Před čtrnácti dny oslavil pětaosmdesáté narozeniny velšský nezmar Tom Jones. Bylo by škoda se k nim nevrátit, když už se opožďujeme vinou mé nepozorné poznámky v kalendáři. Tom Jones si ovšem oslavu zaslouží kdykoli, protože je to skoro poslední velký zpěvák klasické éry – chlap, který umí osobitě zazpívat naprosto cokoli a který taky zpíval snad se všemi hvězdami, jež populární západní hudba dala po druhé světové válce světu. Přitom je to hvězda u nás známá málo, jelikož v dobách její největší slávy tu Zápaďáci měli utrum. Ostatně sám jsem ho pořádněji zaznamenal až v prvé půli devadesátých let, když hostoval v černošském sitcomu Fresh Prince, jehož popularita stála mimo jiné na osobitém tanci jednoho z hrdinů, který předváděl na jeden z největších Jonesových hitů It‘s Not Unsual.

Živým šlágrem, který české publikum vnímalo spolu se zahraničním, se stala snad jen píseň výrazně mladší, z roku 1999, nazvaná Sex Bomb. Jinak nic. Když už se v posledku Tom Jones do českých médií dostane, je to obvykle kvůli tomu, aby se připomnělo, kolik měl milenek, že nehledě na jejich závratné množství zůstal celý život jedinkrát ženat a své manželce stále vyznával lásku nebo že je nositelem obrovského přirození (o jehož velikosti se skládají vtipy a vůbec ta neuvěřitelná čísla dávno spadají k žánru městských legend). Dokonce i ty červnové půlkulatiny u nás zůstaly stranou a nikdo se jim příliš nevěnoval. Takové přehlížení si Jones nezaslouží už proto, že je to stále aktivní koncertní zpěvák a televizní účinkující.

A právě u této epizody jeho kariéry se chci zastavit, konkrétně u jeho letitého porotcování v britském vydání televizní pěvecké soutěže The Voice. Nejde o jednorázový výkon, Tom Jones byl porotcem od roku 2012 po dvanáct sezon, až do roku 2024, kdy mu BBC, také k jeho překvapení, neprodloužila smlouvu (což znamená, že on by pokračovat chtěl). Aby to bylo úplně jasné, ve svých dvaasedmdesáti letech začal v televizi pomáhat mladým zpěvákům, radil jim s kariérou a vydržel právě skoro až do pětaosmdesáti. Když si tyto jeho výkony pustíte třeba na YouTube, zíráte. Vidíte vitálního penzistu, který už pro ženy není sexsymbolem, ale k němuž všichni chovají úctu. Neustále mu ji vyjadřují soutěžící i další porotci soutěže, kteří jsou samozřejmě až o tři generace mladší. A ti také spolu s ním stvořili něco, co v jiných národních verzích relace nemá obdoby: rozezpívávají ho a – plni obav, ale zároveň radostně – s ním zkoušejí držet krok v duetech. Opět nejen porotci, ale i soutěžící.

Jones všechny slavné písně zná nazpaměť, je evidentní, že je vyzpívaný, že je zvyklý fungovat na pódiu v páru, už sebou divoce nevrtí, už se jen postaví (nebo zůstane sedět) a stejně pevným, silným a plným hlasem jako kdysi vyšvihne hit na požádání. Anebo si s někým střihne pěvecký battle. Nikdy se přitom nad nikoho nepovyšuje, naopak se snaží nechat vynikat kolegy a uznale se usmívá, když se někomu podaří výborný tón anebo přidá písničce něco extra. Je to show, která je navíc, kterou má televize zadarmo, protože má mimořádného showmana, jenž miluje pódium, svou práci, své umění a který dokonale ovládá publikum i kameru. A ti mladí kolem něj září, jsou prostoupeni úctou. Je to reklama na soužití generací.

Zároveň je Tom Jones živá encyklopedie, takže na požádání vypráví historky o jiných slavných muzikantech, jak se k té které písni vztahovali, jak si s ní rozuměli, jak s nimi kde a co zpíval… A všichni mu visí na rtech, dychtiví něco se dovědět. Nesvedu přitom občas nevzpomenout na Karla Gotta, jemuž by podobné angažmá slušelo rovněž. Možná mu bylo i nabízeno, ale nikdy v takové roli nevystoupil – nanejvýš se nechal do soutěže pozvat jako hvězdný host, to když všichni soutěžící zpívali jeho písně. To je rozdíl v přístupu k žánru o parník. Je to škoda, protože i Gott měl vždy co vášnivě vyprávět o dějinách českého popu nebo o tom, jak pracovat s písní, aby měla šanci uspět. Škoda, že k tomu nikdy nedošlo.

Každopádně kdo by měl zájem zažít skvělou televizní show, nechť se oddá Tomu Jonesovi v Hlasu. Je toho plný internet a stojí to za to.