Text na webu Page not found s titulkem „Do politiky jsme se vůbec neměli pouštět.“ Co dnes dělají lidé, kteří učili Čechy nenávidět islám se k autorovi tohoto sloupku donesl se zpožděním, takže ho považoval za velmi divný příspěvek k desátému výročí masakru v klubu Bataclan 13. listopadu 2015. Ale text vyšel již 29. října. Takže je jen normálně divný – vždyť nějaká připomínka toho, jak je dobře, že jsme se nestali cílovou zemí islámské imigrace, přichází ze západní Evropy týden co týden. Verdikt dějin je už dost jasný. „Nezvládli jsme to,“ zhodnotil to nedávno německý kancléř Friedrich Merz s odkazem na proslulá slova Angely Merkelové „To zvládneme“.

Česká republika tehdy v roce 2015 učinila politické rozhodnutí sem migrační vlnu nepustit, což od té doby vydrželo. To, že Vít Rakušan se cítí nucen mlžit o tom, že v migračním paktu nejsou přerozdělovací mechanismy, to jen potvrzuje.

Těžko dnes říct, co bylo rozhodujícím faktorem. Zda to, že prezident Miloš Zeman udal tón v srpnu svým „Nikdo vás sem nezval“, zda to byly protiislámské akce organizované v článku zpovídanými Martinem Konvičkou či Petrem Hamplem, anebo tehdejší vláda prostě poslechla pud sebezáchovy. Tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, věren své povaze, lavíroval a, jak je v článku připomenuto, 17. listopadu přijal skupinu dobrovolníků, kteří pomáhali migrantům na cestě do Evropy. Ale víc jim nedal. Vláda postupovala společně se zeměmi Visegrádu, vyslala policisty na Balkán pomáhat migranty zastavit, odmítala přerozdělovací kvóty a mimo jiné taky oprášila letitou readmisní dohodu s Rakouskem a na jejím základě přiměla Rakušany, aby si migranty proniknuvší k nám brali zpět.

Vstoupit do politiky se ovšem organizátorům Bloku proti islámu nepodařilo. To, jak střízlivě to dnes hodnotí – a že jim autor textu vůbec dal slovo –, je nejpozoruhodnějším momentem článku. „Byli jsme totálně nepřipravení a absolutně nezkušení, udělali jsme všechny chyby, které se daly udělat,“ přiznává Hampl. Kéž by víc lidí v politice bylo schopno takové sebereflexe! Hampl nicméně dodává: „Stalo se to, co by se mělo v dobrých společnostech stávat, a jsem rád, že se to stalo. Že je nějaké lidové hnutí a pak to od nich převezmou solidní politické strany, udělají si z toho téma a prosadí ho.“

Probíráte-li se dnes zpravodajstvím ze 17. listopadu 2015, zjistíte, že byl divočejší než dnes. Demonstrovalo se za Zemana a proti Zemanovi, za migraci a proti migraci. Na fotografii z promigrační demonstrace vidíme velký transparent s nápisem „Proti české národní hrdosti!“. Ti lidé prohráli mnohem tvrději než Hampl a Konvička.

Velká Británie je laboratoří toho, co se stane, když vládnoucí vrstva takový konsenzus odmítne. Když už nic jiného, vznikají z toho zajímavé texty. Pokud někdo dnes vůbec zná jméno Laputa, pak možná z japonského animovaného filmu studia Ghibli Zámek v oblacích z roku 1986. Ale, jak nedávno připomněl Aris Roussinos, to jméno pochází z málo připomínané části Gulliverových cest Jonathana Swifta. Popisuje zemi Balnibarbi, jejímž obyvatelům „vládla vzdálená vládnoucí třída na plovoucím ostrově Laputa, která byla doslova odtržena od jejich každodenních starostí a místo toho se věnovala vymýšlení a aplikaci nových a abstraktních teorémů, jejichž cílem bylo zlepšit obecný osud lidstva“. „Jedinou nevýhodou však je, že žádný z těchto projektů nebyl dosud doveden k dokonalosti a mezitím celá země chátrá,“ píše Swift. Což vládce na Laputě neodradilo od toho, aby „hnáni stejnou měrou nadějí jako zoufalstvím neprosazovali své projekty padesátkrát náruživěji“.

Vládci byli posedlí zejména studiem nebeských těles, neboť se báli změny klimatu. Pracovali na trvale udržitelné energetice ve formě ukládání slunečních paprsků do okurek. Na ekofarmách testovali, zda by orbu nemohla obstarat prasata, když jim do půdy zahrabete žaludy. Studovali, zda by hedvábné látky nemohli tkát pavouci krmení obarvenými mouchami.

Swift měl před očima britskou vládu v Irsku, Roussinos v tom vidí britskou vládnoucí třídu v čele s Keirem Starmerem, ale stejně dobře to poslouží jako metafora bruselské eurokracie. O tohle všechno lidé přicházejí, když nečtou.