Někdo, kdo sleduje paralelně českou a polskou veřejnou debatu, nemůže nebýt současným děním kolem sporů prezidenta a vlády poněkud pobavený. Situace jsou z hlediska rozdělení na ideologické tábory zrcadlově obrácené: v Česku prezident zastupující liberální část společnosti a politického spektra stojí proti „populistické“ vládě, v Polsku konzervativní hlava státu Karol Nawrocki čelí liberální vládní koalici Donalda Tuska. Přesto argumenty pro prezidentskou asertivitu zůstávají navlas stejné: jeho mandát pocházející z přímé volby nadpoloviční většinou společnosti je čistě matematicky mnohem silnější než mandát jakéhokoliv jiného politika. Navíc mezi jeho hlavní kompetence patří být strážcem ústavního pořádku.

Není asi třeba zmiňovat, že v době, kdy je těžké nepodlehnout „volání kmene“, si jen málokterý komentátor dělá hlavu z toho, že Nawrockého v českých médiích za tuto asertivitu kritizuje, a naopak pro Petra Pavla má velké pochopení… Ve skutečnosti to ovšem příliš legrační není.

Ostré konflikty ústavních činitelů k demokratické politice patří, nicméně v dnešní době mají tendence překračovat dosud obecně přijímané meze, a ohrožovat tak funkčnost státu.

Nejdříve několik lednových událostí z Polska:

29. ledna – prezident Nawrocki svolává setkání se zástupci všech parlamentních stran. Nedorazí dvě ze čtyř uskupení současné koalice – Tuskova Občanská koalice a Levice.

26. ledna – dochází k prvnímu pracovnímu setkání hlavy státu s ministrem zahraničí Sikorským od nástupu Nawrockého do funkce. Řeší se mezi jiným to, že kolem 60 polských zastupitelských úřadů ve světě nemá obsazený post velvyslance, což je následek plošných čistek nové vlády, která se ovšem pro své razantní kroky ani nepokusila získat souhlas prezidenta, mezi jehož kompetence odvolávání velvyslanců podle ústavy patří.

15. ledna – na stejném místě se poprvé od Nawrockého nástupu (tedy od 5. srpna loňského roku) s prezidentem scházejí šéfové tajných služeb. Předtím jejich setkání s prezidentem, koneckonců vrchním velitelem ozbrojených sil, premiér úředníkům údajně zakazoval.

9. ledna – Karol Nawrocki vetuje další tři zákony, které z parlamentu doputovaly na jeho stůl, včetně třeba kontroverzního prováděcího zákona k evropské směrnici o bezpečnosti v digitálním prostoru. Šlo o prezidentské veto číslo 21 až 23, během pěti měsíců ve funkci. Většina jeho předchůdců tohoto čísla dosáhla až ke konci svého mandátu (pokud vůbec)…

Výňatků z postů, které na adresu hlavy státu na síti X publikuje jak premiér Tusk, tak ministr zahraničí Radosław Sikorski, české čtenáře raději ušetřím.

Česko objevilo v posledních dnech – nejen vlivem korespondence ministra Macinky s prezidentovým poradcem Petrem Kolářem – pojem „kohabitace“. Pochází z francouzského politického systému, který je označovaný jako poloprezidentský, tedy jak prezident – vzešlý z přímé volby, tak premiér – opírající se o většinu v parlamentu – si mezi sebou dělí exekutivní kompetence. Pokud patří k opačným táborům, máme kohabitaci.

V českém případě by se kohabitace v pravém smyslu slova teoreticky vyskytovat neměla, protože jde o systém, v němž má jednoznačnou mocenskou převahu premiér. Nicméně politická praxe je samozřejmě vždy složitější než psaná pravidla. Lidové představy o „prezidentu-panovníkovi“, jejichž projevem jsou i prezidentské portréty ve školách a na úřadech, majestát Pražského hradu a silné osobnosti prvních dvou hlav státu, způsobily, že český prezident zdaleka nikdy nebyl „notářem a kladečem věnců“. Co se ovšem zpočátku opíralo o sílu osobnosti, teď je už přímo systémovým rysem: může za to přímá volba prezidenta, která výrazně zvedla politickou váhu úřadu, zcela nezávisle na kvalitách osoby, která ho zrovna spravuje.

V Polsku, vlivem okolností, v jakých se tvaroval ústavní systém po roce 1989, se postavení prezidenta ocitlo někde mezi českým a francouzským modelem. Součástí dohod mezi vládou a opozicí v roce 1989 byla silná pozice prezidenta Wojciecha Jaruzelského, který měl komunistům zajistit kontrolu nad demokratizačním procesem. Poté se musela mladá demokracie vypořádat s obrovskými ambicemi a egem druhého prezidenta, Lecha Wałęsy. Vybojoval si dokonce faktickou kontrolu nad tím, kdo bude plnit funkce klíčových ministrů z hlediska prezidentských pravomocí (reprezentování státu navenek a bezpečnost) – obrany, vnitra a zahraničí. Říkalo se jim „prezidentská ministerstva“.

I kvůli těmto zkušenostem byly v ústavě z roku 1997 možnosti prezidenta ovlivňovat personální složení vlády omezené. Dodnes se sice objevují diskuse, zda prezident vždy musí nominovat ministry podle žádosti předsedy vlády, nebo má možnost vzdorovat, ale v politické praxi k tomu dosud nedošlo.

Co ovšem nová ústava nezměnila, je síla prezidentského veta: ač se jeho jiné kompetence od české hlavy státu příliš neliší, veto Petra Pavla koalice v Poslanecké sněmovně přehlasuje snadno, veto polského prezidenta se v Sejmu překonává až 3/5 většinou – tedy v praxi skoro nikdy.

Tato atomová zbraň v rukou prezidenta způsobovala, že hlavní aktéři museli vždy jednat uměřeně a udržovat nezbytné minimum komunikace. Prezidenti k vetu přistupovali opatrně a jako k poslednímu možnému řešení, premiéři zase věděli, že musejí prezidenta do každého legislativního procesu zapojovat a hledat kompromis.

To může fungovat, pokud společnost nedospěje do stavu, který se stává napříč západním světem normou, tedy do aktuální fáze eskalace vnitřních ideologických sporů mezi „globalisty a lokalisty“ nebo „liberály a populisty“… Tento spor je ještě posilován turbulentním vývojem na mezinárodní scéně. Pocit ohrožení, který ve společnosti vyvolává, tuto polarizaci ještě usnadňuje: co je snazšího než ideologického oponenta navíc označit za „cizího agenta“, a tím pádem proměnit demokratickou soutěž v otázku národní bezpečnosti?

V takových situacích se najednou dosavadní zvyklosti, nepsaná pravidla a vágní formulace v ústavě stávají nástrojem k prosazení svého. Samozřejmě většinou tímto jsou zároveň nenávratně zničeny: K čemu je vám pojistka, která nic nejistí a zvyk, který se nedodržuje?

Polsko má mnohém delší historii ostré politické polarizace. Dalo by se říct, že je Donald Tusk v „extrémních případech kohabitace“ jako doma. V letech 2007–2010, kdy „kohabitoval“ s konzervativním prezidentem Lechem Kaczyńským, si vyzkoušel širokou paletu způsobů, jak hlavu státu omezovat. V některých případech, třeba při odmítání vládního speciálu prezidentovi na cestu do Bruselu, by se to dalo nazvat spíše šikanou. Tuskovi poslanci či spřátelení novináři zase získali neomezené „povolení urážet“, třeba opakovaným obviňováním prezidenta z alkoholismu. I tragická smrt Kaczyńského při letecké katastrofě s kohabitací nepřímo souvisela. Prezidentská cesta do Ruska k výročí katyňského masakru byla pod nátlakem premiéra, který chtěl hlavní událost na vojenském hřbitově v Katyni uspořádat společně s Vladimirem Putinem (tehdy premiérem Ruské federace), odsunuta na vedlejší kolej a byl snížen její bezpečnostní status.

Další kolo extrémní kohabitace Polsko prožívá teď. Začalo ještě před volbami mimořádně špinavou kampaní, v níž i premiér Tusk osobně šířil nikdy nedoloženou zprávu o stycích Nawrockého „s kriminálním podsvětím“. Hned po volbách se Tuskovi poslanci a stranický beton angažovali do masivní kampaně zpochybňující legitimitu voleb. Předseda Sejmu Hołownia ve slabší chvilce přiznal, že byl přemlouvaný k tomu, aby nesvolával slavnostní zasedání parlamentu, na němž měl vítěz voleb skládat prezidentskou přísahu, a tím zamezil Nawrockého nástup. Dodnes Tusk Nawrockému k vítězství nepogratuloval a kontakty obou úřadů připomínají výměnu boxerských úderů. Prezident trvá na tom, že vláda řídí zemi špatným směrem: návrhy zákonů vetuje a do parlamentu posílá místo toho vlastní.

Polský příklad ukazuje, jak velkým problémem začíná být udržování politického systému založeného na vyvažování jednotlivých institucí a složek moci v situaci, kdy se strany vnitropolitického boje začnou považovat nikoliv za soupeře, nýbrž za nepřátele, které je potřeba zadržet za každou cenu. Nejde jen o ztrátu schopnosti komunikovat, ale i snahu druhou stranu zcela delegitimizovat, vytlačit za okraj politického života.

Jako lákavé řešení se pak jeví zbavit systém části „pojistek“: v polském případě tedy jednou provždy rozhodnout „kdo je hlavním šéfem“ – buď oslabit prezidenta a posílit premiéra (německý „kancléřský“ model), nebo naopak (americký prezidentský model). Sám Karol Nawrocki takovou diskusi o „ústavním resetu“ navrhl ve svém inauguračním projevu. Nepochybně by to pomohlo funkčnosti systému a jeho transparentnosti: kdo rozhoduje a kdo za to nese zodpovědnost. I veřejnost je po éře politiků-úředníků, kteří řeší jen administrativní a účetní záležitosti, stále více nakloněná představě charismatických vůdců, kteří rozhodují rázně, rychle a efektivně. Jestli lze takto docílit zeslabení společenského napětí, ovšem už tak jisté není, čemuž nasvědčuji záběry z dnešní Ameriky.

Každopádně, k „extrémním případům kohabitace“, které by „vstoupily do učebnic“, má Česko ještě hodně daleko…