Dvě diplomatické události – v Istanbulu pokus o mírové jednání Rusko–Ukrajina a souběžně v Antalyi summit ministrů zahraničí NATO – se odehrávají ve stejné zemi, ale jsou v konkurenčním vztahu. Nejde tu až tolik o mediální pozornost, jako spíš o to, že logika obou akcí vede opačným směrem. Summit NATO si klade za cíl dohodu o vyšších výdajích na zbrojení. Místo kýžených dvou procent HDP by členské státy měly zvyšovat k 3,5 procenta HDP výdaje na armádu a k 1,5 procenta na infrastrukturu, jakou správná členská země potřebuje pro válčení. Dohromady pět procent HDP ročně je nesmírná suma.

A teď Istanbul: mír na Ukrajině si slovně přejí všichni, přitom ale na Západě tamní holubi tamní jestřáby podezírají, že si ho tak docela nepřejí. České vládní strany a mediální hlavní proud občas vzbuzují až dojem škodolibosti, když „chcimírům“, jako je Donald Trump, nejde hledání míru tak rychle, jak si představovali. Náš premiér při každé příležitosti zdůrazňuje, že Rusku stejně nelze věřit, což tedy jako rada pro Ukrajinu znamená: Válčete, válčete navždy.

Český politický twitter s ohromným zadostiučiněním vítal zprávu, že Vladimir Putin do Istanbulu nejede, prý se tím prokázalo, že je a) zbabělec a b) že mu nejde o mír, jen o zničení ukrajinského národa atd. Že se Putinovi nechce přestat válčit, bude bohužel do nějaké míry pravda, Rusko drží iniciativu na bojišti a přes velkou snahu dosud nedobylo kompletně celé čtyři ukradené oblasti Ukrajiny. Fronta pokulhává za ústavou. Ale interpretovat rozhodnutí ruského prezidenta nejet do Turecka jako projev zbabělosti ukazuje, že naši pozorovatelé nic nevědí o povaze vyjednávání o míru. Když se hledá východisko z války, nejdřív, většinou opakovaně, jednají delegace, hlavy států se scházejí až úplně nakonec.

Naše náhlá nedočkavost – Jak to, že se Putin se Zelenským nesetkají hned? Včera bylo pozdě! – je nesmírně pokrytecká. Ve skutečnosti to, že po dlouhých třech letech vůbec vyrazí spolu jednat ukrajinská a ruská delegace, musíme uznat jako úspěch Donalda Trumpa a jeho emisara Stevea Wittkoffa. Lidé typu Petra Koláře, abychom jmenovali někoho z Hradu, se hned spěchají vysmát americkým vyjednavačům. Wittkoff prý je „tragédie“. Zato patnáct až dvacet let tlaku na bezprostřední sousedy Ruska, aby se geopoliticky vyhranili a vybrali si stranu, bylo patnáct až dvacet let vysoce profesionálního výkonu, který tedy bohužel z východní Evropy udělal něco podobného, co se týmž lidem předtím podařilo udělat z Blízkého východu.

Tři roky byla pro ně samotná myšlenka s Ruskem jednat a zjistit, jestli jako jaderná mocnost nemá také nějaké bezpečnostní zájmy a obavy z přítomnosti konkurenční jaderné mocnosti na Ukrajině, nepřípustná. Teď se tito vycpaní jestřábi tyčí nad Wittkoffem, Rubiem a Trumpem, v rukou mají stopky a odpočítávají vteřiny, než vyprší čas pro hledání míru. Jsou rozhodnuti zbrojit a nějaký mír by jim to jenom komplikoval.