Narození dcery politika Jiřího Pospíšila oživilo téma dětí ve stejnopohlavních rodinách. Pospíšil je gay, žije s jiným mužem. Dceru odnosila jeho kamarádka. Podle bývalého ministra je hlavní, aby dítě vyrostlo u milujících rodičů. Veřejně akcentuje své právo na štěstí, které nikomu neubližuje. Nechme stranou, že kandiduje do Poslanecké sněmovny, takže není ochoten být dítěti plně k dispozici. Celé je to komplikovanější. Americká organizace Them Before Us – Ony (tedy děti) jsou důležitější než my sbírá a zveřejňuje svědectví lidí, kteří vyrostli s rodiči stejného pohlaví. Nestěžují si na nedostatek lásky, ale na absenci právě otce nebo právě matky, jejichž roli stejnopohlavní partner jejich rodiče při nejlepší vůli ztělesnit nedokázal. Zakladatelka organizace Američanka Katy Faustová čerpá z vlastní zkušenosti, vychovávaly ji dvě ženy.

Zdůrazňujete, že jak s matkou, tak s její přítelkyní jste vždy měla velice hezký vztah. Braly vás do duhových průvodů?

Duhové průvody mě minuly. Ale rozhodně jsem věřila, že mým úkolem je uchránit svoji matku před kritikou okolí. Což je pro děti, které vyrůstají v nestandardním rodinném uspořádání, naprosto typické, hlavně kolem sedmnácti osmnácti let, když ještě bydlí doma. Jsou loajální, protektivní. Vlastní názory na sex a manželství jsem si začala formovat poté, co jsem se nechala v sedmnácti pokřtít, a i pak mi to ještě pár let trvalo. Ale s dětmi z jiných LGBT rodin jsem se znala vždycky. Začalo mi docházet, že vlastně nikdo zvnějšku neví, co jsme reálně prožívaly, když jsme vyrůstaly v domácnosti lidí stejného pohlaví, bez biologického otce, bez biologické matky. Nakonec jsem v roce 2018 založila svoji neziskovku, která dává hlas přesně těm dětem, jako jsem byla já.

Kolik dospělých je ochotno svá dětská zranění zveřejnit?

Deset až dvacet procent, a to i když změníme jejich jméno nebo město. Může jim být klidně přes čtyřicet, ale jsou pořád v zajetí jakéhosi spojenectví s rodiči, které nechtějí zklamat tím, že řeknou pravdu. Že vyrůstat bez jednoho nebo obou pokrevních rodičů prostě nebylo v pohodě a že se to na nich podepsalo. Pamatuju si třeba jednoho chlapíka, kterého vychovaly dvě lesby. Věděl, že jedna by to vzala, ale druhou by ztratil, kdyby nahlas pojmenoval to, co udělaly, tedy že ho připravily o otce. Tyhle dospělé děti se často drží zuby nehty své primární vazby, navíc je to často jediný vztah, který v životě mají. Bojí se, že jejich příběh na mém webu by jim rozerval svět na cucky.

Opakuje se v těch příbězích nějaký vzorec?

Tragické situace ztráty otce nebo matky existovaly vždycky. Otec padl ve válce, matka zemřela při porodu dalšího dítěte. Nové je to, že dnes tyhle situace opuštění aktivně vytváříme tím, že dospělí nadřadí sami sebe před potřebami dítěte. V Them Before Us rozeznáváme tři skupiny situací, které jsou vnímány jako zraňující. První: reprodukce za pomoci třetí strany: dítě bylo vytvořeno pomocí darované spermie nebo vajíčka nebo za pomoci surogátní matky. Druhá: děti z LGBT rodičů, vychovány dvěma matkami, dvěma otci anebo třeba otcem, ze kterého se stala matka. Třetí: rozvod a opuštění dítěte rodičem, kdy jeden nebo oba dva odmítli odvést těžkou práci na svém vlastním vztahu a ze vztahu odešli. Všechna tahle uspořádání ve výsledku vyžadují, aby dítě částečně nebo úplně obětovalo vztah s jedním anebo oběma pokrevními rodiči. Tím, že tyhle situace normalizujeme, a dokonce aktivně tvoříme ve jménu „rovnosti“, bereme dětem naprosto fundamentální právo na to, aby byly milovány a vychovávány těmi dvěma lidmi, kteří je přivedli na svět.

Čím typicky trpí děti počaté z darovaných spermií nebo vajíček?

Jednoznačně krizí identity. Nevědí, kdo jsou, protože nevědí, z koho jsou. Trápí je pocity komodifikace („u mého početí byly peníze“) nebo se cítí jako vědecký experiment, jako eugenický projekt. Už před početím nakupovali jejich rodiče genetický materiál, procházeli seznamy donorů, vyfiltrovali si přesně to, co potřebovali, blonďatou studentku z Ivy League, která hraje na housle. Jejich zmražení sourozenci byli naopak často zlikvidováni, protože nevyhověli představě anebo už nebyli potřeba. Takový nákup na Amazonu... A pak jsou tu rodiče, kteří za uchování embryí v mrazáku platí nemalé částky, a přesto je pro mnohé z nich nepředstavitelné je nechat zničit. Alabamský nejvyšší soud loni rozhodl, že se zákon o protiprávní smrti nezletilého vztahuje i na zmrazená embrya, čímž jim fakticky přiznal právní status „dětí“... Navíc člověk počatý tímto způsobem může mít a nejspíš bude mít tucty, ne-li stovky polovičních sourozenců, protože tatínek daroval deset let za sebou sperma. Oni chtějí vědět, kdo jsou jejich bratři a sestry!

Co chybí dětem ze stejnopohlavních rodin?

Často cítí touhu po tátovi nebo po mámě, protože děti reálně potřebují mužskou i ženskou přítomnost. Navíc se potýkají s poměrně bizarní situací, protože když veřejně konstatují, že druhá máma prostě nebyl táta, a proto nedokázal zastoupit roli toho opačného pohlaví, dostanou okamžitě nálepku homofoba.

To rozvod už je normalizován zcela. Zatímco dřív se manželství mělo „udržet kvůli dětem“, dnes se „jenom kvůli dětem zůstávat nemá“…

Jenže rozvod nebo rozchod rodičů je trauma. Propisuje se vyšší úrovní kriminality, horšími akademickými výsledky, vyšší pravděpodobností náctiletého těhotenství, nestabilními vztahy a dřívější smrtí. Dokonce děti poškozuje fyziologicky. Dívky, které vyrůstají bez biologického otce, začnou menstruovat až o rok dřív, chlapci mají kratší telemery, to jsou takové ochranné čepičky na chromozomech, které zodpovídají za zdraví a dlouhověkost. Pokud se k nim domů nastěhuje nepokrevní dospělý, riziko zneužívání a týrání vzroste stodvacetkrát.

Asi jsem se přeslechla. Říkala jste o sto dvacet procent…?

Ne. Opravdu stodvacetkrát. Víme to díky výzkumu Kanaďanů Wilsona a Dalyho v 70. až 90. letech, kteří studovali fatální bití dětí v rodinách, přičemž srovnávali vlastní a nevlastní otce. Evoluční biologie to vysvětluje tak, že nepříbuzný muž či nepříbuzná žena nemá žádné benefity z časové či finanční investice do dítěte, které nebude replikovat jejich geny. Podobně srovnali na Princetonu chování macech: nevlastní děti berou méně často k lékaři, méně často jim zapínají pásy v autě, dokonce jim kupují levnější jídlo.

Napadá mě Popelka.

Pohádky opravdu odrážejí nějakou obecnou, statisticky doložitelnou zkušenost. Podle mě by tady měla končit debata o homosexuálním manželství, protože dítě bude trávit sto procent času nejméně s jedním nepříbuzným dospělým. Jenže pak ho nebylo možné politicky protlačit. Tudíž se kolem roku 2005 doslova přes noc objevila armáda sociologů, kteří podminovali vše, co jako lidstvo známe po staletí z žité praxe. Že sezdaní pokrevní rodiče žijící ve vztahu bez zásadních konfliktů jsou pro dítě nejlepší. Protože tyhle studie najednou tvrdily, že na pohlaví nezáleží, že z homosexuálních rodičů může dítě dokonce benefitovat.

Jakou použili metodologii?

Většina těchto studií čerpá z malých, nereprezentativních, nerandomizovaných vzorků, výsledky se nedaly poctivě zobecnit. Byly hodně zaujaté a sledovaly předem daný výsledek. Typicky se ptali malého množství dobře postavených leseb, jak hodnotí vlastní rodičovství, jak podle nich dítě prospívá. To jim stačilo. Poctiví vědci měli naopak problém sehnat funding. Jednou výjimkou byl sociolog Mark Regnerus v roce 2012 z Texaské univerzity v Austinu. V komplexní studii evaluoval už dospělé lidi z těchto nestandardních rodin ve čtyřiceti oblastech sociálního, emočního a vztahového života. Ptal se jich na psychické potíže, jestli odmaturovali bez problémů, jestli nejsou na sociálních dávkách, jestli byli sexuálně zneužiti. Výsledky ukazují statisticky významné rozdíly v neprospěch homoparentálních rodin. Například dospělí z gay rodičů dosahují v průměru nižšího vzdělání než ti, kteří vyrůstali se dvěma sezdanými biologickými rodiči. Také častěji pobírají sociální dávky, trpí depresemi, kouří včetně marihuany, s dvojnásobnou pravděpodobností budou v terapii kvůli problémům spojeným s úzkostí či depresí. Dospělé děti leseb častěji než děti z heterosexuálních rodin uváděly, že podváděly partnera, užívaly marihuanu nebo se dostaly do konfliktu se zákonem. Dokonce 23 % respondentů, jejichž matka měla lesbický vztah, uvedlo, že byli sexuálně zneužiti, zatímco u dětí heterosexuálních párů to byla jen dvě procenta. Tyto rozdíly přetrvávají i po zohlednění dalších okolností z dětství, jako jsou rasa, příjem rodiny nebo stát, ve kterém vyrůstali. Když studie vyšla, rozpoutal se hon na čarodějnice, protože se aktivistům nelíbilo, kam data vedla. Kromě studie se snažili znevěrohodnit i jejího autora.

Je to výsledek woke pochodu univerzitami?

Sociologii unesli progresivisté natřesení na to, že budou „konečně vyrábět spravedlnost“. Jejich idea spravedlnosti je ovšem nekonečný rozvrat společenského řádu a rodiny.

A poté, co bylo gay manželství legalizováno?

Poté už nevyšla studie vůbec žádná. Progresivisté dostali, co chtěli, takže se pro jistotu přestali ptát úplně. Pro mě to dokládá, že je dopad na děti ve skutečnosti nezajímá.

Jakou roli sehrála média v legalizaci manželství gayů?

Byla opravdu mimořádně zaujatá. Do té doby jsem byla věrnou posluchačkou veřejnoprávního rozhlasu, ale nebyli ochotni dát protistraně jediný relevantní a kultivovaný hlas. Když už někoho pozvali do debaty, byl to nějaký pologramotný buran, který urážel homosexuály a neustále citoval bibli. Tlačili to tak, že kdo nepodporoval manželství gayů, jako by byl také proti manželství mezirasovému. Tomu přizpůsobili slovník: místo o homosexuálním manželství mluvili o rovnosti v manželství. Přitom možná třicet států bránilo manželství jako svazek muže a ženy, takže ten proces nebyl nevyhnutelný.

Je ztráta práv dítěte na vlastní rodiče logickým důsledkem feminismu?

Určitě je toho součástí. První vlna feminismu se zasadila o pravdivé tvrzení, že muži a ženy jsou si rovni a že obě pohlaví mají právo volit. Druhá vlna v 60. letech už ale přišla s tím, že ženy nebudou rovny mužům, dokud se nebudou chovat stejně jako muži, především v tématech, jako je těhotenství a sex. Že ženy musejí být schopny zacházet se sexem s takovou lehkostí jako muži, že sériový sex na jednu noc zvládnou bez duševních nebo fyzických následků. Ženy se postavily proti vlastním tělům, odmítly jeho reprodukční funkce, odmítly výhody doživotního manželství, které nahradily de facto tím nejhorším z mužů. V praxi to znamená potrat na přání – proto se potraty staly takovým praporem feminismu. Třetí vlna se shoduje s nástupem progresivismu. Podle ní jsou muži a ženy vzájemně zaměnitelní. Z toho plyne iluze, že dvě ženy dokážou vychovat dítě stejně dobře jako muž a žena. No a teď jsme v bodě, kdy se žena může „stát mužem“ a obráceně.

Jaké scénáře se zjevují ve světě Big Fertility? Farmy na děti? Umělé dělohy?

Farmy na děti už dávno frčí v Indii nebo v Nepálu, kde chudé hnědé surogátní matky nosí děti pro bohaté bílé cizince. Ale tam je aspoň přítomna žena, takže kdyby majitelé chtěli své dítě zlikvidovat, může ho náhradní matka zachránit. Umělé dělohy jednou ovšem posunou komodifikaci dětí na zcela novou úroveň. Šílené scénáře skýtá také IVG: proces, během kterého v laboratoři vytvoříte pohlavní buňku z jiných buněk, třeba ze sliny nebo z kůže. Skupina starců si bude moct vyrobit biologického pečovatele. Nebo se vytvoří řada gamet z gamet a žena porodí vlastního prapravnuka. Muž se bude moct stát svému dítěti otcem, ale také matkou. Na obzoru vyvstává experiment rozměrů, jehož dopady nikdo nedohlédne, nejen na konkrétních dětech, ale na celém lidstvu. A my se zatím chováme jakoby nic.

Toto ještě technicky neumíme, zato leccos prohlasovat lze už teď. Co čekáte v právní oblasti?

Další na řadě bude uzákonění polygamie. Pokud v manželství nezáleží ani na stálosti, ani na komplementaritě pohlaví, proč by mělo záležet na vzájemné výlučnosti? Což tedy opravdu nezáleží, pokud má manželství být jen vehiklem dospělých k dosažení štěstí. Všechna ta líbivá, ale hloupá hesla typu Biologie není důležitá, láska dělá rodinu vedou k tomu, že dospělí mohou dítěti provést cokoli ve jménu svých vlastních nároků.

Jak se vyrovnat s hořkým poznáním, že co člověk v dobré víře považoval za správné – pro přátele gaye, pro jejich děti – je hrozně šikmá plocha?

Pokorou. Ve Spojených státech se ozývá dost lidí, kteří původně podporovali manželství – a schválně řeknu: „pro všechny“, ale teď si veřejně rvou vlasy. Začíná to svatbou, končí dětmi bez maminek. Potřebujeme lidové hnutí, které bude bránit fundamentální dětská práva na rodiče a proti zákonům, které z nich dělají položky k nákupu. Děti ovšem nemají lobby, nepodávají stížnosti k nejvyššímu soudu, nepořádají demonstrace. Obětovat děti je tak strašně jednoduché.