Padne islamistický režim v Íránu? Nespočet analytiků, komentátorů, expertů, disidentů a exulantů pátrá po náznacích, že tentokrát je to jiné. Írán zažívá masivní protesty proti vládnoucí diktatuře každých pár let. Velké protirežimní demonstrace proběhly v letech 2009–2010, 2017–2018, 2019–2020 a 2022–2023. Cyklus je vždy stejný. Davy v ulicích skandující protivládní hesla zasejí v globálním mínění naději, že tyranie ajatolláhů by mohla po desetiletích skončit. Pak režim nasadí represivní složky a utopí v krvi jakýkoli pokus o povstání. Cyklus začíná nanovo.

Ani nyní se nikdo neodvažuje odhadnout, zda opravdu nastává konec islámské republiky. Ale režim se zdá prohnilý až na samé jádro. Nemá žádný recept na reformu kromě pokračujících represí.

Události v Íránu se zdají opisovat průběh předešlých světových revolucí. Na začátku většinou bývá ekonomická nestabilita. Největším problémem, kterému čelila Francie před svou revolucí, byl obří státní dluh. Ruská města v roce 1917 čelila četným hospodářským problémům způsobeným dlouhou a krvavou válkou. V 80. letech začalo být jasné, že komunistický blok nikdy nemůže dohnat kapitalistický Západ.

Země v troskách

Podobné je to nyní v Íránu. Současnou vlnu protestů spustila hrozivá ekonomická realita. Podle oficiálních íránských dat byla inflace v prosinci přes 42 procent, cena jídla se v průměru zvýšila o 72 procent. Mezitím íránský rijál zažívá volný pád: v roce 1979, kdy proběhla islámská revoluce, se jeden rijál rovnal 70 dolarům, nyní je oficiální směnný kurz nějakých 42 tisíc rijálů za dolar. Neoficiální kurz na černém trhu, který však v něčem lépe reflektuje ekonomickou realitu, je 1,45 milionu rijálů za dolar. „Lidé říkají, že si už nemohou dovolit jídlo. Jak hodnota rijálu klesala z hodiny na hodinu, obchodníci nedokázali určit ceny. Dovozci přicházejí o peníze ještě dřív, než mohou své zboží nabídnout k prodeji,“ napsal o situaci deník The Wall Street Journal (WSJ).

K tomu se přidal problém s vodou. Írán zasáhlo nejhorší sucho za posledních čtyřicet let. V kombinaci s chronicky špatným vodním hospodařením to donutilo vládu k razantním opatřením, včetně zavedení vody na příděl a úvah o evakuaci desetimilionového Teheránu. Prázdné přehrady navíc nemohou vyrábět elektřinu, což přispívá k častým výpadkům proudu.

Částečně za to mohou americké sankce, jež odřízly Írán od globálního finančního systému. Teherán sice vybudoval stínový finanční systém, který mu umožňuje obchodovat ve světě přes Dubaj, Turecko a Hongkong, ale i tak to působí ekonomické problémy. Íránská centrální banka má také problém dostat se k tvrdé měně a stabilizovat rijál. Vlivem sankcí Írán nemá příliš odbytišť pro svou ropu. Snad až 90 procent vývozu jde do Číny, která si může diktovat cenu, jelikož Teherán je na ní závislý.

Důvodem špatného stavu íránské ekonomiky ale nejsou zdaleka jen sankce. V zemi je široce rozšířená korupce. Jedním z hlavních motorů tohoto marasmu jsou Islámské revoluční gardy. Tato paralelní armáda čítající 150 tisíc mužů byla zřízena s cílem střežit výdobytky revoluce z roku 1979. Jde o loajální ozbrojence režimu. Zároveň ale vlastní obří byznysové impérium; odhaduje se, že gardy nějakým způsobem ovládají 20 až 40 procent íránské ekonomiky, včetně Stavebního velitelství Chátam al-anbijá, největší developerské a inženýrské firmy v zemi. To samozřejmě podporuje korupci, klientelismus a neefektivitu. Íránci například viní gardy z nedostatku vody; tvrdí, že přesměrovávají vodu ke svým projektům.

Vliv korupce a klientelismu je dobře vidět na pádu Ayandeh Bank. Ta zkolabovala loni v říjnu poté, co vykázala ztrátu pět miliard dolarů a řadu špatných půjček. Vláda ji sloučila se státní bankou a vyrovnala její dluhy hlavně tiskem dalších peněz. Zakladatelem banky byl podnikatel Ali Ansari, který měl blízko k Mahmúdu Ahmadínežádovi, prezidentovi Íránské islámské republiky v letech 2005–2013, a který pomáhal financovat podnikatelské aktivity revolučních gard. Hlavním projektem Ayandeh Bank byla výstavba největšího obchodního centra na světě, Iran Mall. Financovala ho půjčkami vlastním firmám. Na hraně kolapsu je podle WSJ dalších pět íránských bank, což by znamenalo další citelnou ránu už tak zkoušené ekonomice.

Konec snu o nové perské říši

Nejde ale jen o ekonomické problémy. Írán utrpěl i zásadní rány v zahraničí. Teherán mnoho let pracoval na vytvoření impéria na Blízkém východě a upevnění svého postavení regionálního hegemona. Spolupracoval s Hamásem v Gaze, Hizballáhem v Libanonu, Bašárem Asadem v Sýrii, Húsii v Jemenu a šíitskými milicemi v Iráku. Celý projekt se sesypal 7. října 2023, kdy se vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvár rozhodl zaútočit na Izrael a spáchat hrůzný masakr. Nejspíš doufal, že se do války zapojí celá íránská koalice a nakonec to povede ke konci židovského státu. Stal se přesný opak. Izrael Hamás i Hizballáh porazil a zlomil jejich moc. Bez podpory Hizballáhu Asadův syrský režim nezvládl povstaleckou ofenzivu a sesypal se během pár dní na konci roku 2024. Velení Húsiů Izrael zlikvidoval. Nakonec během čtrnáctidenní války naprosto ponížil samotný Írán, když rozebral jeho protileteckou obranu, zabil velkou část vojenského velení a za asistence Američanů bombardoval jeho jaderná zařízení. Pokus obnovit perskou říši na islamistickém základě je v troskách.

Tato zahraniční dobrodružství přispěla k ekonomickým problémům Íránu. Režim plýtval penězi na podporu nejrůznějších milic; americké úřady odhadují, že v průběhu roku 2025 jen Hizballáh obdržel od Teheránu miliardu dolarů, místo aby se režim soustředil na domácí problémy. „Ne Gaza, ne Libanon – můj život patří Íránu.“ To bylo jedno z hesel skandovaných demonstranty, vyjadřujících odpor proti režimní imperialistické politice.

Připočítejme k tomu nepopularitu režimu. Odhaduje se, že vládu podporuje maximálně 20 procent Íránců. Problém popularity a legitimity je ale nejlépe vidět na pokračující sekularizaci společnosti. Přestože Írán je teokracie, kde poslední slovo mají ajatolláhové, tedy šíitští klerikové, věřících je v zemi menšina. Podle průzkumu z roku 2020, který provedla v Nizozemsku sídlící neziskovka The Group for Analyzing and Measuring Attitudes in Iran (Skupina pro analýzu a měření názorů v Íránu), se jen 32,2 procenta Íránců hlásí k šíitské verzi islámu. I pokud připočítáme íránské sunnity (pět procent) a vyznavače mystického súfismu (3,2 procenta), počet muslimů v Íránu je jen těsně nad 40 procenty. Nemusíme ale věřit jen neziskovkám. V roce 2023 si vysoce postavený íránský klerik stěžoval, že 50 tisíc ze 75 tisíc íránských mešit je zavřených kvůli nedostatku věřících.

Právě všechny tyto okolnosti – děsivá ekonomická situace, obří korupce, vojenské ponížení, nepopularita a sekularizace – vedly mnohé komentátory a analytiky k predikci, že tentokrát by režim mohl opravdu padnout.

Bohužel se nenaplnil poslední předpoklad k uskutečnění úspěšné revoluce. Režim si udržel kontrolu nad represivními složkami. Bastila padla poté, co se francouzští vojáci přidali k protestujícímu davu. V roce 1917 petrohradská posádka odmítla potlačit demonstrace. Rozpad východního bloku byl umožněn i tím, že evropští komunisté, na rozdíl od těch čínských, neměli žaludek na rozkaz střílet do davu.

Tento problém ajatolláhové rozhodně neřešili. Jak postupně prosakují informace z Íránu, je jasné, že tam proběhl jeden z nejhorších masakrů moderních íránských dějin. Sám nejvyšší vůdce Alí Chámeneí přiznal, že během protestů zahynulo několik tisíc lidí. V Americe sídlící neziskovka HRANA, zabývající se lidskými právy v Íránu, hlásí 3308 ověřených úmrtí během protestů, dalších 4382 prověřuje. Jiné odhady mluví o 12 až 20 tisících mrtvých. Přes pokračující informační blackout se objevují záběry přeplněných márnic. Britský deník The Times zkontaktoval íránské doktory, kteří hlásí plné nemocnice a bezpočet úmrtí kvůli nedostatku krve pro transfuze, podle listu tito lékaři odhadují počet mrtvých na 16 500.

Promarněná šance

Zdá se tedy, že naděje na konec islamistů v Íránu jsou liché. Sice jde o stát uprostřed hospodářské katastrofy, kde většina obyvatel nevěří v ústřední myšlenky režimu, ale dokud revoluční gardy, armáda a další bezpečnostní složky budou stát při ajatollázích, šance na změnu není velká.

Jistou naději představoval slib Donalda Trumpa pomoci protestujícím Íráncům. Když současné nepokoje začínaly, dal jasně najevo, že za střílení do demonstrantů stihne režim tvrdý trest. Tato Trumpova červená čára byla spektakulárně překročena. Přesto americký prezident zatím nic nepodnikl. Není zcela zřejmé, zda je to proto, že si vojenskou akci nakonec rozmyslel, či proto, že ji z logistických důvodů odložil. V každém případě se zdá, že příležitost ke svržení režimu Američané promarnili. Pokud by americké údery přišly na počátku vraždění, kdy byla celá situace chaotická a zdálo se, že islámská republika to má spočítané, mohly vychýlit rovnováhu moci ve prospěch demonstrujících. Teď už má režim ulice znovu pod kontrolou. I pokud by se Američané rozhodli zaútočit, není pravděpodobné, že ajatolláhové padnou. Jen se na pár dní stáhnou do bunkrů, aby přečkali bombardování.

Jestli Trump nezaútočí vůbec, bude vypadat jako slaboch, jehož hrozby jsou plané. Již nyní se mu vysmívají. Jeden z důvodů, proč americký prezident zvažoval odvolání útoku, byl údajný íránský slib nepokračovat v popravách demonstrantů. Teheránský prokurátor Alí Sálihí to ale označil za „zbytečné a nepodložené nesmysly“. Soudy prý budou jednat „rozhodně, odrazujícím způsobem a rychle“. A oficiální twitterový účet Alího Chámeneího vydal toto stanovisko: „Ano, uhasili jsme oheň vzpoury, ale to nestačí. USA musí být pohnány k odpovědnosti.“