Kardinál Dominik Duka je pro svoje specifické propojení erudice a prostořekosti vděčným objektem pobouření uživatelů sociálních sítí, především z tzv. levicově liberální bubliny. Nejinak tomu bylo i tento týden při příležitosti jeho vystoupení na tradiční cyrilometodějské bohoslužbě ve slovenské Nitře. Duka se na úvod omluvil za „poučování“ na téma „demokracie a svobody“, kterého se Slovensku dostává od některých Čechů. Což na jedné straně potěšilo slovenského premiéra Roberta Fica, který svoji verzi cyrilometodějského narativu přednesl později večer na hradě Devín, a na straně druhé vzbudilo vlnu nevole u velké části české „virtuální veřejnosti“, včetně liberálních katolíků, kteří okázale vyjadřovali, že oni se rozhodně za nic neomlouvají.

Celý ten den byl na sociálních sítích, v Nitře a na Devíně především hostinou pro všechny, kdo pro popis středoevropské situace rádi používají tzv. postkoloniální teorii.

V posledních letech polští a poté ukrajinští badatelé začali popisovat v tomto duchu i vztah svých národů s imperiálním Ruskem v 19. a 20. století. A nakonec dospěla i do našeho malého středoevropského písečku a poskytla nástroje pro popis vztahů mezi Poláky a Ukrajinci nebo Čechy a Slováky, ale nakonec také v rámci našich vlastních společností.

V postkoloniálním diskurzu jsou podstatné obě perspektivy: na jedné straně pohled kolonizátora, z jehož perspektivy se předmět kolonizace jeví jako zaostalý, iracionální a neschopný sám sobě vládnout. Potřebuje otcovskou ruku – milující, ale pevnou, která zasahuje pro dobro dítěte, i když se jen vzácně dočká vděku. Na straně kolonizovaných máme dva protikladné postoje: glorifikaci lidové předkoloniální tradice a vzpouru proti vnucování cizích mravů, ale také hlavně pro elity typickou touhu přizpůsobit se, zahodit vlastní kořeny, které představují překážku na cestě pokroku a modernizace.

V Nitře a na Devíně se při oslavách soluňských věrozvěstů potkala celá řada „postkoloniálních“ motivů. První předvedli četní komentátoři na českých sociálních sítích, které viditelně pobouřilo kardinálovo nařčení, že „poučují Slováky o demokracii a svobodě“. Jednalo se o pokračování v Česku bobtnající kritické diskuse o směřování Slovenska pod novou Ficovou vládou. Směřování, které si kritiku nepochybně zaslouží, nicméně v českém vydání příliš často získává silně postkoloniální nádech.

Reakce by se daly parafrázovat následovně: „Samozřejmě že poučujeme, protože bez našich dobře míněných a oprávněných rad se nezralý slovenský stát propadá opět do temnot barbarství.“ Zdánlivým terčem byla Ficova postkomunistická varianta celoevropské vzpoury proti liberalismu, nicméně mnohdy v těch českých hlasech byly až příliš dobře slyšet tolik známé tóny sto let starého paternalismu, který nevynechá jedinou příležitost „mladším bratrům“ udělit několik rad do života, případně zkritizovat jejich nevděk za náklady vynaložené na jejich „výchovu“. Vrcholným projevem víceúrovňového koloniálního zauzlení našeho uvažování byl pak uživatel sociálních sítí, který českou nadřazenost vysvětloval tím, že „mentálně a geneticky“ jsou Češi de facto Němci a Slováci Rusové.

Přitom jiné fragmenty kázání Dominika Duky zazněly naopak jako reflexe procesu překonávání koloniální zkušenosti střední Evropy: „Myslím, že si neuvědomujeme, jaký to byl [vstup do světa křesťanské kultury] obrovský dar. Byl to doopravdy politický krok. My jsme pro Středomoří, pro Řím byli Sklavinie, země otroků. A najednou se z nás stává Velká Morava jako samostatný celek. Díky tomu, že jsme se stali papežským lénem, jsme nepodléhali ani východořímskému, ani západořímskému císaři. To byla autonomie, která se promítla do vzniku středoevropských zemí.“

Není teď tolik podstatné, nakolik tu kulturně-politickou autonomii našeho regionu lze opravdu vystopovat až k Cyrilovi a Metodějovi, ale každopádně se v kardinálových slovech ve zkratce objevila středoevropská zkušenost „kolonizované periferie“ („země otroků“), která se snaží vybudovat si autonomní, rovnocenné postavení mezi státy tehdejší Evropy. A – snaží se o to s lepšími a horšími výsledky dodnes. Stav periferní závislosti není nikdy zdravý pro periferii, zahrnuje totiž to, že svůj osud a rozvoj netvaruje podle vlastních potřeb, ale podle potřeb imperiálního centra. V tomto ohledu naše země měly vždy dvě možnosti: buď se držet imperiálního jádra, nebo usilovat o obtížnou samostatnost. Dilema, které politicky a ekonomicky řešíme tisíc let a jehož poslední kapitolou je dnes třeba vyčerpávání subdodavatelského modelu středoevropské ekonomiky vůči Německu nebo různé projevy centralizace evropského integračního projektu, které přirozeně favorizují mocenská centra před okraji.

Nad letošními oslavami věrozvěstů se ovšem tyčil stín i jiného evropského kolonialismu. I Robert Fico během státních oslav svátku na hradu Devín hovořil o suverenitě a deklaroval nativistickou vzpouru vůči exportovaným myšlenkám „progresivismu“. Na rozdíl od kardinála Duky však Fico hovořil nejen o emancipaci postkoloniální periferie. Popsal také cyrilometodějskou tradici jako de facto spojnici mezi Slovenskem a „slovanským světem“, kterým je až příliš průhledně myšleno Rusko.

Ze slov papeže Jana Pavla II. o „dvou plicích“, kterými dýchá evropská kultura, západní a východní, vyvodil svůj už tradiční projev o škodlivosti protiruských sankcí a odporu vůči „budování nové železné opony“. Jeho stranický zástupce Luboš Blaha vyjádřil klíčovou myšlenku Ficova vnímání svátku ještě otevřeněji: je podle něj „symbolem toho, že patříme do velké slovanské rodiny spolu s Rusy a Srby“. Je samozřejmě příznačné, že nikoliv s Ukrajinci, kteří zřejmě v souladu s (nedávno opět zopakovaným) Putinovým výrokem „jako samostatný národ neexistují“.

A toto je právě problém se slavjanofilskou (a později komunistickou) interpretací cyrilometodějské tradice: kvůli tomu, že šlo o vyslance „východního“ císaře a jejich jazyk a písmo položilo základy pro východoslovanské pravoslaví, stávají se symbolem „bratrství s Ruskem“ (nevadí, že v 9. století Rusko neexistovalo, je přece samozvaným nástupcem Byzance). Mají podobný (smutný) osud jako anonymní vojáci Rudé armády: kde stanula jejich noha, tam je potenciálně ruská sféra vlivu. Namísto kulturní svébytnosti ve skutečnosti jsou tak (samozřejmě ne z vlastní vůle) užitečnými patrony „sbírání slovanských zemí“ do područí jednoho cara.

Není jednoduché být Středoevropanem…