Na velkém žlutém činžovním domě v rohu pražského Karlova náměstí 18 visí ve výšce asi dvou metrů kovová pamětní deska „disidentovi a politikovi“ Václavu Bendovi, který, jak je na té desce napsáno, v tom domě žil v letech 1969 až 1999. Fasáda je zaprášená a též bronzovou Bendovu hlavu, která z té desky shlíží, pokrývá povlak času, jenž maže rysy kdysi tak výrazné. Léta se možná někdo odhodlává vzít štafle a hlavu opucovat, ale dřív, než to někdo udělal, pustila se do vydatného oprašování Bendovy hlavy novinářka a spisovatelka Alice Horáčková. Udělala to ve své literárně-dokumentární knize, která je impozantní svým rozsahem i obsahem, velkolepá v záběru i v podání, maximalistická v odhodlání zabrat Bendovu osobnost v celé šíři jejího působení a zasadit ji do rozsáhlého panoramatu česko(slovenské) společnosti od poloviny šedesátých let až na práh nového tisíciletí. Toho se Václav Benda už nedožil: zemřel ve dvaapadesáti letech, na, řekněme, vyčerpání životem.

Je to kniha samozřejmě především o Václavu Bendovi, člověku svérázném, složitém i přímočarém, v jistých rysech geniálním, ale také svéhlavém, nemotorném, paličatém a tak dále. Hned je ovšem třeba říci, že je to kniha rovným dílem o jeho celoživotní průvodkyni, manželce a lásce – Kamile Bendové, jež v knize vystupuje snad v každé kapitole a bez níž by nemohla vzniknout. Kamila Bendová je glosátorkou a informátorkou v bendovských záležitostech, dodavatelkou archivních dokumentů a rodinných příhod a příběhů, ale zároveň se sama stává literární postavou v knize Alice Horáčkové, takže titul knihy oprávněně zní Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy.

Horáčková jej napsala a sestavila jako bohatě se rozvětvující dokumentární románový proud, jenž se sice stále rozlévá do různých ramen a kanálů, ale hlavní tok je nesen osudem Bendovy rodiny a vztahu. Ten vznikl v roce 1963 jako osudová láska dvou studentských premiantů a celá léta se prohluboval, rostl a košatěl jako svého druhu bojový klan, základna zprvu soukromá, ale pak i politická, obléhaná, ale nikdy nedobytá pevnost s adresou na onom Karlově náměstí. Rodinná historie prochází sedmisetstránkovou knihou jako základní osa, na kterou se nabalují další a další příběhy a individuální osudy, které v celku vytvářejí fascinující obraz oné části české společnosti, která se vyvinula do nejaktivnějšího odporu ke komunistickému režimu. Václav Benda v ní měl centrální pozici a režim ho také jako jednoho ze svých hlavních odpůrců vnímal. Jeho specifičnost spočívala nejen v typické zaťatosti a zarputilosti, ale právě v tom, že věci důkladně a fundamentálně promýšlel, že byl od začátku až do konce konsekventní ve svém základním pojetí, „co dělat“, a že měl vyhraněnou představu, k jakému modelu by měla jednou osvobozená společnost směřovat. V tom byl v opozici a v Chartě výjimečný, lišil se tím i od Václava Havla, jehož byl do určité míry antipodem, což neznamenalo, že se nemohli respektovat a svým způsobem i mít rádi. Paradoxně byl jeho nejbližším „spolubojovníkem“ Petr Uhl, se kterým mohli tak úzce spolupracovat možná právě proto, že jejich vize byly tak odlišné – a přitom tak „radikální“. Jakmile se po listopadu 89 otevřela možnost je zkusit prosadit, spojenectví se okamžitě rozpadlo.

Bendova centrální role v disentu je přitom skutečnost ne zcela doceněná, připomínaná a také jaksi chápaná. Kniha Alice Horáčkové tento „deficit porozumění“ pro Václava Bendu odstraňuje a nabízí velké množství materiálu pro ujasnění si, o co tomu muži šlo. Krok za krokem se z jejího textu vylupuje mimořádná osobnost zásadového člověka, který se kdysi rozhodl, že „dobyde Jeruzalém“, tedy svrhne režim, a do toho šel s odhodláním, jež ani v disidentském prostředí nemělo mnoho zastánců a vždy jen pochopení. Benda byl solitér obklopený stálou pozorností, vítanou i nevítanou. Své bojové angažmá si mohl dovolit díky pevnému zázemí, které mu poskytovala podobně smýšlející žena Kamila, děti, přátelé a samozřejmě křesťanská víra, byť ta, jak z knihy vyplývá, nebyla prožívána nijak militantně, jak se to mohlo někomu zvnějšku jevit. Benda nepocházel z náboženské rodiny, naopak jeho otec byl do srpna 68 komunista, vysoký úředník celní správy, zatímco Kamila, rodným jménem Neubauerová, tedy sestra filozofa Zdeňka Neubauera, byla z brněnské buržoazní rodiny, která s komunismem neměla nic společného. Dalo by se říct, že Bendova víra byla racionálně zdůvodněná právě díky matematickému mozku, neboť byla založená jak na citech, tak na rozumu. Toto dvojí zakotvení, v rozumu a citu, které se pak projevilo v „lásce“ a „odvaze“, se stalo Horáčkové klíčem, jak své hrdiny pojmout a jak jim porozumět. Sama přitom do příběhu neintervenuje, nemá sklony jej hodnotit a vykládat jinak než jako pečlivá sběratelka svědectví, vzpomínek, dokumentů a zpráv, s nimiž ovšem zachází taktně, s přehledem, s citem i se znalostmi, které vůbec nejsou triviální a povrchní, byť ona sama je již nemohla poznat: je ročník 1980 a není školená historička, ale je autorka výborné knihy o beatnické básnířce Vladimíře Čerepkové.

Její bendovská kniha je koncipována do pěti etap, jež jsou rozčleněny do kratších kapitol, z nichž každá nese nějaký příběh a dílčí téma. Jde tedy o paralelní a pak už spojené životopisy Václava a Kamily, které na sebe nabalují příběhy další. Obě děti z lepších rodin, kde bylo vzdělání samozřejmé a přirozeně se očekávalo, prožívají mládí v šedesátých letech, on je ambiciózní, vůdcovský typ, všechno mu jde, ona též je premiantka s matematickým talentem, on fyzicky robustní a svérázný, ona křehká a oddaná. Benda původně myslel na literární dráhu: studoval bohemistiku, napsal diplomku a pak i doktorskou práci o Ladislavu Klímovi, možná chtěl být literárním historikem a kritikem, možná prozaikem. I školním předsedou ČSM nějakou dobu byl, v roce 1968 patřil k studentským vůdcům, po srpnu se radikalizuje a brzy pochopí, že v okupované zemi se kariéra v humanitních oborech provozovat nedá. Udělá přijímačky na Matematicko-fyzikální fakultu UK, jejíž vystudování mu nečiní větších problémů: když promuje, je už otcem dvou dětí, pak přichází další. Je to rodina dvou matematiků, dvou katolíků a dvou nonkonformistů, kteří čekají, co jim život ve znormalizované vlasti přinese. Ale nechtějí čekat pasivně, vyčkávají na příležitost.

K té se manželé Bendovi dostávají logikou věcí. Horáčková v knize s přehledem splétá prameny, z nichž pak v polovině sedmdesátých let vzniká společenství české opozice a Charta 77. Byla tu studentská generace srpna 68, byl tu katolický disent (Bendovi to měli blízko do Ječné k Němcovým), byly tu osobní vazby (Benda se znal dříve s Ivanem Havlem než s Václavem), byly tu signály, že utopená společnost se začíná bránit. Je jasné, že Bendovi „normální“, tedy jaksi konformní a oportunní život nepovedou, že odpovídající zaměstnání mít člověk s jeho postoji nebude. Benda tehdy, není mu ještě ani třicet, sepisuje v „kotelně“ Paralelní polis, svou představu alternativního života plnohodnotného společenství. Po procesech s undergroundem, k němuž měl Benda jinak docela odtažitý vztah, se stmeluje společenství, ze kterého vzniká Charta 77. Benda nepatří k prvním signatářům, musí si de facto o podpis říct, ale od začátku se řadí k nejodhodlanějším. To se za rok projeví při založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), u jehož zrodu Benda byl a jehož činnost nese od začátku jeho rukopis. V následujícím procesu s jeho členy je Benda s Uhlem a Havlem hlavním obžalovaným, odsedí si do poslední hodiny celý čtyřletý trest.

Pasáže věnované Bendově věznění patří k nejlepším v knize a osvětlují mnohé z toho, co na Bendu bude dál čekat. Vězení, které rozhodně nebylo „fešácké“, ho zatvrdilo, ale také poznamenalo. Kamila Bendová v knize říká, že se vrátil trochu jiný člověk. Mluvil pomaleji a ztratil jistou lehkost, kterou si člověk, který ho poznal až později, s ním rozhodně nespojoval, stával se tím „jezevcem“, jehož zjev a projev mu to po roce 1989 zrovna neulehčoval. Neztratil ale odhodlanost a kuráž, kterou posilovalo i rodinné čtení kultovní knihy disentu, Tolkienova Hobita. Hned následující rok po propuštění se hlásí o funkci mluvčího Charty, o kterou se v tom těžce represivním roce 1985 nikdo věru nepere. Koncem osmdesátých let pak Benda patří k nejvýraznějším tvářím opozice, byť možná nikoli navenek, jeho sídlo na Karlově náměstí bylo hemžícím se úlem, jímž prolétnou desítky a stovky aktérů známých i neznámých, seriózních opozičníků i agentů, přičemž je stále dozorován policií, s níž rodina žije v jakési nechtěné symbióze. Koncem osmdesátých let se cosi podstatného mění ve světě, ale snad i v republice, pro Bendovy jsou tím prvním náznakem cyrilometodějské slavnosti na Velehradě v roce 1985, postupně jich přibývá. Benda si uvědomuje, že opozice se musí připravovat na převzetí moci, ale když ten čas nastane, dochází mu, že těch „kádrů“ příliš nemá. On ovšem svou představu o pluralitní společnosti s politickými stranami má dávno formulovanou, v prosinci 1989 založí svou Křesťansko-demokratickou stranu, jíž se stane předsedou – v prosinci 1993 o funkci přijde.

Následuje devět let Bendovy dráhy polistopadového politika, jež se stane spíš rozčarováním, jak pro něj, tak pro řadu jeho přátel, neboť ne každý rozumí tomu, oč usiluje, s kým a jaké k tomu volí prostředky. Horáčková se v tomto závěrečném úseku knihy musí pustit do rekonstrukce mnohdy spletitého a ne zcela srozumitelného dění (mj. aféra Zilk), ale kniha neztrácí na tahu ani tehdy. Je to epilog, který je vlastně pokračováním vítězství, které je stále více hořké. Václav Benda umírá v čase, kdy Senát rozhoduje o zbavení jeho imunity a rozladění s přáteli z disentu je nejhlubší. Nad rakví mu ale Václav Havel ve své, jak jen možno stručné řeči řekne, že mu Václav Benda „pomáhal ve vězení žít“.

Kniha Alice Horáčkové pomáhá pochopit, kdo byl Václav Benda, ale také co obnášelo žít si po svém v pravdě a svobodně.

Alice Horáčková: Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy. 776 stran. Vydalo Argo 2025.