Můžeme si představit skutečnost, ve které žijeme, jako hluboké moře. Nahoře fouká vítr, děje se spousta událostí, které se hladiny dotýkají a vyvolávají vlny. Všechno se neustále mění, co je chvíli veliké, vzápětí zaniká. Když se začneme nořit hlouběji, pohyb postupně ustává, co nahoře vyvolá velikou vlnu, v hloubce deseti metrů se odrazí daleko slabším pohybem. A když se ponoříme do hlubiny několika kilometrů, nepohne se vůbec nic, mnohakilometrová vrstva vody dokonale izoluje od veškerého hemžení na povrchu. Události na hladině řídí Duch doby, jeho působení je povrchové a krátkodobé, dokáže vyvolávat silné emoce, hýbat davy, umí svádět a ovládat. Duch hlubiny není na první pohled patrný, jeho působení však bývá dlouhodobé a všudypřítomné.

Na začátku Červené knihy Carl Gustav Jung popisuje, jak se ho Duch hlubiny zmocnil a jak ho stáhl za sebou do svého království: „Sebral mi víru ve vědu, připravil mě o radost z vysvětlování a třídění, uhasil ve mně nadšení pro ideály mé doby. Donutil mě sestoupit k posledním a nejjednodušším věcem.“ Začíná období zásadního vnitřního přerodu, z něhož vzešla většina Jungových myšlenek, které bude rozvíjet v průběhu svého dalšího života. Z této dílny se zrodily například koncepty kolektivního nevědomí, archetypů, individuace nebo animy.

O Jungovi se říká, že předběhl svou dobu, mnohé z jeho myšlenek našly odezvu teprve u následujících generací. A Jung sám k tomu přispěl, protože jádro jeho práce zůstávalo dlouho skryté, přístupné jen nemnohým. Vždyť Červená kniha, která popisuje jeho vnitřní zkušenost, vyšla teprve v roce 2009, téměř sto let po svém zrození (Jung ji psal od roku 1913 a definitivně její redakci opustil před rokem 1930), a semináře, které poskytují podle mého názoru nejlepší klíč k jeho dílu, byly postupně publikovány teprve v posledních desetiletích.

Jung se na rozdíl od psychoanalýzy nesnažil vytvořit nějakou školu ani psychoterapeutický směr. Založil pouze Psychologický klub, což byl spolek přátel, který se scházel, aby diskutoval různé myšlenky. Nevyvíjel přílišnou snahu institucionalizovat svou metodu, což se ale přesto dělo – většinou z iniciativy lidí, kteří navštěvovali jeho četné semináře. Teprve v roce 1945, tedy v době, kdy se psychoanalýza triumfálně šířila do světa a reagovaly na ni četné další disciplíny, byla v Anglii založena Společnost pro analytickou psychologii a Institut Carla Gustava Junga v Curychu pak teprve v roce 1948. V posledních desetiletích analytická psychologie zažívá velký rozkvět, což se projevuje například v nárůstu národních institutů, kterých jsem v roce 2025 napočítal 73. Tento rozkvět podporuje fakt, že Jungovy myšlenky jsou v souladu s moderními teoriemi například evoluční biologie nebo antropologie. Podle mého mínění však hlavním faktorem jejich současného úspěchu je především porozumění významu vnitřního života jakožto „přírody“ v nás a s tím související postupná proměna hodnot, kterou naše civilizace prochází. Tedy činnost Ducha hlubiny.

Jaký tedy byl Duch hlubiny, který Junga uchvátil, a jaké stopy po sobě zanechává na hladině, tedy v Duchu naší doby po sto padesáti letech od jeho narození? Pokusím se zachytit některé z nich.

Jeskyně vnitřního života

Duch hlubiny vede Junga přímo k autentické vnitřní zkušenosti. Pečlivou analýzou svých snů a provozováním metody aktivní imaginace (metoda, jak v sobě nechat spontánně vyvstávat obrazy a jiné smyslové vněmy a tyto obsahy potom integrovat) Jung zkoumá své nitro do posledních zákoutí.

Protože už od mládí se hluboce zajímal o mytologii, při tomto zkoumání si záhy uvědomil, že ve svém nitru potkává postavy, které pro něj často nejsou nové, ale setkal se s nimi v obraznosti předchozích generací. Uvědomil si, že v něm aktivně žije zkušenost našich předků a že se musí často vypořádávat se stejnými otázkami, jaké si kladli oni. To ho přivedlo ke zjištění, že naše nevědomí má kolektivní povahu, totiž že ve svém nitru potkáváme podobné postavy a příběhy, jaké znázorňovala mytologie, pohádky nebo náboženské mýty. Otázky osobního života zůstávají na povrchu, ale pod nimi působí hluboké proudy kolektivního nevědomí.

Pojem nevědomí má pro Junga od počátku jiný smysl než pro Freuda. Nejedná se jen o obsahy, které nejsou připouštěny do vědomí, protože mají silný emocionální náboj nebo by mohly ohrozit vědomý postoj, nýbrž o živou sílu, která má vlastní dynamiku. Vědomý život, jak ho známe, totiž svět myšlenek, co nám běží hlavou, svět počitků a emocí, je jen malou částí daleko širšího proudu vnitřního života.

A nejenom to, pro zdravý psychický život je nutné vytvořit si vztah k tomuto širšímu vnitřnímu životu. Základním principem jungiánské psychoterapie je snaha nastolit dialog mezi vědomím a vnitřním životem. Takže například při práci se sny nejde jen o to, sny interpretovat, ale v první řadě jim věnovat pozornost, brát je vážně a snažit se na ně reagovat. Tímto způsobem se vnitřní život může stávat vědomým a zároveň neustále korigovat náš vědomý postoj.

Můžeme si představit, že člověk je jako rostlina, která vyrůstá ze semínka, v němž jsou skryty zákony vývoje rostliny. To je život, živá síla uvnitř, která nás tvaruje. Tento vývoj se dlouho děje nevědomě, to znamená, aniž bychom si ho byli vědomi nebo ho ovlivňovali. Jung působení této vnitřní síly nazval individuací. Když tato vnitřní síla narazí na překážku, vznikne vnitřní konflikt. Ten se může projevit například selháváním ve vztazích nebo v profesním životě. Taková chvíle je však zároveň příležitostí, aby se individuace stala vědomou. Od určité fáze života se živá síla individuace dokáže prosadit jen s pomocí vědomé podpory. A právě k tomu Junga tlačil Duch hlubiny, sestup do jeskyně nitra byl individuačním procesem, který Jung zachytil a zpracoval, takže se mohl stát vědomým. Tuto zkušenost pak formalizoval ve svých teoretických konceptech. Cesta vědomé individuace představuje hluboký základ Jungovy psychologie.

Spojení protikladů

Když sestoupíme k Duchu hlubiny, mizí rozlišení na disciplíny, mizí specializace, psychologická dimenze naráží na filozofickou, osobní rovina se potkává s rovinou duchovní. Tomu odpovídá nesmírné pole zkoumání a otázek, kterými se Jung během svého života zabýval. Od medicíny a konkrétních empirických výzkumů (asociační experiment) přes teorii typů nebo koncepci individuace až po hluboké kořeny náboženské zkušenosti a vývoje kolektivního vědomí v rámci náboženského myšlení (například v Odpovědi na Joba). V tomto výjimečném rozkročení dokázal najít cestu pro myšlenkové překonání hlubokých otázek, které si v průběhu života můžeme klást.

Hlubokým protikladem, o jehož překonání Jung usiloval, je protiklad hluboké vnitřní zkušenosti, která dřív bývala charakteristická pro náboženství, a „vědeckého“ postoje ke skutečnosti. S osvícenstvím dochází k zásadnímu obratu v myšlení a v systému hodnot. Zatímco středověká společnost se utváří kolem náboženství, v centru obce stojí kostel, zkoumání hmoty je odsunuto na okraj a je předmětem specifického zájmu alchymistů a znalosti o „vnějším světě“ se přejímají z knih řeckých a arabských autorit, s osvícenstvím přichází obrat na druhou stranu: vnitřní skutečnost je odsouvána stranou jako subjektivní, a tudíž nedůvěryhodná. Bůh se přesunuje z centra obce dovnitř, do srdce člověka, zatímco pozornost západní společnosti se obrací ven. Nastává expanze, velké rozpínání, které trvá doposud. Zkušenost, o které mluvilo náboženství, se postupně stává pro mnoho lidí nesrozumitelnou.

Tento proces byl ve filozofii doprovázen procesem, který můžeme nazvat psychologizací vnějšího světa. Zatímco pro středověkého člověka je člověk obrazem božím a také svět představuje obraz božího řádu, s Kantem přichází hluboká proměna hlediska. Poznáváme prostřednictvím poznávacího aparátu, a co nám náš poznávací systém neukáže, o tom nemůžeme nic vědět. Veškeré poznání je z tohoto hlediska lidské, omezené naší povahou a našimi poznávacími schopnostmi. Kauzalita není vlastností světa, ale našeho poznávacího aparátu. V dalším kroku Nietzsche ukazuje psychologické zabarvení každé teorie. Poznání se odehrává v psýché, a proto by se měla psýché stát hlavním předmětem zkoumání. Takže v době, kdy se pozitivistická metoda snaží vyloučit z poznání vše subjektivní a založit vědeckou pravdu na pevných základech, se na druhé straně otevírá propast psýché, protože veškeré poznání se odehrává v psýché.

Tento typ rozporu nebo rozkročení protikladů je v dějinách myšlení typický. S Jungem to můžeme formulovat způsobem, že kdykoli vědomí svým úsilím dospěje k nějakému poznání, kdykoli zaplane nějaké světlo, vzniká na druhé straně stín, jiná část skutečnosti je nově objevenou zemí zakryta. V okamžiku, kdy pak světlo začne dopadat na skrytou skutečnost, rozpadá se postupně předchozí stanovisko vědomí. Udržet vědomí přitom stojí psychickou energii, vyžaduje to nejen udržet ve vědomí prostřednictvím paměti jisté množství poznatků, ale také udržet napětí, které protiklad přináší. Můžeme si to představit na metafoře vnitřního boje s ďáblem, který je tak častým tématem středověké obraznosti: udržení morálního postoje (výdobytek vědomí) vyžaduje znalost fungování pudů a schopnost od jejich působení poodstoupit a nepodlehnout jim.

Se svým důkladným filozofickým vzděláním Jung dobře zná Kantovu teorii poznání a je si vědom napětí mezi postojem pozitivismu a vědy a cestou vnitřní zkušenosti. Analytická psychologie je pak pokusem o sjednocení těchto protikladných postojů. Jung přistupuje k materiálu z vnitřního světa empiricky a tento empirismus bude vždycky zdůrazňovat, na druhé straně však vezme materiál z vnitřního světa vážně: ať už se jedná o sny, náboženská dogmata, halucinace psychicky nemocných, mystické vize, nebo imaginace – tento materiál má pro Junga smysl a je třeba ho brát vážně v podobě, v jaké se nachází (snové obrazy není třeba překládat, stojí samy za sebe). Tyto obsahy jsou pro Junga „psychologickými fakty“. Proto se bude například vyhrazovat vůči teologům, když tvrdí, že on nemluví o Bohu, ale o „obrazu Boha“, jak se objevuje v naší vnitřní zkušenosti.

Tento zdánlivě malý posun má hluboké dopady, protože otevírá cestu autentické spiritualitě, která je skrze kolektivní nevědomí propojená s náboženskou zkušeností minulých věků, ale sama o sobě je individuální a autentická.

Princip spojování protikladů, mysterium conjunctionis, tento starý hermetický princip, Jung znovuobjevil jako základní princip vývoje vědomí. Takže i v dnešním světě jde vždy o to, podržet ve vědomí postoje obou stran a najít most, který umožní udržet obě strany živé.