Well, she was an American girl, Art Week, deformace lidství
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Well, she was an American girl
Americká hudebnice Fiona Apple v rozhovoru pro magazín The New Yorker popsala, jak probíhal jeden večírek ve společnosti filmových režisérů Quentina Tarantina a Paula Thomase Andersona. Během něj oba filmaři hojně konzumovali kokain a několik hodin v kuse se bavili o filmech. „Každý závislý by měl být zavřený v soukromém kinosále s Quentinem Tarantinem a Paulem Thomasem Andersonem na kokainu – a už by nikdy nechtěl kokain,“ postěžovala si zkroušená umělkyně.
Vliv Tarantina zatím v Andersonových filmech příliš patrný nebyl – až dosud. Začátek snímku Jedna bitva za druhou působí jako pocta Tarantinovu oblíbenému sedmdesátkovému žánru – blaxploitation filmům, v nichž se utlačovaní černoši staví na odpor nespravedlnosti. Tyto snímky (třeba Coffy s Pam Grierovou) se vyznačovaly silnou ženskou hrdinkou, která nakopala zadek všem zlým bílým chlapům. Anderson musí být také velkým fanouškem výkonu Leonarda DiCapria v Tarantinově filmu Tenkrát v Hollywoodu, konkrétně scén, v nichž se herec proměňuje v komicky zmateného a notně intoxikovaného popletu. To, co DiCaprio u Tarantina odehrál jen v několika momentech, je zde rozprostřeno prakticky na dvě hodiny. Jedna bitva za druhou je tak zdaleka nejvtipnějším filmem Andersonovy filmografie (i záporák zde dosahuje levelu až démonické směšnosti ve stylu Harveyho Keitela v hlavní roli filmu Poručík). Tarantinovi se občas vyčítá, že jeho postavy nejsou z masa a kostí, že jde jen o karikatury, byť sebelépe napsané. To platí i pro Andersonův film. Ten se sice dotýká silných a aktuálních témat (migranti, fašismus, rebelie proti systému, rodina), ale samotné postavy nemají se skutečným světem nic společného. A ačkoli jde o zjevný autorský záměr, té postironie je zde místy až příliš.
„Už pár let čekám, kdy Anderson vytvoří nějaký opravdu velký film,“ zaznívalo v posledních letech od filmových recenzentů. Natočit „opravdu velký“ film o současné Americe je však takřka nemožné – něco ryzího se daří zachytit spíše menším snímkům typu American Honey Andrey Arnoldové či Sladký východ Seana Williamse. Otázkou je, zda Andersonovi ty „menší“ snímky (Opilí láskou, Mistr, Nit z přízraků) vlastně neseděly vždycky lépe. Přes všechnu přílišnou doslovnost a dětinsky rebelantské poselství je však Jedna bitva za druhou úžasným úspěchem žánru, který z Hollywoodu mizí: autorského filmu.
Jedna bitva za druhou, režie Paul Thomas Anderson, 161 min., v kinech od 25. 9. 2025
Od Joy Division k Burialovi
Mark Fisher (1968–2017), jeden z nejvlivnějších britských kulturních teoretiků 21. století, se v knize Duchové mého života vrací k hudbě, filmům a televizním pořadům, které formovaly jeho vnímání světa, a skrze ně zkoumá hlubší pocity ztráty, melancholie a kulturní stagnace. Fisher ve svých textech (v originále vyšly v roce 2014) ukazuje, jak kulturní produkty posledních desetiletí znovu a znovu recyklují minulost a jak se kolektivní představivost zasekla v opakování, protože si už nedokáže představit nic radikálně nového.
Mark Fisher: Duchové mého života, přeložil Michal Jurza, Broken Books, 340 str.
Art Week
Soukromá sbírka současného umění Kateřiny Havrlant – Havrlant Art Collection – slaví deset let. Jubileum připomíná výstavou HAC#2 ve Výstavní síni Mánes, jež právě probíhá v rámci festivalu Prague Art Week 25. Téměř padesát děl od třicítky současných umělců! Největší pozornost poutá Klára Hosnedlová – její berlínská výstava Embrace ostatně patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl, hned vedle Franty na Hradě a Tillmanse v Drážďanech.
HAC#2, Galerie Mánes, Praha, do 6. 10. 2025
Deformace lidství
Největší hvězdou výstavy TO/IT je bezpochyby Ondřej Filípek, jednak bubeník kapel Vole a Kurvy Češi, ale hlavně – dost možná nejzajímavější současný český sochař. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde postupně prošel sochařskými ateliéry Jaroslava Róny, Lukáše Rittsteina a Vojtěcha Míči. Už letos na jaře měl v Galerii U Betlémské kaple skvělou výstavu Diagnóza, kde vzýval bohy egyptského sochařství a koketoval s torzovitostí tělesných tvarů. Nyní máte jeho spektakulární deformace možnost vidět v pražském Kampusu Hybernská.
TO/IT: Hana Garová, Ondřej Filípek, Vojtěch Míča, Kampus Hybernská, Praha, do 14. 11. 2025
Diskuze
Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.