoň nějaké bohatnutí obyvatelstva, měla by růst alespoň o 2,5 procenta ročně. Pak ale potřebuje, aby se výstup lidské práce jako výrobního faktoru zvyšoval zhruba o 1,5 procenta ročně.

Produktivita vs. porodnost

Takového výsledku není tak těžké dosáhnout v ekonomice, kde populace roste – což ale není situace, ve které je většina evropských zemí. Právě naopak, zažíváme pokles porodnosti a s ním spojený trend úbytku počtu obyvatel. Přitom lze navíc ještě očekávat, že se stárnutím obyvatelstva, které takový vývoj nezbytně doprovází, bude klesat i podíl ekonomicky aktivních obyvatel. Pro to, aby i v takovém případě mohla země rozumně růst a její dluh byl udržitelný, je pak tedy nutné, aby takový úbytek kompenzovalo zvýšení produktivity práce nad onu hranici 1,5 procenta.

Tabulka níže shrnuje očekávaný demografický vývoj některých velkých světových ekonomik a „starých“ i „nových“ ekonomik EU s využitím prognózy evropských či světových institucí (OECD, SB, OSN). Přitom je dobré zdůraznit, že výhledy demografického vývoje různých institucí se sice mohou od sebe poněkud lišit, ale ani v prognózách pro rok 2050 nejde o významné odchylky. Demografické trendy jsou prostě do značné míry dopředu dané a míra nejistoty zde je dramaticky – chcete-li „o mnoho řádů“ – nižší, než by byla u ekonomické předpovědi na podobné období.

Samozřejmě, země, kterým počet ekonomicky aktivních obyvatel dále poroste, jako je třeba Argentina, Indie, ale i Spojené království či USA, jsou na tom z hlediska potřebných přírůstků produktivity práce mnohem lépe. Laťku mají nastavenu níže. Naopak Japonsko, velké ekonomiky EU, ale třeba i Čína či Rumunsko, u kterých prognózy očekávají podstatné ubývání ekonomicky aktivních obyvatel tempem vyšším než 0,5 procenta, by potřebovaly, aby jim produktivita rostla o více než dvě procenta ročně.

A zde bychom byli již u velmi nepřesných ekonomických předpovědí. Proto je možná lepší podívat se do minulosti. Pohled na růst produktivity práce za delší období, například posledních 15 či 25 let, napovídá, zda ekonomické systémy tak, jak dodnes fungují, mohou poskytnout prostředí pro takový růst produktivity práce. Situaci shrnuje graf, který srovnává potřebný růst produktivity (1,5 procenta + průměrný pokles aktivních obyvatel očekávaný do roku 2050) s daty za minulý vývoj hodinové produktivity práce v diskutovaných ekonomikách.

Lze jednoduše říci, že z hlediska tohoto vcelku elementárního pohledu na otázku růstu se nezdá, že by „nová EU“ nebo třeba Čína měly mít s růstem produktivity schopným jim v dostatečné míře kompenzovat pokles počtu obyvatel nějaký dramatický problém. Pokud jde o nás v EU, samozřejmě si lze představit, že budeme dělat všechno špatně či budeme nuceni si růst produktivity podvázat, ale zkušenost z vývoje za posledních 15 až 25 let to prostě nenaznačuje. Podobně lze samozřejmě spekulovat, že Čína nezvládne potřebné tempo růstu produktivity udržet i v dalším čtvrtstoletí, ale její rezerva je evidentně víc než podstatná.

Problém ovšem nastává, podíváme-li se na to, co nám graf napovídá o potřebě a schopnosti velkých ekonomik eurozóny i celé EU generovat impulzy vedoucí k růstu produktivity práce. Mezera mezi potřebou v budoucnosti a vývojem v minulosti je v posledních letech prostě dramaticky velká. U Francie, Německa i Itálie převyšuje jeden procentní bod, totéž platí i v případě EU jako celku. Podobný závěr, kvantitativně vlastně ještě hrozivější, platí i u Japonska, méně hrozivě ale také i u Spojeného království.

Samozřejmě můžeme doufat, že reformy takovou situaci zvrátí a růst produktivity akcelerují, ale je třeba si přiznat, že se nezdá, že by na ně voliči těchto zemí a jejich politické reprezentace byli připraveni. V tomto je dobré si uvědomit, že podobně hrozivý výsledek jako pro EU i její jednotlivé velké ekonomiky nebo pro Japonsko lze v grafu najít i u Argentiny. To, co se tam dnes děje, dává slušnou představu o kvalitě reforem, které jsou skutečně potřebné k tomu, aby byly i Francie, Itálie, Německo (a vůbec celá EU) schopny se ufinancovat a dále růst i při daných demografických trendech.

Lze také vedle toho doufat, že pokrok v umělé inteligenci může potřebné impulzy k růstu produktivity podnítit, a to i s méně dramatickými změnami. Jenže je také třeba si přiznat, že EU takovému vývoji zatím spíše staví překážky v podobě regulací, než aby ho podporovala.

V čím zájmu?

A nakonec je nutné konstatovat, že tuto situaci z hlediska ufinancovatelnosti dluhu při poklesu počtu ekonomicky aktivního obyvatelstvu určitě nejde řešit vypisováním nových a krásných kreativních daní. Ty totiž jedince a firmy – tedy ty, kdo produktivitu práce tlačí dopředu – efektivně vypuzují. Hrátky s daněmi sice mohou přinést nějaký dodatečný rozpočtový příjem, ale doprovázený stagnací produktivity, k níž mají výše uvedené a daněmi již dnes velmi zatížené ekonomiky rozhodně blíž.

Na závěr si dovolím zopakovat, že skutečně není jasné, jak vlastně eurozóna a EU budou při stávajících demografických trendech řešit otázku udržitelnosti svého financování. Navíc není ani zřejmé, zda si jejich reprezentanti alespoň uvědomují, jaký je rozměr problému, který před sebou tlačí. I když v případě reprezentanta italské ekonomiky a současně autora známé zprávy o konkurenceschopnosti EU Maria Draghiho si myslím, že odpověď na tuto otázku je kladná. Jednak jsem měl možnost se s jeho intelektem seznámit takříkajíc z první ruky, navíc svou kariéru začínal jako šéf správy italského dluhu na ministerstvu financí. V neposlední řadě tomu ale napovídá nejen časté zmiňování produktivity v oné zprávě, která nese jeho jméno, ale i jeho dosti razantní snaha o vtáhnutí více prostředků ekonomik „nové EU“ a dalších zemí, jejichž dlouhodobá finanční budoucnost zas tak špatně nevypadá, pod rozpočet EU. Což je určitě v zájmu Itálie, možná i v zájmu EU, ale ve světle všeho výše uvedeného určitě ne v zájmu našem.