Vražda Charlieho Kirka měla ten neblahý dopad, že obnažila autoritářské tendence Trumpovy garnitury. Varování ministryně spravedlnosti Bondiové, že bude stíhat „hate speech“, a vyhrožování předsedy Federální telekomunikační komise Carra televizi ABC kvůli show Jimmyho Kimmela nám připomínají, že Trump opravdu není reaganovský konzervativec. Ale i v širším pravicovém ekosystému se objevuje apetit na to, čemu se, když to dělala levice, říkalo „cancel culture“. V čem se tato tendence opakuje a v čem se liší?

Cancel culture, jak ji známe, byla mimo jiné podmíněna technologicky. Mohla existovat díky internetu. Prohřešek, jaký by v dřívějších dobách byl časem zapomenut, nyní už navěky zůstává tím prvním, co na vás vyskočí, když si jméno nějakého provinilce zadáte do Googlu (v reakci na to taky v některých zemích vzniklo zákonné „právo být zapomenut“). Ideální hrací pole ovšem přinesly až sociální sítě. Tam je snadné informaci o problematickém skutku rozšířit a cíleně – to by asi mělo být definičním znakem plnokrevné cancel culture – shromáždit dav, který požadavek na společenskou likvidaci kořisti amplifikuje. Důležitou roli hrál zejména Twitter (nyní X), což sice nebyla největší sociální síť, ale měla zvlášť velký dosah ve světě médií, politiky a aktivismu.

Jenže dnes už toto postavení nemá. Po Muskově koupi sítě z ní lidé odcházeli (a odcházejí; s obvyklým středoevropským zpožděním za světem tak nedávno učinila i česká Akademie věd). Vrstva nejnáchylnější k cancel culture se přesunula na Bluesky. Jenže tam si povídají jen mezi sebou. „Prakticky všichni důležití progresivisté – akademici, komentátoři, aktivisté, politici – jsou na Bluesky a mluví k mnohem menšímu publiku, než měli na Twitteru,“ popsal změnu ekonom Noah Smith. „Ale jako by na tom, co říkají, vůbec nezáleželo. ,Cupujou tě na Bluesky‘ je výrok, který prakticky nikomu nenahání strach. Dav, který vás na Bluesky odsoudí jako transfoba, rasistu, mizogyna atd., nemá v podstatě žádnou šanci negativně ovlivnit vaši kariéru.“ Řada aktivistů dává přednost jiným platformám jako Instagramu nebo TikToku. Twitter je pravicovější, než býval. Ale svůj někdejší vliv už nemá. Zrušit někoho je dnes technicky těžší.

Výměna rolí

Ne že by to někteří po atentátu Charlieho Kirka nezkoušeli. V reakci na hony, které na sítích vypukly, a na autoritářské kroky administrativy si liberálové a konzervativci vyměnili role. Z liberálů se stali vášniví zastánci prvního dodatku Ústavy a bylo až komicky snadné jim připomínat jejich jen pár let staré obhajoby cancel culture nějakou variací na výrok, že každý má svobodu projevu, ale musí počítat s následky toho projevu. Liberálové taky za Bidenových časů objevili pseudovědecký termín „stochastický terorismus“. Měl znamenat, že vaše „hate speech“ nějakým blíže nespecifikovaným způsobem zvyšuje statistickou pravděpodobnost, že se někdo někde dopustí násilí. A teď najednou zaznívalo z úst republikánských politiků, že s nenávistnými projevy je třeba skoncovat, protože vedou k politickému násilí.

Kroky administrativy, zejména výrok ministryně spravedlnosti Bondiové o „hate speech“ a intervence Brendana Carra, měly jednoznačně autoritářský charakter a odsoudili je nejen liberálové, ale i množství konzervativců či tak vlivná a hnutí MAGA otevřená osobnost, jako je podcaster Joe Rogan. Ale co se týče samotné vlny rušení, zdá se zde být jistá disproporce mezi jmenovitě doloženými vyhazovy z práce či suspendováním, kterých příliš nebylo, a naznačovaným celkovým rozměrem akce. Vzápětí po atentátu se například objevil twitterový účet Charlie Kirk Data Foundation, který tvrdil, že shromáždil 64 tisíc „potvrzených identit lidí podporujících politické násilí“, a vyzýval lidi, aby si ten seznam prohlédli na jejich webu. Web ale po několika dnech zmizel a účet je nyní neaktivní. Jiný příklad: úřad státu Texas akreditující učitele oznámil, že obdržel 180 stížností na „zavrženíhodné“ vystupování učitelů, které bude zkoumat. Z toho se pak nějak stala zpráva, že přes sto učitelů přijde o akreditaci, což není totéž. Nejméně v jednom případě již soud přišel na pomoc pedagogovi z University of South Dakota, propuštěnému za opovržlivý facebookový post o tom, že mu na Kirkovi nezáleží. Judikatura prvního dodatku chrání před odvetou státní zaměstnance za výroky pronesené mimo pracoviště (ten precedentní případ se mimochodem týká státní úřednice, která v roce 1981 schvalovala atentát na prezidenta Reagana).

Jsou tu i případy, kdy mohlo jít o záminku. Redaktorka Washington Post Karen Attiahová byla propuštěna kvůli tomu, že retweetovala lživý výrok připisovaný Kirkovi, a zastal se jí i exprezident Obama. Jenže není těžké si představit vedení redakce, jak si mne ruce, že má konečně důvod, jak se této opravdu příšerné novinářky zbavit.

Je to situace vzbuzující intenzivní až drásavé rozpaky. Na jedné straně je nevábné pozorovat na sociálních sítích lidi zjevně vedené ani ne tak touhou stvrdit morální řád, jako škodolibou radostí z toho, že někomu otráví život. I když třeba upozorní na nějakou pokleslou osobu oprávněně – a těžko říct, nakolik se jejich chlubení se „skalpy“ dá věřit –, člověk by s nimi duši neměnil, protože mají duše estébáků. Na druhé straně je tu otázka, kde se vezme třeba jen několik desítek texaských učitelů schvalujících vraždu.

V liberální pasti

Na tomto místě je vhodná příležitost pro srovnání rušení včera a dnes. Původní cancel culture byla nástrojem prosazování nových hodnot a nových mravů. James Damore byl v roce 2017 propuštěn z firmy Google, protože napsal erudované interní memorandum o možných důvodech menšího počtu žen mezi programátory. Šéf komentářů New York Times byl v roce 2020 propuštěn, protože zařadil článek republikánského senátora navrhujícího (zákonné) nasazení Národní gardy na uklidnění nepokojů, což byla myšlenka podporovaná nadpoloviční většinou veřejnosti. Ale aktivisté v redakci si vynutili jeho odchod, protože článek prý „vystavuje nebezpečí“ jejich černošské kolegy. Ředitelka školy ve Vermontu byla propuštěna kvůli tomu, že napsala, že souhlasí s tím, že „Black lives matter“, ale nesouhlasí s tím, aby, přibližně řečeno, byl souhlas povinný. Kalifornský univerzitní profesor byl suspendován, protože po smrti George Floyda odmítl mírněji známkovat černošské studenty. Jiný kalifornský profesor vyučující čínštinu byl přinucen vzdát se místa poté, co na hodině vyslovil čínské slovo, jež znělo podobně jako nadávka „nigger“. Šéfredaktor vědeckého časopisu Journal of Political Economy přišel o funkci poté, co zapochyboval o moudrosti snahy zrušit policii. Několik novinářů přišlo o místa kvůli tomu, že se ocitli na spreadsheetu, kam různé osoby anonymně vpisovaly udání, že se dotyčný měl chovat nepřijatelně k ženám. Různí lidé byli „zrušeni“ kvůli výrokům, které napsali před řadou let jako teenageři. Hony se pořádaly i na osoby s nulovým veřejným angažmá.

Zatímco dřív mohl být člověk naháněn za něco, co bylo ještě včera normální, teď tu máme porušování staré a všeobecně přijímané zásady, že není správné schvalovat vraždy, a už vůbec ne politické vraždy. Jak může být někdo zaskočen tím, že porušení takového tabu bude kontroverzní? Jedna odpověď zní, že žijí v informační bublině, kde jsou takové názory běžné. Ale to je jen první vrstva. Na Západě jsme zvyklí na striktní oddělení toho, co je doménou státu a co není. Stát má dělat jen to, co mu zákony umožňují, zbytek je na svobodných jednotlivcích. A na tom, čemu se říká zprostředkující instituce či občanská společnost. Ve světě, v němž žijeme, nastavuje mantinely nejen stát, ale i autonomní, nestátní systémy vědy, školství, kultury a tak dále. Jenže co když tyto autonomní systémy ovládne jedna ideologie, jež v nich prosazuje politické cíle, jichž by standardními politickými procesy nikdy nedosáhla?

Levicová a pravicová podoba reglementování projevu mají každá svůj vlastní styl. Donald Trump se nerozpakuje říct otevřeně, že si přeje, aby vláda šla po jeho politických nepřátelích. Liberálové rádi dosahují svých mocenských cílů tak, aby to působilo neutrálně, podle pravidel a s odvoláním na expertní konsenzus. Jenže co když je celý „průmysl výroby znalostí“, producent norem a hodnot, v zajetí jedné ideologie? Jak to formuloval jeden esejista: „Liberální normy vládnou ve všech důležitých kulturních institucích, od vysokých škol přes nadace až po knihovny a muzea. Platí i v představenstvech všech významných společností. Určují, jaké televizní pořady a filmy se budou natáčet, kdo do nich bude obsazován, kdo je bude psát a režírovat. Jsou zakořeněné v každém personálním oddělení. Je to svět liberálů, my ostatní v něm jen žijeme.“

Republikáni na křižovatce

Politický názor je pak prezentován jako nic víc než neutrální, objektivní pravda. V roce 2020 při senátním slyšení nominantky na Nejvyšší soud Amy Coney Barrettové jí bylo jednou demokratickou senátorkou vytknuto, že při diskusi LGBT problematiky použila termín „sexuální preference“. Je prý zastaralý a urážlivý. Kdyby měl někdo pocit, že to je pofiderní obvinění, chtěl by vědět, co na to říká autorita. A co by zjistil? Že podle nejvlivnějšího amerického slovníku Merriam-Webster je skutečně takové použití slova preference „široce považováno za urážlivé“. Jenže tento dodatek k definici přibyl v on-line verzi slovníku ten samý den, kdy to senátorka vytkla Barrettové! Neutrální, odborná pravda přispěchala senátorce na pomoc v pravý čas.

Není pak těžké pochopit, že, jak napsal komentátor Ross Douthat, „v letech 2019 až 2021 se stalo zřejmým, že distribuovaná, veřejně-soukromá forma kontroly projevu může být ve skutečnosti pociťována jako stejně utlačující jako jakékoli varování Federální telekomunikační komise“.

Co má chtít od státu rodič, kterému se nezamlouvá, že jeho děti vyučují ve škole pedagogové schvalující vraždy? Ti učitelé museli někde vystudovat. Na nějaké univerzitě, kam byli podle pravidel DEI (Diversity, Equity, Inclusion) už léta přijímáni ideologicky vyhranění učitelé. Dnes mají definitivu a diktovat jim, co mají přednášet, by bylo zasahování do akademických svobod. Tato tradiční dělicí čára mezi veřejným a soukromým se stává důležitou bitevní linií. Další rozhodující otázkou pak je, zda probíhající republikánský reset bude znamenat návrat neutrálního režimu a občanských svobod, anebo se přikloní k aplikaci polského hesla „Teraz kurwa my“.