Historik Jiří Suk napsal už před dvaceti lety dosud nejlepší knihu o roce 1989: Labyrintem revoluce, pak další skvělé knihy o moderních českých dějinách a nyní pro osmnáctý díl „paseckých“ Velkých dějin zemí Koruny české tisícistránkovou fresku o letech 1956 až 1967. Nejde v ní ani tak o popis dějů, ale o rentgenový pohled do nitra tehdejší společnosti, s níž jsme přitom spojeni víc, než si běžně připouštíme. V dobrém i ve zlém. Jde o rozhovor dvou vrstevníků, kteří vzpomínají na něco, u čeho sice nebyli, ale jako by ano.

Byl to totalitní stát, ale teror už víceméně ustal. Životní úroveň sice nebyla vysoká, spíš byla nízká, ale stabilizovala se s nadějí, že může být lépe. Obyvatelstvo sice už nejásalo, ale už se to po něm ani moc nechtělo. Místo budování se zaměřilo na adaptaci, v čemž mu režim moc nebránil. Socialismus sice moc nefungoval, ale mohl se pořád ještě vylepšovat, v což hodně lidí věřilo. A zároveň v zavrženém kapitalismu nevidělo alternativu, což byl možná ještě silnější pocit a důvod podmíněné loajality k novému řádu i neřádu. Bylo to i tím, že se ještě věřilo v pokrok, tedy že lidstvo kráčí dobrým směrem a že jednou se snad i sjednotí do jednoho planetárního celku a vydá se na cestu do vesmíru. Byla to šedesátá léta, která začala vlastně už v roce 1956. U nás skončila v srpnu 1968.

A moje otázka je: Nebylo těch deset let 1956 až 1968 vlastně nejlepší dekádou v československých poválečných dějinách?

Asi jsem příliš historik na to, abych se ztotožnil s jednou tezí – a je mi jasné, že ty to ani tak nemyslíš. Takže opravdu nemůžu prohlásit o nějakém období, že bylo nejlepší. Ani o tomhle, které ale asi nebylo nejhorší – když bychom to porovnali s tím, co bylo předtím i potom. Vždycky ale platí, že co je pro někoho dobré, může být zase pro někoho jiného špatné, a tak to bylo i tehdy.

Dobře, ale i jako historik jsi k těm letům nějaký citový vztah mohl mít.

To ano. Já jsem ročník 1966, narodil jsem se tedy do nich, ale sám je vědomě neprožil. Moji rodiče ale ano, takže jsem je prožíval skrz ně. Žili tou atmosférou, nějak se oblékali, nějak se bavili, chodili tančit, do kina… Byl s tím spojený nějaký styl, ale třeba i pochutiny, vůně, barvy… To přece známe. A je fakt, že šedesátá léta v tomto ohledu byla velmi silná, a to celosvětově, u nás specifickým způsobem. Jenom kolik toho silného a zajímavého vzniklo v kultuře, ve filmu asi především.

Zlatá šedesátá…

Ano, zlatá šedesátá… Ono to bylo vykoupené tvrdým bojem s nomenklaturou, úřady, cenzurou. Svým způsobem to ale ty umělce, filmaře, literáty a tak dál, naplňovalo. Oni měli svůj prostor jasně vymezený: musím vybojovat tenhle film, když vybojuju, mám šanci, že bude kvalitní, protože mě netíží komerční a ani už ideologické bariéry, které se dají posouvat. To byla motivující situace a není divu, že tehdy vzniklo tolik dobrých děl. A na komunální lidové úrovni se tvořivost vybíjela například v zajišťování lepšího bydla pomocí melouchů. Kreativita, kam se podíváš.

Už ten souboj s mocí nebyl likvidační. Maximálně hrozilo, že někdo přijde o funkci a pár let nebude točit – a v druhé polovině 60. let už ani to ne.

Přesně tak. Na druhou stranu se nedá říct, že by režim úplně upustil od represí. Stále byli pronásledováni třeba věřící, ještě na začátku 60. let se konaly procesy s katolickými duchovními a aktivisty, s řeholními řády, které byly zakázané a docela tvrdě pronásledované. V tomhle smyslu se o nějaké svobodě mluvit nedalo. Kdo vyčníval, byl pod dozorem tajné policie a různě šikanován či verbován.

Ano, rozhodně to nebyl režim inkluzivní, tolerantní v tom smyslu, jak tomu rozumíme dnes. Ale to myslím nebyla ani ta společnost, ne? Běžný člověk by se možná nad tím, že zatkli nějaké tajné mnichy, moc nepozastavil.

Ano, takzvaného obyčejného člověka, který se nepletl do politiky, to asi moc nevzrušovalo. A možná si mohl i myslet, že si to ti představitelé řádu zaslouží. Je ale strašně těžké odhadnout, jak vlastně ta společnost vypadala. Dá se jen říct, že byla opravdu velmi diferencovaná, což potvrzují i tehdejší sociologové. Nebyla ani po padesátých letech zcela zglajchšaltovaná, měla v nezanedbatelné míře liberální politické smýšlení, které ovšem nemohla svobodně vyjadřovat, ale tvořilo jakýsi spodní proud sílící kritiky. Převažující část tehdy věřila, že socialismus představuje nějakým způsobem řešení společenských problémů a má v nějaké vylepšené podobě perspektivu. Jak na to, o tom se tehdy docela otevřeně debatovalo, přičemž převládal názor, že to nefunguje, ale že je možné s tím něco dělat, nějak to napravit.

Což byl rozdíl proti normalizaci, kdy bylo povinné předstírat, že to funguje výborně…

Ano, tehdy byla kritika téměř úplně vyloučená a potlačovaná. Tím se šedesátá léta zásadně lišila. Tehdy se opravdu kritizovalo hodně a velmi otevřeně. Ale zároveň je nutné říct, že ani tehdy se socialismus nezpochybňoval, tedy aspoň ten princip. K socialismu se nějak hlásili i lidé stojící mimo režim, třeba Václav Havel, Josef Škvorecký, Václav Černý… Přičemž představa, co to ten socialismus je, byla velmi nejasná, vágní a široká. To se právě v té knize snažím ukázat, jak se ta představa proměňovala a jak si ji jednotlivé vrstvy společnosti snažily přizpůsobit svým zájmům.

Ano, lidé se vžili do stavu, zdomácněli v něm. Otázka je, jestli to bylo dobrovolně, nebo jim prostě nic jiného nezbylo.

To je právě téma mé knihy. Režim, ideologové, vládcové chtěli nějaký režim a také ho prosadili, ale lidé, tedy obyvatelstvo, si ho přizpůsobili pro své potřeby, „kolonizovali“ si jej. A toto přizpůsobení bylo obecné a silné. Ze socialismu ideologického, kterým se měly nějak naplnit dějiny, jež kráčejí ke komunismu, se stal socialismus lidový, v němž se lidé zabydleli, zvykli si na něj, naučili se s ním nějak žít. Pro mě bylo překvapením, že tento model, který se pak plně rozvinul za normalizace, tady byl vlastně hotov už v šedesátých letech. A tento faktor byl velmi důležitý i v tom, že režim překonal i krize – třeba na začátku šedesátých let došlo k silné hospodářské a zásobovací krizi, aniž by to režimem silněji otřáslo. Bylo hodně reptání, hodně nespokojenosti, ale nepřerostlo to nikdy v nějaký větší odpor. To svědčí o tom, že adaptace lidí na socialismus byla relativně úspěšná.

Což ovšem mělo své hranice.

Jistě, v anketě z roku 1967 o životní úrovni lidé docela otevřeně vyjadřují silnou nespokojenost. Ale stále převládá pocit, že se to dá napravit a že hlavní idea socialismu je správná. Nebo jinými slovy – nikdo si nedovolil ji popřít. Na konci normalizace to už takové nebylo, už se silně projevoval názor, že jsme ve slepé uličce.

Tam už hrál velkou roli příklad úspěšného Západu. Ten rozdíl, myslím, v šedesátých let nebyl ještě tak markantní. Nebo ne?

V průběhu šedesátých let už byl velmi markantní. A lidé si to uvědomovali. Když se někdo dostal na Západ, a v šedesátých letech to už šlo, tak to hned viděl. Propaganda o prohnilém Západu a žebrácích a zbídačelých masách byla už zcela mimo. Máme to zachyceno v textech literátů, třeba Pavel Juráček ten rozdíl, když se člověk ocitne na Západě, popisuje velmi sugestivně a výstižně. Vědomí toho rozdílu přitom nevylučuje, že se věřilo, že se bude zmenšovat a že nakonec socialismus kapitalismus dožene a předežene. Nahrávala tomu i rozšířená teze či výmluva, že socialismus se přece rozvíjí teprve pár let, je to systém teprve na začátku, zatímco kapitalismus je tu mnoho století. A že také přece byl na začátku nedokonalý a neuměl věci řešit.

Kapitalismus se obecně moc mezi intelektuály nechválí.

Na Západě se rovněž moc nechválil. Tam už tehdy byla velmi vlivná západní „kritická teorie“, kterou socialističtí intelektuálové velmi ochotně přebírali a měli ji za bernou minci. Tak se všeobecně, na Západě i na Východě, odsuzovala „konzumní“ společnost, kterou přece nechceme a můžeme se jí racionálním propojením trhu a plánu vyhnout.

Na rozdíl od Západu se u nás kritizovalo něco, na co jsme ani nedosáhli.

Ano. Sociologové psali o tom, že přece nesmíme být zavaleni produkty, že se musíme bránit zahlcení auty, zbožím, zbytečnými předměty. Veřejní intelektuálové, reformní ekonomové to soustavně hlásali – a lze předpokládat, že tomu i upřímně věřili. Reformní komunisté sugestivně rýsovali dokonalejší společenský řád.

To mohlo být také tím, že jiné než levicové názory prostě projevit nemohli: konzervativci věděli, že to ani nemá cenu, a tak to ani nezkoušeli. Nebo se nějací našli?

To je pravda. Ale mohli bychom uvést Ludvíka Vaculíka, který byť ještě jako člen strany (v roce 1967 ho vyloučili) psal z pozic, které bychom mohli nazvat jako konzervativní – četl jsem jeho publicistiku a opravdu v ní jde v kritice na dřeň. Píše tam třeba, že on od socialismu očekával, že když měla první republika jednoho Baťu, tak socialismus jich bude mít sto. Jeho slavný projev na sjezdu spisovatelů v roce 1967 měl už tuhle jasnou vyhraněnost opřenou o nesmlouvavou kritiku všeobecného šlendriánu. Poprvé veřejně otevřel otázku, jestli je socialismu opravdu lepší.

Vaculík tam řekl, že socialismus nevyřešil za svou existenci jediný problém. To se těžko dalo považovat za nějaký reformismus a víru, že teď už to půjde lépe.

Ano, tam už nebylo moc co dál říkat. Vlastně tam říká, že to bylo zbytečné a že se musíme zase dopracovat k tomu, co je jinde běžné: třeba ke svobodě slova a proti neomezené moci KSČ. To píše i Václav Havel ve slavné reakci na Milana Kunderu, který se snaží pochválit nás za heroický pokus o odstranění cenzury.

To bylo ovšem až po srpnu 1968. Tam nejspíš mnoho lidí ztratilo konečně poslední iluze o socialismu. Což neznamenalo, že by to na věci něco změnilo: šli do vnitřní nebo vnější emigrace. Ale zajímavé je, že srpen 68 způsobil, že právě tím, že zadusil pokus o „pravý socialismus“, ho vlastně zachránil jako ideu: aspoň u části západní a asi i naší levice. Ale vraťme se do let šedesátých…

Tam se v anketách dokonce řešilo, jestli ten socialismus vůbec máme. Jestli to není jen nějaký hybrid, nějaká zkomolenina. A jaký tedy by měl být. O tom se docela otevřeně diskutovalo. Podmínkou ovšem bylo, že samotná idea zpochybněná nebyla. Nemáme to, nevíme, co to je, ale určitě to jednou bude dobré.

Tvá kniha ovšem začíná rokem 1956. Rokem tajného „odhalení“ Stalina jako zločince. Ten rok přitom jako by u nás nebyl… Na rozdíl od Polska a hlavně Maďarska. Existují interpretace, že výrazným důvodem byl strach z Německa, respektive z návratu sudeťáků, před kterými by nás bez komunistů a Sovětského svazu neměl kdo bránit. Ty se tam vyhnání moc nevěnuješ – ale nebylo tohle právě tím velkým stabilizátorem režimu?

Zajisté bylo vyhnání Němců a vůbec vzpomínka na válku – vždyť to bylo patnáct let – silný faktor. Ale nejen v tom negativním smyslu, tedy nejen v té zátěži. Uvolnění celého ohromného prostoru pohraničí, které bylo třeba znovu osídlit, napomáhalo myšlence nových začátků, nové éry, kdy je možné začít na zelené louce, tedy v poloopuštěných továrnách, které převezme lid a které budou sloužit industrializaci a tomu, že se republika stane „kovárnou“ východního bloku.

Nepodobalo se Československo pacientovi, který prodělal úraz, ale musí předstírat, že ten úraz je k jeho prospěchu?

Možná by se to dalo tak popsat. Pokud jde o vyhnání Němců, tak platil až do osmdesátých let tzv. antifašistický konsenzus, který zabraňoval jakoukoli pochybnost v té věci. Zároveň sama politika sudetských Němců v landsmanšaftu byla dlouho velmi agresivní, což zhoršovalo vztahy s celým Německem, tedy s Německou spolkovou republikou. Takže zatímco jiné socialistické státy se už dávno snažily o nějaké výhodné vztahy s prosperujícím a úspěšným Německem, u nás to šlo velmi ztuha a spíš jsme se snažili Německo nějak přeskočit, sblížit se s Francií a tak dále. Tohle mělo zajisté svůj velký vliv a blokovalo nás i ve vztahu na Západ.

A nehrálo „socialismu“, ať už byl jakýkoli, do karet i to, že jsme prostě založeni, inu, rovnostářsky?

To nepochybně. Ve své knize nabízím úvahu, že vývoj, který se snad připravoval už za války, měl svůj hlubší základ v ochotě velké části spektra společnosti směřovat od individualismu ke kolektivismu a k sociálnímu protektorátu, jak to nazývám. A tato tendence byla především v české společnosti velmi silná, takže když k tomu převratu došlo, nalezla nemalou podporu. Onen převrat, ač byl jakkoli drastický, násilný, asiatský, nastolil rovnostářské poměry, které velká část lidí poptávala. Sice ani s tím, co přišlo, nebylo mnoho lidí spokojeno – zvláště po měnové reformě v roce 1953 padlo až třináct procent lidí do reálné chudoby –, přesto většinová populace nastolený systém akceptovala. On ten převrat byl opravdu grandiózní, v takovém rozsahu se něco takového povede jednou za pět set let…

Naposledy za husitské revoluce…

Ano, však se k ní také hlásili. A ten převrat, můžeme tomu říkat revoluce, byl nezvratitelný, neboť byl sankcionován Sovětským svazem a globální jadernou rovnováhou, tou kosmickou silou atomových zbraní, tím fatálním rozdělením světa, ze kterého nebylo úniku. Ale je pravda, že v Maďarsku a v Polsku rok 1956 vyvolal dost odlišnou reakci, což svědčí o tom, že tam ty společnosti byly jiné a že rovnostářská idea socialismu tam neměla tak silné kořeny. Samozřejmě že nějak se rok 1956 projevil i u nás, nastartoval třeba reformní komunisty: v pamětech Miloše Hájka, pozdějšího mluvčího Charty, je výstižně popsán ten šok, který pro něj Stalinovo odhalení znamenalo. Objevovaly se reakce na schůzích, někde se požadoval mimořádný sjezd KSČ, což stranická špička nepřipustila. Komunisti zažívali tedy šok, obyčejní lidé si asi mysleli své. Jenže to přišlo do období, kdy se pomalu začala stabilizovat i ekonomická situace. Režim po měnové reformě začal snižovat ceny, zvyšovat platy, dělat sociální nabídky. To je ostatně vždy stejné. Lidé to víceméně ocenili, posílila se představa, že stát se má postarat a že se postará.

Češi nemají rádi extrémy – tedy aspoň se to většinou tak jeví. Ale pak si po roce 1948 zavedou režim s dvěma sty padesáti popravenými z politických důvodů, s desetitisíci lidí v kárných táborech. A pak se neví, co s tím, tak se to svede na Slánského, kterého sami popravili, takže se nemůže bránit. Vlastně to bylo geniální!

Ano, já tam píšu, že ze Slánského, který byl odsouzen za velezradu jako László Rajk, se stal Berija, tedy původce zločinů. Byla v tom jistě vychytralost, také obava, že by mohlo dojít k něčemu podobnému jako v Maďarsku, kde to šlo do extrémů. A Novotného režim se určitě chtěl extrémům vyhýbat. Zároveň platí, že všechny generalizace jsou ošidné. Společnost byla opravdu diferencovaná, takže vedle těch řekněme loajálních vrstev existovali i lidé liberálně-demokratického smýšlení, kteří si samozřejmě komunistický režim nepřáli a byli by velmi rádi, kdyby padl. Sami ho ale sílu změnit neměli.

Samozřejmě… Češi často zapomínají, že to byl společný stát se Slováky. A v tvé knize je významně připomenuto, že obrodný proces začal de facto na Slovensku. A začalo to vlastně nacionalismem. To mělo svou logiku, peripetie a pointy: Gustáva Husáka nakonec v čele strany a státu…

Slovenská otázka byla další past, kterou si bolševický režim sám pro sebe uchystal: tou teorií o splývání národů, k čemuž mělo brzy dojít. Ale jak známo, nedošlo. Komunistický režim se snažil řešit ty rozpory zprvu tím, že dal slovenským snahám nálepku buržoazní nacionalismus a jeho představitele, Husáka a další, vsadil do vězení. Češi to měli vlastně snazší, protože odsoudit českého komunistu za český nacionalismus možné nebylo. Slovák mohl být vším, trockistou, titoistou, západním agentem – a ještě mu přišili buržoazní nacionalismus. Husák po propuštění měl agendu vlastně hotovou: jeho tématem byla obhajoba sebe sama skrz svou roli ve Slovenském národním povstání, od čehož byl pak krok k požadavku na vlastní slovenskou identitu a na federalizaci státu. V tom měl velmi silné argumenty. Husákův návrat byl součástí rehabilitačních procesů, do kterých se Novotnému vůbec nechtělo, ale už s tím nemohl nic dělat – sám Chruščov na něj naléhal. Jenže jak to tak bývá, když diktatura povolí, hrozí, že se zhroutí. Sotva se někde otevře prostor, vyvalí se všechna špína a režim má co dělat, aby jej to nesmetlo. A je fakt, že první „oběti“ – ono se jim nic moc nestalo, jen přišly o funkce – destalinizace byly na Slovensku: stalinisté Široký, Bacílek, David. Typické přitom bylo, že Husáka nebo Novomeského sice rehabilitovali soudně, ale po stranické linii dlouho ne, což samozřejmě Husákovi nestačilo. A dalo by se říct, že odtud vedla přímá linie k pádu Novotného na konci roku 1967.

Tak mě napadá, že oni ti staří kádři měli asi důvod pokusit se držet Husáka zkrátka… Oni v něm viděli chlapíka, který se nezastaví někde v půlce cesty.

Takoví lidé jako Husák jsou v jistém smyslu démoničtí. Je v nich nějaká síla, co jiné fascinuje – a oni to vědí. My ho pamatujeme už jako takového koženého starce, který přes tlusté brýle předčítá fráze, ale v šedesátých letech působil úplně jinak. Husák se stal v té době mluvčím slovenské nespokojenosti, jež v sobě nutně obsahovala také kritiku režimu, a tedy i stalinismu. Z toho bylo hodně lidí nadšeno a stáli na jeho straně. On měl tehdy čistý štít, vědělo se o něm, že se choval ve vězení statečně, vrátil se tedy skoro jako hrdina. Byl to skvělý řečník, byl nekompromisní, inteligentní, není divu, že ho čekaly ještě velké věci…

Antonín Novotný myslím moc démonické rysy neměl…

Ne, myslím, že ne. To byl typický aparátčík, schopný zákulisní manipulátor, uměl věci ustát, vždycky se v nich nějak zorientovat a využít je. Po takových lidech bývá také poptávka.

Myslíš, že by se komunističtí funkcionáři uplatnili v současném režimu?

To asi ano. Novotný by klidně ve straně, jako je ANO, fungovat mohl. Byl přizpůsobivý, s lidmi to docela uměl, nebyl to žádný myslitel, ale hloupý taky nebyl. Jeho původní profese byla účetní v družstvu Včela. No, dějiny z něj udělaly nejmocnějšího muže ve státě. Ale taky nesmíme zapomínat, že byl za války v koncentráku. To přece jen s člověkem něco udělat muselo. Člověka to vyztuží. Ta léta věznění měli ostatně s Husákem společná. Tvrdá doba formuje tvrdé charaktery.

Před časem se vedl spor o to, jestli termín totalita používat na celé období. A sporné bylo právě těchto „tvých“ deset let. Jak jsi se k tomu postavil? Mně se zdá, že jsi se tomu vědomě vyhnul, nemýlím-li se.

My jsme měli tendenci vykládat dějiny tak, že moc ovládá lid a lid se moci podřizuje, protože mu nic jiného nezbývá, ale ve skutečnosti touží po svobodě a demokracii. To ti tak zvaní historici revizionisté napadli – a v tomhle měli pravdu. Režim se opravdu pouze terorem dá udržovat jen omezenou dobu. Pak už to nemůže fungovat. Nastupuje nějaká forma koexistence, která nabízí jisté výhody oběma stranám. Ta výhoda nemusí přitom být jen hmotná. Například za socialismu ten pocit dělníků, že ten stát je jejich, byl docela silným důvodem, proč se s ním dlouho ztotožňovali – a přitom z toho nemuseli materiálně zas tak moc mít. Ten pocit, že oni jsou přece ta vládnoucí třída, je jistým způsobem vyzbrojil pro každodenní střety na pracovišti, v nichž nebyli neúspěšní. Přitom ani ta dělnická třída nebyla nějakou jednotnou vrstvou. Tím, jak se jí zvedala životní úroveň, ztrácela na své zakalenosti a chtěla si prostě také užívat života. Takže toužili po ledničce, pak po televizoru, za chvíli měli i spartaka, bylo toho méně, než měli na Západě, ale něco měli. Tím se z proletáře stával maloměšťák a ten už se chová jinak než revoluční síla. Tento přerod ostatně krásně ukazují filmy nové vlny.

Největší přerod se uskutečnil na vesnici. Tam to byl opravdu… masakr.

Ano, ta se změnila k nepoznání. Především se venkov během těch let výrazně vylidnil – po válce z něj odešlo přes milion lidí. To se nikdy předtím nestalo. Zůstali tam především starší lidé, průměrný věk byl 46 let: tehdy to byl skoro předdůchodový věk. A v manuální práci převládly ženy: dojičky, krmičky vepřů, pracovaly na polích… Dlouho nebyla mechanizace, takže se pořád dost nadřely. Až v průběhu šedesátých let se to začalo měnit, přibývalo strojů a lidem se ulevilo. Ale bez ohledu na to ten starý venkov zmizel. Lidé se i tam adaptovali na nové časy. Družstva, do kterých zpočátku mnozí nechtěli, se stala samozřejmostí – a někde se jim opravdu začalo i dařit, často tam, kde je řídili sedláci, kteří tomu rozuměli. Ale selský stav, jak se vytvářel na české a moravské vesnici po staletí, zanikl. To ano.

On zanikl i ve svobodném světě, ale u nás jsme tomu zániku hodně pomohli.

Ano, byla to součást radikální proměny společnosti: tu když ideologové vytyčovali, tak mluvili o kolektivizaci, industrializaci a kulturní revoluci. Venkov, kterého se týkala ta kolektivizace, to odnesl nejvíc – také proto, že komunisti k němu měli nejvíc nedůvěry. Sedláci přece byli zdrojem reakce, klerikalismu, zpátečnictví. S těmi bylo nutné nejvíc zatočit, což se tedy také stalo. Ale opět platí, že lidé, kteří tam zůstali, se také adaptovali, přičemž ta úplná proměna proběhla až v sedmdesátých a osmdesátých letech. Příznačné je, že v šedesátých letech se to, co se stalo s vesnicí, tedy průběh kolektivizace a represe selského stavu, mohlo stát předmětem kritiky: vzpomeňme na filmy Velká samota, Noc nevěsty, Všichni dobří rodáci… Za normalizace už nic takového nebylo, a asi nejen proto, že by to cenzura nedovolila. Venkov prostě už byl kolonizován. Už to vlastně nebylo téma. A nestalo se jím ani po roce 89.

No protože už se nebylo kam vracet. Zmizel. Pěkně to popisuje ve svých románech náš vrstevník Jiří Hájíček. Jiří, chci se zeptat: Jak se taková knížka dá napsat?

Původně jsem myslel, že budu do Velkých dějin psát normalizaci. Ale pak jsem si řekl, že dobrodružnější bude tohle. Lákalo mě to z více důvodů: i proto, že jsem to nezažil. O časech, které historik zažil už na vlastní kůži, tedy v našem případě by to byla normalizace, se přece jen píše trochu jinak: ovlivňuje ho nutně ten osobní prožitek. Tady nikoli, a přitom to bylo období, které nás poznamenalo, které je nám nutně blízké, protože tady s námi dlouho zůstávalo: třeba prostřednictvím filmů, literatury, populární kultury, která se také zrodila v těch letech. To je přece ohromně zajímavé. Ale jestli se ptáš, jak se mi to psalo, tak bylo to náročné… Čtyři roky jsem ležel ve všem, co se o tom dalo přečíst a vidět, měl štosy poznámek, stále si nosil banánové krabice s horami literatury, prohnal si to všechno hlavou. No, bylo to dobrodružství.

Co umělá inteligence? Používáš ji?

Ne, já jsem stará škola. Možná se jednou takové knihy budou psát pomocí AI, možná už se píší. Já si ale nedovedu představit, že bych za sebe nechal psát nějakou neznámou entitu, kterou provozuje bůhvíkdo, a pak to podepsal svým jménem. Nevím, možná jsem naivní, ale to přece je pak konec historiografie, aspoň v té podobě, jak kdysi dávno vznikla. Musíš se podrobit jisté řeholi, věci si příliš nezjednodušovat a na konci mít pocit poctivého řemesla.