Členové České filmové a televizní akademie vybírali hlasováním film, který by měl Česko reprezentovat mezi díly, z nichž bude americká akademie vybírat kandidáty na Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený snímek. Stane se jím dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, nekonvenčně a působivě pojatý portrét fotografky Libuše Jarcovjákové. Volba, proti jejímuž výsledku nelze nic namítat. Předcházela jí však místy vyhrocená diskuse o jiném snímku – Sbormistrovi scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka (recenzi najdete v Echu č. 29/2025 – pozn. red.). Netýkala se uměleckých kvalit či sdělení toho díla, ale etiky jeho tvůrců při zpracovávání příběhu založeného na skutečných událostech. Reálnou inspirací Provazníkova filmu byla kauza Bohumila Kulínského, někdejšího vedoucího dětského sboru Bambini di Praga, který byl před sedmnácti lety odsouzen za pohlavní zneužití desítek dospívajících sboristek.

Vedení tuzemské akademie v červenci doporučilo členům hlasovat právě pro Sbormistra (vedlo to k diskusím, jestli je vůbec správné před hlasováním nějaký film doporučovat). Reagoval na to filmař Radovan Síbrt, jehož sestra Karolína byla Kulínským zneužita a svědčila proti němu u soudu. Podle něj se tvůrci filmu dopustili „zásadního etického selhání“. Mluví sice o Kulínského kauze jako o pouhé inspiraci, okolnosti toho případu ale vykreslují dost přesně. Hlavní hrdinka filmu se jmenuje Karolína – stejně jako Síbrtova sestra. Příběh protagonistky navíc, aspoň v tom zásadním, kopíruje to, co se jeho sestře stalo. Jeho sestra tak byla „znovu zneužita“. Ondřej Provazník v reakci na ta obvinění v různých rozhovorech opakoval, že sestra Radovana Síbrta nebyla předobrazem hlavní postavy filmu, jeho tvůrci s ní před uvedením snímku byli v kontaktu (podobně jako s jinými oběťmi Bohumila Kulínského), shoda křestních jmen protagonistky a reálné aktérky je sice nešťastná, sestra Radovana Síbrta ale o tom, jak se hrdinka Sbormistra jmenuje, věděla a nežádala změnu. Film i způsob uchopení tématu zneužívání je podle režiséra inspirovaný i jinými případy než jen kauzou kolem Bambini di Praga.

V téhle aféře, v níž proti sobě stojí protichůdná tvrzení, nemůžu dělat soudce. Sbormistra mám za silné umělecké dílo, které kauzu vypráví velmi zdrženlivým, civilním způsobem. Podobnosti příběhů sestry Radovana Síbrta a hrdinky filmu vnímám spíš jako důsledek snahy o nějakou modelovost, o níž režisér mluví. I Bohumil Kulínský měl asi nějaký svůj modus operandi, který se zločin od zločinu nemusel tolik lišit. Shoda jmen mohla vzniknout víceméně náhodou, i tak je ale velká škoda, že k ní došlo. V něčem se spor kolem Sbormistra týká i obecných otázek zpracování reálných příběhů ve filmu nebo v literatuře. V rozhovoru pro Deník N se Ondřej Provazník řečnicky ptá: „Ale jak vlastně natočit takový film, aby nevzbudil žádné negativní emoce u nikoho? Jak to ukázat, aby se to natočit vůbec dalo?“ Jsou to, myslím, dobré otázky. Kdo ve filmu zpracovává známou a nedávnou kauzu, by se jistě měl snažit, aby se zbytečně nedotkl citů obětí. Měl by k nim být v tom ohledu loajální. Ale loajální musí být taky (možná především) ke svému dílu. Je těžko představitelné, že by všechny Kulínského oběti měly pravomoc rozhodovat, jak má film vypadat a o čem vyprávět, dost pravděpodobně by se ani neshodly. Jedna každá z nich si zaslouží úctu a citlivé zacházení, ale nejsou výhradními „vlastníky“ toho příběhu. Filmů a knih, které zpracovávají skutečné události nebo se jimi inspirují, je dnes hodně, možná až moc. Ve srovnání s jejich standardem Sbormistr, řekl bych, obstojí, spíš ho překračuje. Jeho autor se ale musel vyrovnávat s jakousi neodstranitelnou obtíží takového vyprávění, které vždycky obnáší i využití reálných okolností něčího života pro vlastní záměr. Platí to pro filmaře, kteří se inspirují známou kauzou, stejně jako pro autory autofikčních próz, kteří sice píší o svých životech, ale zároveň tak dělají ze svých blízkých literární postavy. Jediná možnost, jak se tomu vyhnout, je nevyprávět vůbec. Kdyby se tak rozhodl autor filmu Sbormistr, byla by to škoda.