Tisíce účastníků se tento týden vracely domů z klimatické konference v Dubaji, která se přihlásila ke znásobení kapacity obnovitelných zdrojů. Do závěrečné rezoluce prý jen o vlásek neprošel totální odvrat od fosilních paliv (byť by stejně nebyl vymahatelný), proti se o víkendu postavily těžařské země jako třeba Saúdská Arábie. Evropská unie jako celek definitivní stopku pro fosilní paliva požadovala. U někoho je to ideologické odhodlání, u někoho setrvačnost a nedostatek představivosti, že věci se mohou vyvinout jinak. Kola klimatické politiky na našem kontinentu se tedy točí dál bez ohledu na to, co se děje v zemích, jež politiku Evropské unie určují. A není to jen úspěch Geerta Wilderse v Nizozemsku, který před volbami slíbil strčit klimatickou legislativu „do skartovačky“.

Francie ještě minulý týden byla dějištěm protestů radikálních sedláků, který překračuje i běžný kolorit a prudkost francouzských agroprotestů. Napříč zemí pokaždé desítky až stovky zemědělců nejenže svými traktory blokovaly místní úřady, také je na některých místech z hadic ostřelovaly močůvkou a hnojem. Katalog jejich požadavků je zčásti očekávatelný: odpor proti dohodám Evropské unie o volném obchodu s některými částmi světa, což pro rozčílené francouzské sedláky znamená levnější konkurenci. Ovšem část katalogu – zákaz některých pesticidů, a hlavně dodatečné daně – je nová a mohla vzniknout teprve v době klimatické hysterie.

Ale Francie má pro nás speciální význam jako studijní materiál pro chování politické kasty. Je to pět let od protestu hnutí Žlutých vest. Než do něj různé skupiny a proudy vnesly své partikulární požadavky, bylo to hnutí odporu proti jednomu konkrétnímu kroku vlády: zvýšit daň na pohonné hmoty, které prezident Emmanuel Macron explicitně odůvodňoval bojem proti emisím skleníkových plynů. Tehdy Macron vylekaný silou a šířkou odporu, v určitých chvílích až odboje, daň potupně odvolal – a pozorovatelé politiky měli za to, že to je konec Macronových snah o bezuhlíkovou společnost. O pět let později vidíme, že tito lidé pokračují stejně, nic jiného je nenapadá, takže se stejnou vrstvu obyvatelstva opět rozhodli zatížit daní ve jménu klimatu. Takže pokud chtějí francouzští voliči s protiemisním tažením skoncovat, musí Macron prohrát volby s otevřeným klimaskeptikem.

Jiný příklad z posledních dní a s podobným vyzněním nabízí Německo. Andreas Rödder je historik a současně člověk se zájmem o politiku, veřejný intelektuál. Friedrich Merz, předseda opoziční Křesťanskodemokratické unie, Röddera před časem pověřil koordinací skupiny, která pro CDU píše nový program. Rödder soukromě nebyl příliš spokojen s Merzovým kompromisnictvím vůči Zeleným, naději čerpal v představě, že časem se v grémiích strany novému předsedovi podaří změnit většiny, které tam přetrvaly po Angele Merkelové. Dopadlo to jinak. Když v předsednictvu CDU Rödderovi merkeliáni myli hlavu, předseda Merz se ho nezastal a zklamaný Rödder na práci koordinátora nového programu rezignoval. CDU přitom spolu s Alternativou pro Německo mívá už v průzkumech přes padesát procent a je zřejmé, že mezi normálními Němci je většina pro odchod, nebo aspoň pro zastavení Green Dealu. Ale když je politik domestikovaný v politické garnituře, musí být skutečně silná osobnost, aby dokázal nejen nazřít nutnost ostré změny, ale ještě se k ní i za cenu přetrhání osobních vazeb odhodlat.

Takže v Německu a ve Francii, dvou členských státech, bez nichž je základní změna kurzu EU téměř nepředstavitelná, se politický establishment bude muset úplně vyměnit, jinak se k odchodu od Green Dealu nedopracujeme. Z druhé strany to úplně jinak vidí Virginijus Sinkevičius. Evropský komisař pro životní prostředí právě z Dubaje v rozhovoru s webem Politico za největší hrozbu dneška označil to, že mainstreamové strany (myšlen pravý střed) začínají v klimatických otázkách přebírat slovník krajní pravice. Jenže Macron nebo Merz tohle dělají, jen když se na chvíli vynoří nějaký výrazné radikálnější proud. Vzápětí se jakýmsi samopohybem vracejí ke gravitačnímu centru, v jehož dosahu se kdysi politicky socializovali.