V časopisu Compact, jenž se nyní profiluje jako jedno z nejzajímavějších nových médií na americké pravici, vyšel text Davida Azerrada Návrat židovské otázky. Je to kritická až sarkastická reakce na to, že na americké pravici se nyní diskutuje zcela vážně a jaksi zgruntu a deskriptivně, zda nepředstavují Židé problém a jaké jsou mechanismy jeho fungování, přičemž „diskutuje se“ je možná příliš uhlazený výraz a přesněji by se dalo napsat, že „americkou pravicí cloumá“. Jádrem článku je polemika s řadou faktických tvrzení, ale je tam tento odstavec o tom, jak ovládnutí diskurzu o „židovské otázce“ funguje pro své vyznavače (autor ve svém textu „židovskou otázku“ zkracuje na JQ, což může krátkozraký čtenář při zběžném pohledu snadno zaměnit za IQ a pak se ptát, zda se nejedná o autorovu potměšilost):

„JQ je druh gnóze, tajné znalosti, která umožňuje osvícené menšině proniknout iluzemi běžné politiky a uchopit konečnou realitu. ,Všechny věci jsou skryty tomu, kdo nezná kořen všech věcí,‘ učili raní gnostici. A jaký je to požitek pohlížet s despektem na ty, kteří neznají, cítit se inteligentnější než kdokoli jiný, moci říct: ,Toto je to, co oni nechtějí, abyste věděli.‘“

To je dnes, kdy je akt oslovování svých spoluobčanů dostupnější než kdykoli dřív, důležitá slast konspiračních teorií. Nemusí jít o plně rozvinuté, toxické konspirační teorie jako JQ, je k dispozici spousta motivů – zdráháme se přiřknout jim status myšlenek –, které může zainteresovaný diskutér nasadit. Byť je pronese třeba jen písemnou formou na sociální síti, dokáže to udělat tak, že si vyloženě představujeme, jak se s uspokojením rozhlíží a sleduje účinek svých slov na přihlížející. Ti uznale přikyvují, případně si obrazně či doslova sedají na zadek.

V českém prostředí například nikdy neprohloupíte s motivem „stejně je všechno tajně dohodnuté mezi velmocemi“, případně „lidi hlavně zajímá, kolik stojí rohlíky“. S těmito objevy lze přicházet stále znova, tyto pravdy nám pořád oni tají.

Pak tu jsou i srovnatelně pitomé nezničitelné myšlenky, jež nemají podobu gnostického učení, ale ideálu. Web Seznam Zprávy přinesl rozhovor s právníkem Lubomírem Müllerem, který koná nesmírně záslužnou práci tím, že pomáhá obětem komunistického režimu domoci se aspoň opožděné spravedlnosti. Dojde taky na velmi zajímavou diskusi o lidech odpírajících vojenskou službu. Müller dostává dobré otázky a zná na ně právní odpovědi. Pak ale dostane otázku, kdo nás tedy bude bránit před agresorem, kdyby všichni odmítli vzít zbraň do ruky, a my jsme zvědaví, s jakou sofistikovanou odpovědí tento muž, který tolik přemýšlel, přijde. Jistě ne s tím nejvíce prostoduchým pacifismem? Ale ano:

„Pokud by skutečně všichni kvůli výhradám svědomí odmítali vzít zbraň do ruky, tak agresor nebude mít ani možnost svoji agresi provést, bude naprosto bezmocný a nebude třeba se proti němu bránit.“

Pacifismus má v posledních sto letech vskutku unikátní postavení doktríny, jejíž mylnost byla prokázána tak dobře jako máloco – pacifisté nikdy žádné válce nezabránili –, a přitom zůstává čímsi úctyhodným.

Což nás přivádí ke vzpomínce na Viktora Klemperera, jež vhodně spojuje obě naše témata. Klemperer byl německý židovský akademik, jemuž se podařilo přežít v Německu druhou světovou válku. Psal si o tom deníky a studie, které ho pak proslavily, každý si je může najít. Méně známý je ale deník, který si Klemperer psal už v roce 1919, kdy v Mnichově prožil bizarní revoluční epizodu „Bavorské republiky rad“. Setkal se v akademických kruzích s postarší anglickou dámou žijící už desítky let v Německu, jež byla pacifistka velmi rozšířeného typu – feministického.

„My ženy teď musíme držet při sobě, abychom zahojily rány války, už nemůžou existovat anglické, německé nebo francouzské ženy, jen ženy, jen ženy a manželky,“ reprodukuje Klemperer její horlivý výklad. „A opravdu jsme si mysleli, že Angličané tu válku chtěli? Nestáli o krveprolití o nic víc než Němci nebo Francouzi – ne, to krveprolití neměl na svědomí nikdo jiný než Židé, kteří byli jediní, kdo z ní měl prospěch.“