Záběry, na nichž si účastníci silvestrovské zábavy v klubu ve švýcarské Crans-Montaně točí na mobily počínající požár, který je za pár chvilek možná připraví o život, mají v sobě něco tragicky symbolického. Žijeme na kontinentu, který zapomněl na základní sebezáchovné instinkty, protože má pocit, že se mu nic zlého stát nemůže. Stejně jako jsme vytěsnili smrt za nemocniční zdi, snažili jsme se vytěsnit nebezpečí a riziko v mezinárodních vztazích. A odmítáme vzít na vědomí, že s jedním a druhým je třeba počítat a zařídit se podle toho.

Ukázkovým projevem tohoto přístupu bylo odzbrojení Evropy v dekádách po konci studené války. Nebýt této snahy vytěsnit nebezpečí ozbrojeného konfliktu z prostoru představitelných možností, nemuseli bychom dnes snášet slovní války mezi těmi, kteří ruskou hrozbu akutně vnímají, ale bojují s ní pouze verbálně, protože fyzickou sílu postrádají, a těmi, kteří slogany o míru maskují vlastní víru ve starý svět „konce dějin“. Jedni bezmoc skrývají za silná slova, druzí dělají, že bezmoc není problém.

Ve veřejné debatě se periodicky objevují hlasy, které kritizují „hysterické strašení Ruskem a válkou“. Naposledy jim poskytl palivo šéf estonské rozvědky Kaupo Rosin který potvrdil, že se Rusko aktuálně viditelně snaží neeskalovat kroky vůči zemím NATO. Klidný profesionální pohled na věc je opravdu ozdravný, tváří v tvář každodenním dávkám morálního vydírání a kýče, v něž se často diskuse o rusko-ukrajinské válce svrhává a které – což je klíčové – ukrajinské věci moc nepomáhají, spíše generují v evropských společnostech stále větší odpor.

Už méně ovšem v reakcích vyznělo pokračování rozhovoru s estonským důstojníkem: toto ruské „zklidnění“ zcela jasně koreluje s razantní demonstrací síly, kterou Aliance v prostoru Baltského moře zahájila před několika měsíci (operace Baltic Sentry). Jinak řečeno, pokles hrozby a vůle projevit odhodlání a sílu se bránit spolu velice přímo souvisejí.

Hned vzápětí Rosin zmiňuje, že si nyní všímá, že novou strategií ruské propagandy v Evropě bude zmírňování napětí a relativizace hrozeb, jejichž cílem je zastavit proces posilování obranyschopnosti evropských zemí.

Skoro bych se vsadil, že tato taktika nakonec může být úspěšnější než sabotáže. Bude totiž přesně tím, co Evropa chce slyšet, a to nezávisle na tom, zda hovoříme o podporovatelích Ukrajiny „jak dlouho bude potřeba“, nebo o příznivcích „míru hned a za každou cenu“. Jedni a druzí totiž doufají, že onen návrat démonů minulosti skončí a budeme se moci vrátit k „normálu“. Slovy americké analytičky Zineb Riboua z Hudson Institute, „celé generace byly v Evropě vychovány v přesvědčení, že válka je něco, z čeho už Evropa vyrostla“, a nyní se evropské elity snaží o něco, co se ještě nikomu nepovedlo: mluví o „konfrontování Ruska“ a chtějí „zahájit obnovu vojenských schopností“, ale bez změny nastavení a ducha společnosti.

Jako příklad uvádí Riboua bouři, kterou ve Francii před několika týdny vyvolal generál Fabien Mandon, když poukázal, že Evropě nechybí „know-how“ ani ekonomická síla, aby zastavila a odstrašila Moskvu, ale „duch, který je ochotný akceptovat, že pokud chceme ubránit to, kým jsme, budeme muset trpět“. Jednoduché konstatování, na němž vidíme odkaz na staletí dějin Západu, od Leonidových 300 Sparťanů a Horatiova „sladké a vznešené je zemřít pro vlast“. Přesto pro velkou část francouzských elit a veřejnosti, odchovanou v nepřirozených podmínkách „konce dějin“, se to ukázalo jako nepřijatelné.

Problém, jak ukazuje Riboua, je v tom, že západní Evropa, na rozdíl od Ruska, Ukrajiny, Číny, ale i USA, přišla o „příběhy, kterými by dokázala společnost ke konfliktu mobilizovat“. Potlačila – jako údajně iracionální – étos národních států a namísto toho na piedestal postavila na jedné straně „jazyk morálního universalismu“, který zapovídá násilí jako prostředek řešení konfliktu a programově oslabuje „silné identity“ nezbytné pro budování společenské odolnosti, a na straně druhé „jazyk technokracie“, v němž od státu očekáváme konkrétní „služby“, jako je například bezpečí. Respektive v případě bezpečnosti jsme tuto službu ještě „outsourcovali“ na NATO a Spojené státy.

Pokud si v rámci tohoto diskurzu chceme udržet odmítnutí zlého nacionalismu, a přitom podporovat boj Ukrajiny jako spravedlivý, dostáváme se do intelektuální ekvilibristiky, jakou projevil jistý uživatel sítě X během bouřlivé diskuse ohledně vyvěšování ukrajinské vlajky na budově českého parlamentu: „Ukrajinská vlajka je mezinárodní symbol svobody. Česká vlajka je symbol poroby a dezolátství.“

Technokratické chápání vztahu mezi jednotlivcem podmiňovalo zase v případě Evropy pocit, že se nás to netýká, že to není naše zodpovědnost, za kterou bychom měli platit a něco i obětovat. „Budeme sedět na gauči, pojídat popkorn a koukat, jak NATO nebo Američané brání Białystok,“ shrnul tento přístup v bilančním rozhovoru na konci roku 2025 význačný polský analytik Sławomir Dębski. „Ale spojenectví takto nefungují. Bránit přijdou spojenci jen toho, kdo se dokáže bránit sám.“

Co oba citované analytiky spojuje, je, že se na uplynulý rok dívají jako na definitivní signál, že „starý svět je pryč“. Nikoliv kvůli Trumpovi – ten je jenom aktuálně nejviditelnějším symptomem dlouho trvající proměny, kterou jsme akorát ignorovali.

Nejde pouze o Rusko a čistě vojenskou bezpečnost, ačkoliv ve středoevropské perspektivě nám často a z pochopitelných důvodů zastiňuje zbytek světa. V jiném bilančním rozhovoru na konci roku 2025 Jakub Jakóbowski z polského Centra východních studií hovoří o bleskurychlé proměně, kterou zakoušejí obchodní vztahy mezi Evropou a Čínou: „Přestali nás svádět, už se ani nesnaží nám něco nabízet. Říkají tvrdě: Bude to takhle a takhle, a pokud ne, tak si na vás došlápneme. A my víme, že opravdu mohou. Požírají evropský průmysl zaživa, a my s tím nedokážeme nic udělat.“ Důvod? Opět ztráta instinktu sebezáchovy, jehož projevem byla deindustrializace, spojená mezi jinými s klimatickou politikou, taženou nikoliv racionalitou, ale morálním universalismem. „Přesvědčení, že Čína je smrtelnou hrozbou, se nyní šíří po Evropě. Je to mix frustrace, strachu, paralýzy a pocitu, že jsme zaspali,“ uzavírá Jakóbowski.

„Vstupujeme do nové éry národních egoismů,“ říká Dębski „v němž solidarita mezi státy bude vzácnější a realizování společných cílů obtížnější. Proto musíme mít vlastní strategii odstrašování.“ Sílící rivalita a konkurenční boj se podle něj budou dotýkat i vztahů v rámci EU, kde hrozí stále častěji volba „podvol se silnějším, nebo budeš potrestán“. Riboua je v tomto ohledu ještě tvrdší: „Politické ideologie, které udržovaly demilitarizaci a odmítaly strategickou sílu, jen těžko mohou z toho období tranzice vyjít nezměněné, neboť svět, který umožňoval jejich rozkvět, je ztracený.“

Možná by bylo fajn vzít tuto proměnu na vědomí, spíše než se věnovat hádkám, zda ruský vpád hrozí za rok, za dva – či nikdy. Tak či onak se totiž vracíme k „normálu“ fungování světa, v němž ten, kdo nemá sílu a zásoby, tedy armádu a průmysl, bude odsouzený v lepším případě k pozici vazala na periferii. Strop už hoří.