Spor prezidenta Petra Pavla s koalicí o nominaci Filipa Turka na ministra životního prostředí se po pondělním vyjádření Hradu dostává do fáze, kdy už nejde jen o politický tlak, ale o střet rozdílných výkladů Ústavy. Prezident dal jasně najevo, že Turka členem vlády nejmenuje, a zároveň očekává, že premiér Andrej Babiš jeho jméno vůbec nenavrhne. Motoristé však na kandidatuře Filip Turek trvají. V této situaci se do popředí dostává otázka, jaké konkrétní varianty dalšího vývoje jsou z ústavního hlediska možné – a kde už by prezident riskoval překročení svých pravomocí.

Pavlíček: prezident nesmí nahrazovat vůli sněmovny

Ústavní právník Václav Pavlíček v rozhovoru s Echem pojmenovává spíše kritiku prezidentova postupu. Podle něj je problém už v samotné logice, s jakou Hrad k tvorbě vlády přistupuje. Prezident podle Pavlíčka nemůže předem podmiňovat jmenování vlády ani jednotlivých ministrů politickými či hodnotovými požadavky, protože tím „devalvuje význam voleb“ a posouvá systém směrem k prezidentskému modelu, který Ústava nezná.

Pavlíček výslovně odmítá, že by prezident měl právo „zkoušet“ kandidáty na ministry nebo s nimi vést rozhovory ještě před jmenováním premiéra. „To je vůbec nepřípustné. Když není jmenován, tak nikde není uvedeno, že prezident může rozhodovat o výběru ministrů. On rozhoduje jenom o výběru premiéra, nikoho jiného,“ říká. A klíčovou větu, která se vztahuje přímo k dnešní situaci, shrnuje lapidárně: „Premiér je pánem vlády, ne prezident.“

Z Pavlíčkova výkladu plyne, že prezident může vyjádřit pochybnosti, ale nemůže dlouhodobě blokovat nominaci, pokud není v rozporu se zákonem. Pokud by tak činil, vystavuje se podle něj riziku ústavněprávní odpovědnosti. „Pokud chce prezident riskovat, že ponechá u moci vládu, která nemá legitimitu k zásadnímu rozhodování, pak musí nést následky – a to třeba i ústavněprávní,“ varuje. Argumentem pro případnou ústavní žalobu by podle něj bylo nerespektování demokratických procedur a výsledků voleb.

Umírněnější pohled: prezident není notář, ale má hranice

Jiní právníci ve tvých podkladech volí zdrženlivější tón. Ondřej Preuss připouští, že odpovědnost za složení vlády nese primárně premiér, ale zároveň existují „hraniční případy“, kdy prezident do procesu vstoupit může. Kauzu Turka označuje právě za takový hraniční případ a připouští, že argumentace Hradu by mohla obstát – zároveň však zdůrazňuje, že zatím jde o hypotetickou situaci, protože Babiš Turka formálně nenavrhl.

Podobně Aleš Gerloch připomíná základní mantinely: prezident jako každý orgán veřejné moci „může postupovat jenom na základě a v mezích zákona“. Pokud zákon nestanoví jasnou překážku, prostor pro diskreci hlavy státu je omezený. Ondřej Preuss i Gerloch se shodují v jednom bodě: prezident může tlačit, moderovat a klást otázky, ale nemůže jmenování odkládat donekonečna.

Jaké jsou tedy teď reálné varianty?

1. Babiš Turka nenavrhne
To je scénář, který Hrad nyní otevřeně očekává. Spor by se tím formálně uzavřel, prezident by nemusel odmítat žádnou nominaci a vláda by mohla fungovat bez otevřeného ústavního konfliktu. Politický problém by se ale přesunul dovnitř koalice, protože Motoristé na Turkově jménu trvají.

2. Vláda vznikne bez Turka, resort povede někdo jiný
Tento postup už česká praxe zná. Prezident může jmenovat vládu, i když jedno ministerstvo nemá „vlastního“ ministra, a jeho řízením pověřit jiného člena kabinetu. Přesně to se nyní děje: vedením životního prostředí je dočasně pověřen Petr Macinka. Právně je tento model možný, ale – jak vyplývá z tvých podkladů – jde o krajní a nestandardní řešení. Pokud by se z dočasného provizoria stal trvalý stav, posilovalo by to Pavlíčkův argument o obcházení vůle sněmovní většiny.

3. Babiš Turka navrhne, prezident ho odmítne
Tady by se konflikt dostal do otevřené fáze. Prezident už dopředu avizuje, že by to považoval za „zcela krajní a mimořádný krok“, ale zároveň ho nevylučuje. V takové situaci by se střet z politické roviny přesunul do roviny ústavněprávní.

4. Kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu
Formálně by ji mohl podat premiér, protože právě jemu je zasahováno do pravomoci navrhovat složení vlády. Babiš však opakovaně uvedl, že tuto cestu volit nechce. Pokud by se tak přesto stalo, Ústavní soud by poprvé velmi konkrétně vymezil hranice prezidentské diskrece při odmítnutí ministra z hodnotových důvodů.

5. Dlouhodobé blokování a riziko ústavní žaloby
To je scénář, před kterým Pavlíček výslovně varuje. Pokud by prezident systematicky bránil fungování vlády nebo udržoval zemi v režimu provizoria, otevřel by se prostor pro úvahy o ústavní žalobě za hrubé porušení Ústavy. Jde o krajní variantu, politicky velmi obtížnou, ale v Pavlíčkově výkladu nikoli vyloučenou.