Na Instagramu najdete ledacos – většinou to jsou hlouposti, cosi jako prodloužená ruka pořadu Neváhej a toč. Občas vám ale algoritmus podstrčí něco, co ve vás zůstane o trochu déle. Nedokážu přestat myslet na příběh dívky, která do kamery odvážně pronáší: „Potkala jsem na hudebním festivalu pěkného kluka. Podíval se na mě ve frontě a zeptal se: Nešla bys na drink? Odpověděla jsem: Jsi feminista? Uznáváš, že mezi ženami a muži stále nepanuje rovnoprávnost? Drtí tě tíha neoliberalismu? Jsi na straně Palestiny? Trápí tě současný stav světa? A pokud ano, co děláš pro to, aby ses ho snažil změnit?“ Kluk prý odpověděl, že je to na něj trochu „intenzivní“, a odešel. Slečna pak vítězoslavně dodala, že o takové rande by stejně nestála. Možná právě z takových kluků se pak stávají posmutnělí písničkáři – představitelé žánru, který se v posledních letech překvapivě vrací do hry.

Lidé se do sebe nezamilovávají proto, že si o všem myslí totéž. Tento přístup vám ale může pomoct s výběrem toho, co budete poslouchat. Pokud máte rádi barda amerického písničkářství Neila Younga nebo neodolatelný patos Arta Garfunkela, je tu určitá pravděpodobnost, že by se vám mohl líbit i Cory Hanson. Už obal jeho nové desky působí dojmem, jako by vyšla kdysi dávno – a s jeho hudbou to není o moc „lepší“. Jeden z vrcholů desky, píseň On The Rocks, zní, jako by z hrobu povstal sám legendární Gram Parsons. Když napnete sluch, uslyšíte úsporný songwriting Boba Dylana z období Pat Garrett & Billy the Kid, a dokonce i Eltona Johna z jeho country desky Tumbleweed Connection. Cory Hanson si navíc velmi dobře uvědomuje, že určité prvky americké hudební historie jsou neoddělitelně spjaty s konkrétní krajinou a náladou – a jeho písně se do nich napojují s přesností až znepokojivou. O jeho nové sólové desce (jinak zpívá v psychedelické kapele Wand) se totiž bez nadsázky dá říct, že je to deska „z Los Angeles“. Nahrát vlastní poctu „městu andělů“ – to je moment, ke kterému se dřív nebo později dopracují všichni dobří písničkáři. Z posledních let stačí vzpomenout na Kevina Morbyho a jeho překrásnou City Music (2017). „LA je továrna na slunnou hudbu, která může na povrchu působit neškodně, ale pod tím vším se skrývá temná a znepokojivá spodní vrstva,“ vysvětluje Cory Hanson. Něco na tom místě zjevně je – možná především možnost z něj zmizet. Utéct před věčnými otázkami lidí, vystoupat do kopců nad městem a odtamtud, mezi stromy, shlížet na to moře světel a příběhů. Až v jednu chvíli (říká se tomu stárnutí?) začne být lákavější představovat si ty příběhy, které se dole odehrávají, než se jich sám účastnit.

V písni lakonicky nazvané Lou Reed se střetává vše, co řadí Coryho Hansona do svaté trojice současných mladých písničkářů – po bok M. J. Lendermana a Camerona Wintera. Je tu patrná jeho poučenost hudební historií i jemná, téměř nepostřehnutelná ironie, s níž přistupuje k touze stát se aktérem příběhů ze starých časů. Óda na Loua Reeda s lehkostí a jistotou balancuje na hraně absurdity a dojetí. „Byl jsi princ a bojovník a taky mistr taiči,“ skřehotá Hanson ve své poněkud netradiční poctě svému hrdinovi. Tam, kde by jiní nejspíš psali o jeho drogových eskapádách a životě v barech po zavíračce, volí Hanson jiný přístup: představuje si, jak Lou Reed na stará kolena medituje ve svém obýváku a na svou minulost už jen matně vzpomíná. Hanson se spolu s ním tou nostalgií nechává pozvolna unášet a melancholicky odříkává: „V ulicích zněly saxofony / v kanálu byla krev / bubny vydupávaly rytmus / dalšího mrtvého léta.“

Je to pouhý eskapismus – obracet se tak intenzivně do minulosti, a ještě navrch do té, která ani není „naše“? Nemusí to tak nutně být. Někteří lidé se možná narodili do špatné doby a snaží se v ní spíš nějak přežít podle vlastních pravidel. Vědí, že toho svou hudbou moc nezmění, ale nepřestávají se ptát: Celý život hledám štěstí – tak mi řekni, co je štěstí. Něco mi říká, že by na tu odpověď mohli přijít dřív než ta holka s mnoha správnými názory.

Cory Hanson: I Love People, Drag City, 37 min., vyšlo 25. 7. 2025.