Vnitřní prostory jedné z nejstarších a nejvýznamnějších křesťanských staveb ve Velké Británii, Canterburské katedrály, jsou od minulého týdne pokryty ohyzdnými graffiti. Nejedná se o vandalský útok, ale o uměleckou instalaci s názvem „Slyš nás“ (anglicky „Hear Us“), která vychází – jak se dočteme v prohlášení zástupců katedrály – ze spolupráce s „marginalizovanými komunitami“ a je projektem „pandžábské, černošské a hnědé diaspory, neurodivergentních lidí a skupin LGBTQIA+“ (Pozn. na okraj: připadám si až nepatřičně, jako bych tu popisoval parodii na progresivismus, ale tohle skutečně je doslovná citace).

Starobylé kamenné zdi chrámu jsou pokryty pestrobarevnými nápisy, které připomínají výtvory na garážích z okrajových částí bohem zapomenutých měst. Sdělení v podobě otázek adresovaných Stvořiteli jsou povětšinou banální, či přímo nesmyslné a v interiéru katedrály působí intenzivně nemístně: „Má všechno duši?“; „Je nemoc hřích?“; „Jsi tam? Nechybí ti společnost?“; „Proč jsi stvořil nenávist, když láska je silnější? Jak to?“ Děkan katedrály David Monteith, který věc podporuje, to komentoval s tím, že exhibice dovoluje církvi získávat dary od „mladých lidí, kteří mají mnoho co říct a od nichž potřebujeme mnoho slyšet“. Zde bych si dovolil zastat se mladých lidí, neboť by jim přisouzení takové zhůvěřilosti nespravedlivě kazilo pověst, a ostatně to stejné platí i o výše zmíněných „marginalizovaných komunitách“ – pokud si autoři skutečně myslí, že toto má reprezentovat menšiny, pak o nich zjevně mají velice nízké mínění, neboť instalace působí jako etalon estetického nevkusu, dětinskosti a hlupáctví. Ach, ty paradoxy.

Tady nejde o hlas nevyslyšených, ale o pokleslé a poněkud trapné exhibování establishmentu, který se veze na moderních trendech namísto toho, aby se zodpovědně staral o odkaz, jenž mu byl svěřen. Celé to působí dojmem ohromné falše a tu mimo jiné trefně dokreslují i díla samotná, která ostatně nejsou žádnými reálnými graffiti, jež by byla na zdech nasprejovaná, ale pouze odnímatelnými nástěnnými lepy, které se bez újmy zase sloupnou poté, co ošklivá instalace skončí – to bude na konci ledna příštího roku.

Na závěr bychom se mohli ptát, proč by nás podobný výstřelek měl vůbec zajímat. Je to pro nás nějak vůbec relevantní? Dovolím si tvrdit, že ano. Věc v mezičase vzbudila notnou mezinárodní pozornost – kritizoval ji kromě jiných i americký viceprezident J. D. Vance – a není se čemu divit. Canterburská katedrála, jež byla založena na konci 6. století, totiž není jen tak nějaký kostel, jde skutečně o jeden z nejdůležitějších svatostánků západního křesťanství, který byl dlouhou dobu symbolem nejen náboženského, ale i kulturního dědictví – katedrále se dokonce přezdívalo „Anglie v kameni“.

Umělecká instalace tak možná přece jen představuje cosi významného, čemu stojí za to věnovat pozornost. Vizuální znesvěcení katedrály lze interpretovat i jako důmyslnou metaforu pro to, jak hluboký je kulturní úpadek Západu, který zřejmě ztratil vlastní sebevědomí natolik, že už nemá ani vůli bránit své dědictví před něčím tak triviálním, jako je banalita. Pochybuji však, že tohle bylo to sdělení, které měli tvůrci na mysli.