Před pražským Veletržním palácem stojí od konce září sedmimetrové kovové monstrum na tenkých pavoučích nohách. Ty podpírají cosi jako rozedranou železnou hruď, z níž vycházejí špičaté ostny, které tvoří snad trnovou korunu bez hlavy. Je to působivý a také hrozivý objekt, metalurgický přízrak z nějaké postapokalyptické krajiny, cosi jako cáry ostrého kovu vynesené vzhůru na oblohu jako monstrance děsu a bolesti. Jde o pověstnou sochu Modlitba za zemřelého / Kaddish, kterou v roce 1968 během sochařského sympozia ve Vítkovicích svařil, sešrouboval, znýtoval sochař Aleš Veselý (1935–2015). Někdy se o tom objektu píše jako o nejvýznamnější poválečné soše českého výtvarného umění.

Kaddish, který Veselý vytvořil na památku svého zemřelého otce, je přitom socha, která dosud nemá své stálé místo: běžně postává za plotem opuštěného umělcova zahradního ateliéru ve Středoklukách, kde Aleš Veselý vytvářel od začátku 70. let svůj paralelní svět. Retrospektivní výstava v Národní galerii nazvaná Alešville, tedy Alešovo město, dokazuje, jak mimořádné je Veselého dílo, jak je monumentální v jednotlivostech i v celku, jak je obsáhlé, různorodé a přitom celistvé. Výstava představuje se vší velkorysostí tohoto solitérního umělce, který měl řadu uměleckých přátel (byl například členem divoké zvuky vyluzující skupiny Žabí hlen) a přitom byl těžko zařaditelný a těžko popsatelný, takže i pro znalejší veřejnost málo známý. Věnuje se mu celá dvorana Veletržního paláce, která je rozdělena na část v osvětlené temnotě, jakémsi tmavém sektoru a ve světlém prostoru navozujícím představu volné krajiny. Zahrnuje tvorbu od realistických – ovšem nikoli ve smyslu socrealistickém – raných kreseb a grafik z padesátých let přes velký převrat na začátku let šedesátých směrem k abstrakci, která ovšem byla v jeho případě jak jen možno robustní, nekompromisní a jaksi „těžkotonážní“, takže nakonec směřovala z ateliéru do přírody. Je to dílo „vážného“ umělce v poválečné Evropě, ve které se otřásly všechny jistoty, včetně avantgardních, a kde tvůrce zase stál na začátku, ovšem mnohem osamělejší a skeptičtější. Umělci jako Veselý tvořili v přesvědčení, že všechno už bylo vysloveno a nic přitom vyjádřeno, není proto možné opakovat staré formy a nápodoby. Proto tvořil s osobním nasazením a intenzitou až obsedantní. Presoval, lisoval a svařoval těžké a ostré materiály, vyráběl cosi jako mučící posvátné stroje, ježaté a pichlavé objekty, které jsou všechno jiné než pěkné na pohled, ale o to silnější je jejich účinek. Promítala se do nich zkušenost rasově perzekvovaného dítěte ze smíšené česko-židovské rodiny, z prožitku totality, ale pak i svobodnějších poměrů let šedesátých, kdy se Veselého dílo formovalo a získávalo svůj nejostřejší tvar.

To platí doslova, protože tehdy, v první polovině šesté dekády, Veselý začal vytvářet tzv. stigmatické objekty, které se staly jeho „značkou“, jeho originálním projevem. Jsou to fantaskní předměty převážně z kovových střepin a ostrých bodců, které jako by vyvřely z vnitřku nějaké temné exploze. Tyto abstraktní, ale přitom symbolické, a tedy emocionalitou nabité temné hvězdy jsou velmi blízké tvarům na obrazech Mikuláše Medka, se kterým se Veselý znal a jehož tvorbu obdivoval. Je to ovšem spíš dialog s nimi a zjevná duchovní spřízněnost, podobně blízko měl k sochaři Janu Koblasovi i k Vladimíru Boudníkovi, jenž byl o generaci starší. Detailnější popis by si zasloužilo přátelství s Vladislavem Zadrobílkem, hermetikem a duchovním zasvětitelem.

Za normalizace, kterou prožil ve „vnitřním exiliu“, se od nefigurálních objektů dostal k vytváření a promýšlení „umělé“ krajiny, k návrhům a někdy i realizacím velkých symbolických plánů, jakýchsi „stop“ v prostoru, odkazujících na dějinné události. K jejich realizaci došlo až za nových poměrů. Příkladem je Brána nenávratna, žebřík sestavený z pražců trčících k nebi před nádražím Praha-Bubny, místem, odkud odjížděly židovské transporty. Pandánem je terezínská Davidova hvězda (Magen David) sestavená z kolejnic, dílo, které je zlomkem původně, už koncem 60. let, navrženého landartového komplexu pro Terezín.

Veselý byl sochař ostrých hran a bodců, tělesně až nepříjemně působících majestátních objektů, ale i drobnějších prací, k nimž se lze na výstavě přiblížit a zblízka si prohlédnout, jak asi vypadá ztuhlá exploze kdysi zářících těles.

Aleš Veselý: Alešville. Národní galerie v Praze, Veletržní palác. Od 26. 9. 2025 do 22. 2. 2026.