Čechy neleží na mořském pobřeží, které jim daroval Shakespeare v Zimní pohádce, ale je to země řek. Řeky zde pramení, protékají, vlévají se do řek větších, odtékají přes hranice; dávají ráz krajině, poskytují jí živiny, vytvářejí její charakter a tvar. Soužití s řekou je základní předpoklad vzniku civilizace a kultury, je zdrojem imaginace a fantazie, citového vztahu, jenž patří k těm nejsilnějším a nejvřelejším. Šťastná země a lid, které mají svou milovanou řeku. V Čechách je jí bezesporu Vltava, Moldau, Wulda, Wilth Ahwa… Jí je věnována výstava v Jízdárně Pražského hradu Vltava slavná & splavná. Připravil ji Národní památkový ústav a byla na ni vybrána a shromážděna umělecká, ale i technická a jiná díla, která s Vltavou souvisejí, vznikla s jejím přičiněním a její zásluhou.

Obrazy, sochy, dobové fotografie, mapy, partitury… Ano, partitury, neboť záminkou k výstavě je stopadesáté výročí od prvního uvedení symfonické básně Bedřicha Smetany Vltava. Její bublavé tóny se ozývají prostorami, do nichž se symbolicky vlila hlavní řeka této země.

Výstava začíná u pramenů Vltavy, tedy v šumavských slatích a močálech, z nichž vytékají vody Teplé a v Bavorsku pramenící Studené Vltavy, které se setkávají u Mrtvého luhu, kde se de facto Vltava rodí. A záhy vlastně ve své divokosti („divoká řeka“ je její původně germánský název) zaniká, protože od napuštění lipenské přehrady (1959) ztrácí svou dravou přirozenost a svobodu a přichází také o jeden ze svých nejkrásnějších ornamentů, o tzv. Srdce Vltavy u Horní Plané, říční meandr, který zůstal pod hladinou Lipna. Pro výstavu vytvořil designér Martin Gallo „objekt z foukaného skla s broušeným motivem meandru“ barvy zlatavě nahnědlé, v níž pulzují světelné efekty, jež, jak stojí v popisce, mají „evokovat magické a transcendentální vizuální dojmy“. Budiž, je to takový vstupní lampion či lucerna do tématu svým způsobem tragického, neboť potopené „srdce“ lze opravdu vidět už jen na starých fotografiích, konkrétně fotografiích krumlovských fotografů Josefa a jeho syna Františka Seidelových, nebo v obrazech Jana Hally (1926–1988), původem z pražské lékárnické rodiny, vysídlené po válce na opuštěnou Šumavu, nebo jihočeského malíře Karla Skály (1908–2001), jenž „Srdce Vltavy“ namaloval těsně před zánikem, snad na zakázku, aby byl tento úkaz zachován alespoň na obraze: ten visí v kanceláři starosty v Horní Plané, nyní se asi poprvé dostal na Hrad. Sto let předtím, netuše nic o tom, že jednou „srdce“ zmizí, zachytil zákrut řeky osmnáctiletý Adalbert Stifter, budoucí klasik německé literatury, který namaloval velmi precizní obraz rodného městečka Horní Plané, nedaleko od níž se „srdce“ nalézalo. Stifter byl básník šumavského ticha, velebnosti lesních hvozdů, v nichž jeho poutník nalézá klid a vykoupení.

Stifterovým českým protějškem i protikladem byl Josef Váchal, který Šumavu viděl a vnímal expresionisticky, její kouzlo pro něj spočívalo „v pochmurnosti vlhka, páry vody a mlh pochodící a tvořící nikde jinde se nenalézající říši smrti a ponenáhlého zmírání vegetace mokrem“. Na výstavě je k vidění linoryt Démon slati: dvě temné, zřejmě ďábelské postavy stojící v močále, jedna se opírá o pahýl, druhá se naklání nad hnilobnou červení probleskující hladinu, běda tomu, kdo by na něco takového natrefil. Váchal tyto démonické výjevy vytvářel pro monumentální knihu Šumava umírající a romantická, ve které vytvořil odkaz, závěť a památník v podobě, jež nemá nejspíš ani ve světovém měřítku obdoby. Jeho dřevoryty jsou dokonalým labyrintem děsu a nádhery, do níž vstupuje poutníkův zrak jako do přízračného kraje bez konce a počátku. Už pro takový zážitek se stojí na výstavu vypravit.

Ovšem to jsme teprve na začátku. Do šumavských pralesů se roku 1891 vypravil také Julius Mařák, malíř lesa a houštin: v boubínském pralese vytvořil čtyři velká šumavská plátna, to na výstavě je ze sbírek NG, jmenuje se Šumavský prales za bouře a lze si představit, jak malíř, tehdy už mu bylo přes šedesát, stojí bičován deštěm a skicuje neproniknutelnou hmotu lesa. Zajímavý je obraz Jihočecha Josefa Krejsy (1896–1941) Mrtvý luh, který, jak se dočteme v popisku, maloval „po kolena v bahně, obuv promáčenou, v značném chladu a vlhku“. Když s obrazem přijel do Prahy, skončil ve vrátnici Obecního domu, neboť Praha „hleděla na venkovského malíře svrchu a přehlížela ho k zamítání a pokořování“. Impresionistický obraz je v držení Muzea Šumavy v Kašperských Horách.

Cesta pak pokračuje přes klášter Vyšší Brod, kde nutně poprvé narazíme na Bedřicha Smetanu, neboť pověst o založení kláštera souvisí s operou Čertova stěna, kde se zase vracíme k Stifterovi, neboť o tomto místě nejen psal (v povídce Lesní poutník), ale několikrát ho i maloval – na výstavě je olej z roku 1845 v nejlepším stylu německého romantismu, tedy krásně vymalovaná pocta Božímu dílu přírody. Další klášter na Vltavě je konkurenční Zlatá koruna (veduta z 18. století) a pak ovšem benediktinské opatství v Davli na ostrově svatého Kyliána, na jehož místě není nic, kromě zbytků zdí: z husity vypáleného kláštera zbyly kachle z tamější keramické dílny, ozdobené motivy apokalyptických gryfů, raků, lvů. To jsme ovšem hodně přeskočili, neboť nutno zmínit Český Krumlov s pobytem geniálního Egona Schieleho, který Krumlov sice nazýval „mrtvým městem“, ale jeho kresby a akvarely shluků domů s ohybem Vltavy se přičinily o jeho věčnost. Malířem řek, mezi nimiž nemohla chybět Vltava, byl Václav Špála, který trávil letní prázdniny na přelomu 20. a 30. let v Červené nad Vltavou, nyní zatopené obci, kterou spolkla orlická přehrada. Vltava tam má tu nejmodřejší barvu jeho modrého období. Jak vypadala krajina kolem Orlíku předtím, než se ze zámku na strmé skále stal „kačák“, jak říkal kníže Schwarzenberg, je možné si prohlédnout na obrazech Ferdinanda Runka, schwarzenberského dvorního malíře, který vytvářel podrobné portréty rodových míst, na nichž je zaznamenán každý detail, neboť šlo o jakési umělecké inventáře knížecího panství. Vltava se klikatí pod zámkem jako modrošedý had, na hladině pluje vor a z kopce na nádhernou, nyní žel zaniklou krajinu hledí několik dětí venkovské chasy.

Ještě se ale vraťme zpět, do Českých Budějovic, které jsou na výstavě zastoupeny dvěma výraznými artefakty: nádhernou tapiserií, kterou v roce 1951 podle návrhu předlohy Cyrila Boudy utkala Marie Hoppe-Teinitzerová pro reprezentativní prostory českobudějovické radnice. Na jedné straně pivovarský dělník přichází se soudkem Budvaru, na druhé mladá pracovnice nabízí sadu tužek Koh-i-noor. Malše se vlévá do Vltavy a teče směrem k Hluboké, dole se plácají kapři, čáp si povídá se srnkou a volavka polyká žábu. Nádherná věc. Druhým objektem je kopie Samsona z kašny na hlavním náměstí: voda do lví hlavy, kterou Samson otevírá, byla přiváděna potrubím z Vltavy, jež tady tryskala přímo ve středu města. Do Budějovic ovšem patří také Vojtěch (Adalbert) Lanna starší, jehož postava stojí na vrcholu pomníku, který v Budějovicích vztyčili v roce 1874. Na výstavě je bozzetto od Franze Pönningera, na němž se muž s velkou kulatou paží rozmachuje k velkým činům. V letech 1841 až 1845 mu čeští stavové svěřili stavbu pražského nábřeží od mostu Františka I. (po roce 1918 most Legií) až k mostu Karlovu. Tento „vltavský král“ nás tedy přenáší do Prahy, která by bez Vltavy nebyla ničím. Pražskou Vltavu maloval bezpočet malířů, na výstavě jsou mistrovská díla Oskara Kokoschky (Pohled na Hradčany a Karlův most z roku 1935), skoro čtyřmetrové plátno Antonína Slavíčka Praha z Letné z roku 1908: je na něm Praha těsně předtím, než čtvrť Na Františku přijde regulací o část svého kouzla. Nechybí slavný obraz Jakuba Schikanedera Na nábřeží s melancholickou atmosférou podvečerního soumraku s přístavištěm nad Šítkovským jezem, tedy na místě, kde bude stát Mánes – v kurátorském popisku čteme informaci, že parník z flotily Pražské paroplavební společnosti je uvázán špatně a nelogicky, takže mistr Schikaneder nejspíš kombinoval dvě skici, které se dohromady nemohly protnout. Zajímavé je to také s obrazem Josefa Šímy z roku 1923, který se dříve označoval jako Parník na Seině, ale dle expertizy znalců se jedná o parník pražský, pravděpodobně přímo ten nejznámější, Primátor Dittrich (v katalogu by ovšem stálo opravit slovo Siena na správnou Seinu…). Estét s chutí pohlédne na dvě krásné veduty Josefa Mánesa, na nichž s líbezností znázornil něžný soutok Vltavy a Labe pod Mělníkem, kde naše řeka dobrovolně zaniká.

Jako každá kultovní řeka má i Vltava své posvátné předměty a figury. Na úrovni církevní jí je svatý Jan Nepomucký, asi nejvýznamnější katolický světec spojený s řekou a mostem: výstava mu věnuje samostatnou sekci, jíž vévodí Brokoffova socha v „životní“ velikosti, ten mustr tisíců svatých Janů po celém křesťanském světě. Jiný kult se rozvíjel v úmyslném ústraní, v tichu lesních zátiší, ovšem v dosahu řeky, bez níž není skutečné romantiky. Jeho posvátným předmětem je dvouapůlmetrový totem trampské osady Ztracenka u Svatojánských proudů. Vyřezal ho snad ve dvacátých letech jeden z členů osady, Čenda Kopáček. Jeho totem má přes divošské rysy vlastně dobráckou tvář. Je to divoch s lidskou tváří. Jako naše Vltava. Výstava o ní potěší každého, kdo se k té posvátné české řece kdy přiblížil, smočil v ní nohy či celý trup. A ani to není podmínkou.

Vltava slavná & splavná. Pořádá Národní památkový ústav a Správa Pražského hradu. Od 5. září 2025 do 4. ledna 2026 v Jízdárně Pražského hradu.