Letošní Světové ekonomické fórum v Davosu bylo značně bouřlivější než předešlé ročníky. Americký prezident Donald Trump tam přijel s požadavkem řešit status Grónska, velký ohlas měl projev kanadského premiéra Marka Carneyho o konci světového řádu, tak jak jej známe, byla tam založena Rada míru, jakási Trumpova OSN. Výsledkem byl nespočet komentářů a úvah o nevratných změnách, konci globalizace a novém multipolárním světě. O tom, co si z letošního Davosu odnést, debatovali europoslanec za ODS Alexandr Vondra, Chief External Affairs Officer v PPF Group Jan Růžička a amerikanista z University of New York in Prague Jakub Lepš.

Stáhnout MP3

Pane Růžičko, vy jste přímo v Davosu byl. Jaká byla na místě atmosféra? 

Růžička: Davos je primárně místo, kam všichni jedou, aby si ušetřili služební cesty. Jsou tam všichni, takže člověk může mít dvacet schůzek a nemusí jezdit do dvaceti zemí. Tak to mají byznysmeni i politici. Takováto akce se připravuje dlouho dopředu. Tento rok bylo nekonečné množství peněz investováno do toho, aby tento Davos byl o umělé inteligenci. Kolem toho to bylo celé postavené. A pak dva tři týdny před akcí Trump řekl: Já přijedu, přijedu s velkou delegací, což najednou na sebe začalo nabalovat všechny ty, kteří se s ním chtěli potkat. Nakonec přijelo 65 hlav států a vlád, což samozřejmě tu dynamiku úplně přehodilo. Nikdo neřešil Sama Altmana a jeho ChatGPT, nikdo neřešil, jestli Grok je lepší než Gemini od Googlu, ale celé to bylo o geopolitice.

Projev Marka Carneyho je vnímán jako intelektuální shrnutí celého Davosu. Prohlásil, že bude „hovořit o rozpadu světového řádu, o konci příjemné fikce a začátku kruté reality, kde geopolitika, kde velká, silná moc nepodléhá žádným omezením, žádným zábranám“. Dále v projevu řekl: „Nacházíme se uprostřed zlomu, nikoli přechodu.“ Opravdu jsme uprostřed zlomu?

Vondra: Já jsem v Davosu nebyl, čili jsem to vnímal zprostředkovaně přes média. Ano, Mark Carney tam měl zcela jistě jedno z nejzajímavějších vystoupení. Má cenu si ho poslechnout a hlavně ho reflektovat. Tady v české kotlině zavládlo nadšení z toho, že cituje Václava Havla a jeho metaforu o zelináři, ale ti nadšenci vůbec nepochopili smysl té metafory, jak ji on použil. Carney využil metaforu Havlova zelináře v tom smyslu, že ten svět, jak se u nás někdy hanlivě říká, „lepšolidí“, prostě svět milovníků liberálního řádu, kde jedeme podle nějakých domluvených pravidel hry a hodnot a podřizujeme tomu i rétoriku, je iluze. Havel narážel v té slavné metafoře zelináře za komunismu na to, že když si zelinář dal do výlohy slogan „Proletáři všech zemí, spojte se“, tak to nedělal kvůli tomu, že by věřil, že je to pravda. Dokonce tomu nevěřil, pohrdal tím, ale dělal to proto, aby demonstroval svou loajalitu k té doktríně. A změna nastane, když se zelinář rozhodne to z té výlohy vyndat a odmítne tuto hru hrát. Carney poukazuje na to, že se musíme probudit do reality. Musíme začít vnímat, že svět se posunuje k multipolaritě, kde bude hrát daleko větší roli mocenská politika, kde bude daleko víc rozhodovat ekonomická i vojenská síla. Takže si máme strhnout tu masku, kterou si nandáváme, a probudit se do reality. A je to skutečně důležité, a pro mě je to jeden ze signálů z Davosu, který má cenu číst.

Lepš: Svět se mění už delší dobu. Když se Trump stal prezidentem v roce 2016, tak se už v Americe změnily póly pravice a levice. Hillary Clintonová, demokratka, hájila mezinárodní obchod a republikánský kandidát mluvil jako odborářský lídr proti ekonomické globalizaci, něco, co republikáni desítky let propagovali daleko víc než demokraté. Přišel s ad hoc populistickými a demagogickými recepty. Vypadalo to, že to bude jenom čtyřletá pauza, nějaké vychýlení. Ale vypadá to, že Bidenovy čtyři roky byly vychýlením od změny, která už začala v letech 2015 až 2016. Máme zde teorie, zda se dějiny řídí nějakou impersonální dynamikou, či jednotlivci. Já si troufnu říct, že Donald Trump ukazuje, že jedna osoba může značně ovlivnit chod dějin. Jedna teorie globalizace říká, že zejména ekonomická globalizace ředí roli národních států. Svět řídí mezinárodní korporace, které jezdí do Davosu. Ne premiéři a prezidenti, ale byznys. Nyní ale vidíme, jak je Donald Trump schopen otáčet kormidlem dějin. Prostě Amerika se mění, a i když Trump odejde, tak Amerika bude jiná. Každá akce v rámci globalizace budí protireakci. Teď vidíme, jak se různí aktéři víc globalizují, zatímco Amerika z té globalizace trochu couvá. Máme tu dohody EU s Mercosurem, s Indií atd. Ale svět se opravdu mění.

Růžička: Jedna věc je realita a druhá jsou pocity konkrétních lidí, které se pak mohou manifestovat ve volbách nebo v přístupu ke světu. Já hluboce věřím, že nic lepšího než kapitalismus nebylo na světě vymyšleno. Hluboce obdivuji Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou. Ale Lenin velmi správně řekl: Chceš-li vyrobit revoluci, tak zvyš ekonomický úspěch národa o sto procent a pak ho sniž o dvacet procent. Ten pocit, že se mám najednou o trošku hůř, vymazává to, že se mám dlouhodobě výrazně líp. Americký HDP se za posledních čtyřicet let zdvojnásobil. Ale jedna věc je realita, druhá jsou pocity. Globalizace od roku 2008 objektivně padá. My jsme to neviděli, ale dnes zpětně máme objektivní data o mezinárodním obchodu. Další důležité momenty byly zvolení Trumpa v roce 2016, druhé „zvolení“ prezidenta Siho v roce 2017 v Číně, kde výrazně utáhl šrouby, pak covid, kdy si firmy i státy uvědomily, že i něco tak jednoduchého, jako je rouška, může být za covidu bezpečnostně zneužito, protože Číňané zastavili jejich vývoz a dávali je jen svým přátelům. Viděli jsme tu paniku, takže najednou i firmy říkaly: Hele, chci já mít datacentrum na druhé straně světa? Chci mít dodavatele na druhé straně světa? Z toho pak plynou ty dva výrazy friendshoring a nearshoring, tedy že to chci mít u sebe doma. A teď znovuzvolení Donalda Trumpa. To vše je ten amalgám, který za posledních patnáct let přispěl k tomu, že ten clintonovský globální kapitalismus je pryč. A jsem hluboce přesvědčen, že v dnešním světě je moc důležitější než peníze a politika víc než byznys.

Nakolik je deglobalizace jen projevem amerického ústupu ze světa? V poslední americké národní bezpečnostní strategii je jasně řečeno, že USA se chtějí soustředit hlavně na svou hemisféru. Trump není žádný velký fanoušek mezinárodního volného obchodu, když zavádí nejrůznější cla. To Amerika byla od druhé světové války hlavním garantem světového řádu.

Růžička: Nevěřím na jedno vysvětlení, nevěřím na jednu velkou teorii mezinárodních vztahů. Trump není mladý kluk bez zkušeností, on je utvářen svým světonázorem a svými zkušenostmi. Jeden z klíčových momentů, proč Trump vidí ekonomiku tak, jak ji vidí, byl vztah USA a Japonska v osmdesátých letech, kdy Japonci na co tehdy sáhli, to proměnili ve zlato – od aut po hi-fi soustavy – a v podstatě zaplavili svět svými výrobky. A tehdy Reagan, velký podporovatel volného obchodu, plácl Japonce přes prsty v obřím stylu. Mělo to velký dopad i na trh s nemovitostmi. Opět jsme u Donalda Trumpa. Tohle pro něj byl velký motor a on tomu věří dodnes. Na druhou stranu, co se týče toho globálního ústupu, říká se, že Trump je izolacionista. Když se podívám na Trumpa za posledních dvanáct měsíců – B-2 bombardující Írán, únos Madura z Venezuely –, tak vidím, že má sice jinou rétoriku, ale mně to přijde poměrně neokonzervativní.

Lepš: Donald Trump není antiglobalista, on chce „férový“ zahraniční obchod. Spojené státy mají zhruba 13 procent světových importů a devět procent exportů. On to chce změnit, chce, aby firmy investovaly v Americe. On není antiglobalista. Chce úspěšnou Ameriku. Říká „Amerika na prvním místě“, ale to neznamená, že se bude věnovat jen Americe. Chce se věnovat i zahraniční politice, ale vždycky z toho musí těžit Američané. Dokonce i za Bidena byla analýza, že ta stará clintonovská politika, která říkala, že bude volný obchod a my z toho samovolně budeme těžit, už úplně neplatí. Musíme se víc podívat na to, jak to aktivně utvářet, aby z toho benefitovala americká střední třída nebo i ti chudší. Jsme zpátky u faktů versus pocitů. Američané mají pocit, že z té globalizace víc benefitovaly firmy. Takže i Biden se snažil, aby ekonomická globalizace byla vnímána tak, že z ní mají prospěch američtí občané, a nejen firmy. Teď Amerika také nemá špatná čísla: inflace je kolem tří procent, nezaměstnanost je pod čtyřmi a půl, ale Američané nemají pocit, že je čeká zlatý věk.

Vondra: Zase se nám to tady točí kolem Donalda Trumpa. On je mimořádně schopný využívat komunikační nástroje dnešního světa tak, aby to působilo, že on nastoluje agendu. My se ráno probudíme, podíváme se na chytrý telefon, tam je Donald Trump, večer, než jdeme spát, tak tam je zase Donald Trump. Čili navenek to vypadá, že on je demiurg, který nastoluje agendu světa. Ale nemáme se tím nechat úplně mást. Já tady vidím zásadní strukturální příčiny tohoto posunu. Realita je, že Čína neuvěřitelně narostla. Indie je jí v patách, už je počtem obyvatel větší než Čína. Máme tu státy, jako jsou Brazílie nebo Nigérie, to jsou velké země. A opravdu kráčíme k multipolárnímu světu. A toto Amerika reflektuje. Proto souhlasím s tezí, že kdyby nebyl Trump, tak ta změna by stejně probíhala dál. Třeba by u toho padala jiná slova, ale povaha té změny je dlouhodobá. Amerika se samozřejmě nebude izolovat, protože je stále ještě číslo jedna, ale ví, že už nemá sílu a vůli řešit všechno, a musí si vybírat, aby si tuto pozici udržela. Není cílem ani řešením uzavřít se do sebe. Globalizaci doprovázel fenomén měkké moci, soft power, kdy Američané angličtinou, McDonaldem a Netflixem udávali trendy.

Čína také používá soft power?

Vondra: Čína to dělá jinak. Používá kombinaci ekonomicko-mocenských nástrojů, to vidíme v Africe i v Latinské Americe. Američané si myslí, že Čínu neporazí jen tak. To je jiný oříšek než Sovětský svaz. Rozhodli se, že se začnou chovat víc reálpoliticky. A tohle je něco, co Evropu štve. Protože ten svět domluvených pravidel, kde nad tím Američan držel šerifovskou ochrannou ruku, skončil a posouvá se to do situace, kdy bude víc rozhodovat vojenská a ekonomická moc a bude se hledat nějaká rovnováha tak, aby to neskončilo sebevražednou katastrofou. Velký problém tady má Evropa, protože sama je na těch pravidlech postavena. Čili ona na ně nemůže rezignovat, nemá-li zahubit sama sebe. Zároveň ji to handicapuje, protože není schopná jednat tak rychle. Já jsem nebyl v Davosu, ale podle mých informací tam amerického ministra obchodu Howarda Lutnicka Evropané doslova vybučeli. Evropa je unášená emocemi, protože se jí hroutí svět.

Růžička: Já rád mluvím o mezinárodních vztazích normálními slovy, protože nemám rád složité konstrukty, tak to řeknu anekdoticky. Zaprvé, vztah Trumpa a Evropy je pro mě jako vztah člověka, který bydlí v „tatahotelu“. Představte si, že je vám dvacet, studujete univerzitu, dostáváte kapesné, je vám pětadvacet a do práce se vám nechce, najednou je vám třicet a pořád žijete v tom tatahotelu, pořád házíte špinavé ponožky na stůl. A najednou vás táta kopne do zadku a řekne: Hele, chlapče, starej se. Ten šok bude velký. A když k tomu ještě řekne pár ostrých slov, tak to se děje mezi Evropou a Amerikou. Realitou je, že my jsme si zvykli na tatahotel. Němci nadšeně říkali: Bezpečnost nám dodávají Američané, k tomu máme levný ruský plyn a prodáváme do Číny. A ono to skvěle fungovalo. Všechny nás to vesele živilo třicet let. Ale tento model se vyčerpal a najednou nás táta z toho baráku vykopl, udělal to blbým způsobem, ta slova jsou samozřejmě ostrá. A najednou nám je třicet dva, nikdy jsme nechodili do práce a jsme z toho ve velkém šoku.

A druhá poznámka? 

Růžička: To je k tomu Howardu Lutnickovi. Týká se teorie komunikace. Byly časy, a ty už se nevrátí, kdy se za zavřenými dveřmi sešel Henry Kissinger s Číňany, kouřili, pili k tomu maotai a řešili politiku bez emocí. Dnes je všechno před kamerami, a do toho se automaticky nasazují emoce. Řeknu něco emočně, přidám nějaký kopanec do zadku, sprosté slovo, a i kdyby protistrana za normální situace chápala vaši argumentaci, tak když je to takto emoční, nastane v hlavě blok. Když na vás někdo začne řvát, tak i kdyby měl stokrát pravdu, prostě vás to zablokuje. A to se dnes hodně děje v americko-evropských vztazích. A proto jsou strašně důležití lidé jako Mark Rutte, po kterém to všechno steče. Nechá to po sobě klidným způsobem stéct, pak řekne ta správná slova, aby to uklidnil. Vlastně je takový profesor psychiatrie, který má proti sobě nestabilního pacienta. Já jsem viděl Rutteho v Davosu několikrát. Viděl jsem jeho body language, jak funguje. Myslím, že je opravdu vynikající psycholog. Což ve chvíli, kdy jsme třicet let žili v tatahotelu a teď se to z mnoha důvodů rozkližuje, je něco, co je potřeba. A samozřejmě Trump je z mnoha důvodů komplikovaná osobnost.

Ať tedy neřešíme jen Trumpa, ještě bych se vrátil k projevu Marka Carneyho. Označil Kanadu za střední mocnost a naznačil, jak by se tyto země měly chovat. Prohlásil, že „střední mocnosti musí jednat společně, protože pokud nebudeme sedět u stolu, skončíme na jídelním lístku“. Pak dodal: „Když jednáme pouze bilaterálně s hegemonem, jednáme ze slabé pozice. Přijímáme to, co nám je nabídnuto. Soutěžíme mezi sebou o to, kdo bude nejvstřícnější. To není suverenita. Je to předstíraná suverenita za cenu přijetí podřízenosti.“ Je Česko také střední mocnost, nebo ještě něco nižšího? A co může ve světě vzrůstající multipolarity dělat? Musí si vybrat hegemona? Zapojit se do nějakého regionálního partnerství?

Lepš: Vezmu hegemonii historicky, na příkladu Číny. Čína si po mnoho set let budovala vazalské státy a bylo to primárně výhodné pro ni, v nějaké míře i pro ty vazalské státy. A já bych řekl, že je to model, který se líbí Trumpovi, aniž to nutně studoval. Ten model byla velká Čína, říše středu, namyšlená, jež si říkala, že pro ni bude výhodné mít kolem sebe nárazníkovou zónu. Nebylo to jako dnes, kdy je velvyslanec Nepálu teoreticky roven tomu americkému. Ten vazal se musel připlazit na kolenou, předvést rituál kotau, složit dary a čínský císař blahosklonně řekl: Ano, já vás nenapadnu, já vás nechám žít a budeme mít takovou koexistenci – velký bratr, hodně malý bratr. A Čína to zkouší dnes praktikovat stejně, úplně se jí to ale nedaří. Je vidět, že když Čína začala utahovat šrouby v Jihočínském moři, tak se začaly země podle receptu Marka Carneyho sjednocovat. Začaly se kamarádit s Amerikou. Ve vlastním zájmu se začaly sdružovat a kamarádit.

A je Česko střední mocnost? 

Lepš: U nás bych slovo mocnost opravdu nepoužil. My jsme velmi malá země, otevřená ekonomika závislá na světě. Pro Čínu my nejsme vůbec partner. Evropská unie má 560 milionů zákazníků. To už je nějaký partner. Česká republika, to je půlka Šanghaje, co to pro ně je. Takže v našem zájmu je se spojovat, není to v zájmu hegemonů. V zájmu Trumpa, Si Ťin-pchinga a Putina je naopak diverzifikovaná a rozdělená opozice, tam si můžou hledat nárazníkové státy a dělat bilaterální dohody, kdy jednotlivé země přitlačí ke stolu.

Růžička: Právě tato pasáž mi přišla v Carneyho projevu nejdůležitější. Já to uvedu zase na příkladu. Pouze třikrát v historii západního světa to fungovalo ve stylu žáci ve školce a paní učitelka. To znamená, že státy se mohly rvát jak sígři, a pak přišla paní učitelka s rákoskou a srovnala to. Poprvé to bylo za starého Říma, Pax Romana, pak v 19. století, kdy byl britský mír, a nyní postreaganovský svět, kdy na konci 80. let nastalo vítězství liberálního řádu, Amerika se stala paní učitelkou a nějak to fungovalo. Ve chvíli, kdy paní učitelka nebude, tak se budeme rvát. A ještě druhá metafora. Představme si, že my čtyři se sejdeme v hospodě a budeme spolu hrát poker. Každý dáme na stůl tisícovku, takže začínáme se stejnými žetony. A najednou jeden začne vyhrávat. Najednou má tři tisíce a zbytek má mizerných tři sta třicet. Najednou se síla těch tří tisícovek projeví. Ten člověk může jít do jiného rizika, může úplně jinak tlačit tu hru, takže i když třeba má mizerné karty, tak může skrze své ego a peníze diktovat hru. Hegemon, to je ten velký hráč s třemi tisíci. Carney tam také citoval Thukydida, že „silní dělají, co mohou, a malí snášejí to, co musí“. Takto svět prostě funguje. A třetí, poslední metafora: kdyby Evropská unie šla zpátky ke kořenům, k tomu, že jsme ekonomická unie, tak by to bylo skvělé. My nemáme dobudovaný jednotný trh. My nemáme kapitálovou unii, která by pomohla firmám především ve střední Evropě, protože tady není frankfurtská burza. Máme energie pětkrát dražší než v Americe. Takže to naši výrobci prostě nedají. Místo toho EU řeší Green Deal, aby se tučňáci v Antarktidě měli skvěle, aby jim tam bylo hezky zima. Teď to neshazuju, nebojuju proti tomu, nejsem antiklimatolog, ale vidím to prakticky. To je, jako kdyby nám Saša sliboval ferrari, zatímco máme děravou střechu a nemáme na penál a aktovku.

Vondra: Souhlas. Ferrari vám nekoupím, protože na něj nemám. Ale mám tři poznámky. Česko a Kanada není totéž. Kanada je daleko rozlehlejší, má strategický význam sama o sobě, tudíž má nějaký manévrovací prostor. My jsme rozlohou daleko menší, jsme svázáni a budeme svázáni s Evropou. To je ten elementární rozdíl. My nemůžeme být jako Kanada a nikdy nebudeme. Zadruhé k Americe. Ona je stále číslem jedna, ale svět už není unipolární. A podle mého hlubokého přesvědčení, aby si udržela ten status, se nemůže izolovat, musí konat navenek. Musí především mít čisto na svém vlastním dvorku, to je ta západní hemisféra, a to vidíme dnes a denně. Tam prostě nepotřebuje žádné partyzány, kteří by jí to rozvraceli. Zároveň Američané nebudou chtít, aby se spojovala Čína s Ruskem nebo Čína s Indií. A budou do toho neustále házet vidle, aby si podrželi svoje postavení. Čili s tímhle je nutno počítat. A zatřetí. Carney hledá balanc k americkým obchodním útokům. Takže jeho dohoda s Čínou není přelomová, ale je balancující. To je přirozená reakce, nemá cenu se nad tím rozčilovat. I když někdo může říct: Ohání se Havlem, ale podepisuje strategickou dohodu s Čínou. A Evropa naprosto správně sjednává dohody s Mercosurem, Indií atd. Je to balancující faktor. Není to všelék, nedělejme si o tom velké iluze, ale jsou to správné kroky, které máme podporovat, protože nám rozšiřují manévrovací prostor ve světě. Ale zároveň si v tom balancování musíme jako Evropa i jako my Češi uvědomit, že i když máme teoreticky na výběr mezi Amerikou, Čínou a Ruskem, Američan je stále nejlepší volbou. Nesmíme se zmást iluzí absolutního vyrovnávání. Amen.

V Davosu bylo podepsáno i založení Rady míru. Jak tomu máme rozumět? Je to pokus Trumpa založit konkurenci k OSN? Je to jen nějaké PR? Má se do toho zapojit Česká republika? Sešla se v tom podivná směsice států a členství stojí miliardu dolarů.

Lepš: Trump chce vstoupit do historie jako přelomový prezident. V tomto kontextu vnímám všechno, co dělá. Viděli jsme to třeba na severoamerické dohodě o volném obchodu, kdy nahradil dohodu NAFTA smlouvou USMCA, protože NAFTA byla Clintonova a USMCA je Trumpova. On to má tak trochu jako autoritářský vůdce, i když samozřejmě operuje v demokracii, ale vnímá, že věci stojí na jeho osobní kvalitě. Takto fungoval v byznysu, v entertainmentu, takto funguje i jako prezident. A v tomto kontextu vnímám i Radu míru.

Růžička: Strukturálně si jsou Si, Putin a Trump podobní. Chtějí vejít do historie. Putin má v hlavě ideu velkého Ruska, Si dokončení sjednocení Číny. A Trumpovi by se samozřejmě líbila další hvězdička na americké vlajce, která by se třeba jmenovala Grónsko.

Vondra: To je samozřejmě pravda. Ta motivace u Trumpa je evidentní. Ale je důležité číst i to, co je za tím. Protože tam jsou i strukturální věci. Faktem je, že OSN má obrovské limity. A Trumpova Rada míru – ta idea původně souvisí s Gazou. Tam se Trump mimořádně zasloužil o to, aby se to odšpuntovalo tím, že dotlačil Hamás k vydání rukojmí. Takže v tomto má Rada smysl, protože OSN opakovaně prokázala, že to tam nedává. Ale podle mého soudu není žádný důvod se tam tlačit. I kdybychom měli miliardu dolarů navíc, raději bych ji dal na obranu, abychom plnili závazky. A pak je tu ten širší koncept, tendence nahradit OSN. Podobný pokus, v trochu idealističtějším hávu, měla Madeleine Albrightová – že demokracie budou spolupracovat, aby měly nakonec většinu a nebyly blokovány autoritářskými režimy. A první, kdo do toho hodil vidle, byli Francouzi, kteří říkali, že státy se neřídí láskou, ale zájmy. Takže si myslím, že není žádný důvod dělat ukvapená rozhodnutí. Toto je věc, kterou musíme ladit uvnitř Evropy. Tady není prostor pro sólistu.