Jestli se nějaké médium dá považovat za hlas světové elity, je to týdeník The Economist. Od svého vzniku v roce 1843, kdy byl založen za účelem propagace volného trhu, je považován za tribunu „rozumného středu“, odmítající extrémní pozice jak na levici, tak na pravici. Jeho poměrně vysoká cena zaručuje, že ho čte především vyšší třída, politici, podnikatelé a kapitáni průmyslu. Když tedy tento magazín umístí na přední stránku titulek „Zrušte azylový systém“, je to signál velkého posunu na vrcholu společnosti.

Je těžké říct, nakolik publikace vede své čtenáře a nakolik se přizpůsobuje jejich názoru, aby nepřešli k někomu jinému. Každopádně se jedná o signifikantní posun za posledních deset let. Právě před deseti lety The Economist psal o azylové politice Evropské unie jako o „morálním a politickém selhání“ a vyzýval k větší solidaritě s migranty. Zhruba ve stejné době peskoval Japonsko za příliš restriktivní azylovou politiku.

Magazín (články Economistu jsou tradičně nepodepsané, a tedy považované za oficiální stanovisko redakce) na úvod upozorňuje, že azylový systém, tak jak byl vytvořen po druhé světové válce, se původně vztahoval na Evropu a cílem bylo „zabránit tomu, že uprchlíci před Stalinem budou posláni zpět, aby čelili jeho hněvu“. Úmluva OSN o uprchlících prohlašovala, že každý, kdo byl nucen uprchnout z „opodstatněného strachu“ z pronásledování, musí dostat azyl a nesmí být vrácen zpět, aby čelil nebezpečí. V roce 1967 byla úmluva rozšířena na celý svět.

Časem se ale praxe, že na azyl mají právo pouze konkrétní lidé prchající před konkrétním nebezpečím, jako například disidenti ze SSSR, značně rozmělnila. Migranti zjistili, že se nemusí tajně plížit přes hranici, ale stačí, když řeknou pohraničníkovi „azyl“, a budou zařazeni do zdlouhavého procesu azylového řízení. Mezitím mohou zmizet a působit v nové zemi. Na to systém nikdy nebyl postaven.

The Economist přiznává, že lidé utíkající před válkou mají právo na bezpečí, ale „bezpečnost nemusí nutně znamenat přístup na trh práce v bohaté zemi“, dodává. Přesídlení uprchlíků do bohatých zemí tak není řešením.

Navrhuje, že uprchlíci by měli zůstávat co nejblíže domovské zemi. „U uprchlíků, kteří cestují kratší vzdálenosti, je větší šance, že se jednoho dne vrátí domů. Je také pravděpodobnější, že je přijmou jejich hostitelé, kteří jsou jim kulturně blízcí a uvědomují si, že hledají první možné útočiště před katastrofou. Proto Evropané v převážné míře přijali Ukrajince, Turci byli velkorysí k Syřanům a Čaďané k Súdáncům.“

Také upozorňuje, že čím je uprchlík blíže domovu, tím je levnější se o něj starat. „Bohaté země by pomohly mnohem více lidem tím, že by řádně financovaly agentury pro uprchlíky – což v současné době nedělají –, než tím, že by ubytovávaly uprchlíky v hostelech v zemích prvního světa nebo platily armády právníků, aby se hádaly o jejich případech,“ argumentuje časopis.

Nakonec upozorňuje, že typický uprchlík, který dorazil do Evropy, má značně daleko k nebohému, bezbrannému a chudému jedinci, který chce jen utéct před nebezpečím. „Pokud je cesta dlouhá, náročná a nákladná, ti, kdo ji dokončí, obvykle nebudou ti nejzoufalejší, ale zdraví a relativně dobře situovaní muži. Uprchlíci ze syrské války, kteří se dostali do sousedního Turecka, představovali široký průřez syrskou populací; u těch, kteří se dostali do Evropy, byla patnáctkrát větší pravděpodobnost, že mají vysokoškolské vzdělání,“ stojí v článku.

Jako součást řešení Economist navrhuje posílání čekatelů na azyl do třetích, méně atraktivních, ale bezpečných zemí. Za příklad dává smlouvu, kterou Itálie uzavřela s Albánií. Tento návrh také není nic nového. Když britská konzervativní vláda oznámila plán posílat čekatele na azyl do Rwandy, vyvolalo to obří protesty a vedlo k zákopové válce u soudů, které do toho úspěšně házely vidle. Vládě se nakonec podařilo soudy obejít schválením nového zákona, ale pak přišly volby a labouristé „plán Rwanda“ zrušili. Stál 700 milionů liber a za dobu jeho pochybné existence se podařilo do Rwandy převézt čtyři migranty, kteří s tím dobrovolně souhlasili. Nyní The Economist vyzývá k zavedení něčeho podobného.

Co k tomuto obratu v myšlení elit vedlo? Za prvé jistě politický tlak. Není pochyb, že nespokojenost s vysokou migrací vedla ke vzestupu takzvaně populistických stran napříč kontinentem. Ať je to AfD v Německu, Národní sdružení ve Francii, nebo Reform UK v Británii, stoupající preference těchto stran pohání právě otázka migrace. Nespokojenost s přílišnou migrací dokáže být velkou politickou silou. Britové hlasovali pro brexit hlavně proto, že to považovali za hlas proti migraci. Slib Donalda Trumpa opevnit hranici s Mexikem a deportovat nelegální migranty mu dvakrát vyhrál volby a patří mezi jeho nejpopulárnější kroky. Možná se evropští lídři dívají závistivě na Dánsko, kde vládnou spokojeně socialisté, ve většině případů se chovající jako normální mainstreamová levice – s jednou výjimkou: tvrdý tlak proti migrantům.

Za druhé, nelze popřít, že velký počet migrantů z jiných kultur mění hostitelskou zemi. Švédsko se z jedné z nejbezpečnějších zemí na světě stalo státem, kde zuří války gangů. Británie již léta řeší skandál se znásilňovacími gangy převážně pákistánského původu. Twitterový účet Yookay Aesthetics dokumentuje změnu britské ulice pod náporem multikulturalismu.

Francouzský komentátor François Valentin v článku z února 2022 zase ilustruje, jak se snaha omezit migraci stává dominantní ideologií francouzských elit – a to včetně prezidenta Emmanuela Macrona. „Macron kandidoval v roce 2017 jako středolevý kandidát. Vyvolal kontroverzi svými výroky, že neexistuje nic jako ‚francouzská kultura‘ a že Angela Merkelová v roce 2015 zachránila ‚kolektivní důstojnost Evropy‘, když přijala do Německa více než milion migrantů,“ píše Valentin. Již v roce 2019 ale začal přijímat tvrdé protiimigrační zákony, které se postupem času dále zpřísňují. Macronův životopisec Marc Endeweld tvrdí, že prezident v otázkách islámu a migrace „myslí přesně jako Valeurs Actuelles“. Valeurs Actuelles je magazín balancující na pravé hranici politického spektra.

Za třetí, migrace začíná ovlivňovat i věci, na kterých elitám záleží. Migrace pomalu, ale jistě zabíjí Schengen – asi nejviditelnější a jeden z nejpopulárnějších výdobytků EU, umožňující pohyb bez hraničních kontrol. Momentálně ale nějakou formu hraničních kontrol, oficiálně dočasnou, ale neustále se prodlužující, mají Polsko, Rakousko, Dánsko, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Slovinsko a Švédsko. Všichni to zdůvodňují migrací a nebezpečím terorismu. Kontroly s EU zavedlo i Slovensko – i když kvůli vypuknutí slintavky a kulhavky.

A možná i progresivní levice si začíná uvědomovat, že migranti ne vždy sdílejí jejich hodnoty. V městečku Hamtramck v americkém státě Michigan, jediném městě v USA, které je většinově muslimské, v červnu 2023 místní rada, tvořená pouze muslimy, zakázala vyvěšování duhových vlajek na podporu LGBT na veřejných budovách. „Přivítali jsme vás,“ stěžovala si bývalá radní Catrina Stackpoolová, která se identifikuje s LGBT. „Založili jsme neziskové organizace, abychom vám pomohli s jídlem, oblečením a hledáním bydlení. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom vám usnadnili přechod sem – a vy se nám za to odvděčíte tím, že nás bodnete do zad?“

Vypadá to, že éra vítání migrantů je u konce.