Ještě donedávna mohli mnozí shodit ze stolu americké výtky na adresu Evropy kvůli omezování svobody projevu jako republikánský narativ a konspirační teorii. Do této představy nicméně zasáhl v květnu britský týdeník The Economist, který se tématu detailně věnoval a došel k závěru, že evropský problém je skutečný. Tento týden přišla nová rána, když to stejné konstatoval další liberální plátek: americký The Atlantic.

Tomu rozhodně nikdo nemůže vyčítat náklonnost k republikánům a současné administrativě – je to týž časopis, který loni 18. října, pár týdnů před prezidentskými volbami, publikoval text s titulkem „Trump mluví jako Hitler, Stalin a Mussolini“. Zdá se, že uvědomění si krize občanských svobod na starém kontinentu se začíná propisovat i do kruhů, kde bychom to v minulosti nečekali.

V centru pozornosti kritického článku je ovšem mnohdy opomíjený Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který se značně vzdálil od své role ochránce svobod a jedná za poslední desetiletí mnohem více aktivisticky. V jeho rozsudku z konce sedmdesátých let se píše, že svoboda projevu se vztahuje nejen na „informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímány či považovány za neškodné nebo bezvýznamné, ale také na ty, které urážejí, šokují či znepokojují stát nebo jakoukoliv část populace“ – ovšem od té doby se ESLP vydal úplně jiným směrem.

V roce 2009 se například na soud obrátil belgický politik Daniel Féret, který byl ve své zemi odsouzen za šíření nenávisti, protože rozdával letáky, v nichž varoval před islamizací Belgie – „Zachraňme náš lid před hrozbou představovanou islámem, dobyvatelem,“ nabádal Féret. ESLP konstatoval, že potrestání bylo oprávněné, neboť nemusí jít o přímé vybízení k násilí, ale stačí, když jde o „urážky, posměch či pomluvy zaměřené na konkrétní skupiny obyvatelstva nebo podněcování k diskriminaci, jak tomu bylo v tomto případě“. Podobně rozhodoval i u řady případů z jiných zemí.

Zejména znepokojivý je případ dalšího politika, tentokrát z Francie, Juliena Sancheze ze strany Národní sdružení Marine Le Penové. Ten se stal terčem trestního stíhání kvůli komentářům pod příspěvkem na Facebooku, jejichž autorem ovšem nebyl nebyl on, ale jiní lidé. Na profilu Sancheze se v roce 2011 v rámci předvolební kampaně strhla diskuse uživatelů, v níž zaznívaly ostré poznámky vůči muslimským přistěhovalcům, a ačkoliv politik sám nic zavrženíhodného nenapsal, byl shledán odpovědným za to, že příspěvky druhých nemazal. Když hledal zastání u ESLP, soud potvrdil trest, jakož i povinnost politika kontrolovat a moderovat nenávistné komentáře třetích osob na sociálních sítích.

Rostoucí evropská záliba v omezování projevu může mít sebeposilující účinek do budoucna kvůli fenoménu, který Eugene Volokh, profesor práva ze Stanfordské univerzity, nazývá „cenzorská závist“: jakmile někdo dostane možnost zakazovat něco, co se mu nelíbí, začnou se i ostatní cítit oprávněni usilovat o to, aby se zakázalo zase to, co se nelíbí jim, čímž se roztáčí začarovaný kruh. Můžeme jen doufat, že sílící kritické hlasy z politických kruhů i novinářské obce přimějí Evropu vrátit se k původní podstatě občanských svobod. Zatím to však optimisticky nevypadá.