Čáslav proslavila Věra Čáslavská, Karel Čáslavský a Miloš Forman, který se tam jediný z nich opravdu narodil a prožil tam kus dětství. Slávu města šířily rychlonohé amazonky Jarmila Kratochvílová a Ludmila Formanová, jejichž pot je vsáklý do tartanu místního stadionu. No a nejpamátnějším předmětem čáslavským je kus lebky, odborně kalva, ukrutného válečníka Jana Žižky, kterou tam přechovávají ve skleněné skřínce, do níž lze pohlédnout.
Ach, jak příjemné by bylo zajít si teď nebo někdy v příštích listopadových týdnech na Zentralfriedhof, nejlépe pozdě odpoledne a sám. Obejít ty slavné hroby a honosné hrobky, samozřejmě začít nejspíš u té skupiny nejvznešenější, kam se dojde brzy z hlavní brány, která se bůhvíproč jmenuje Brána 2, Tor 2. Na čestném plácku tam sousedí hrob Beethovenův a Schubertův, naproti je Brahms a vedle oba Straussové a uprostřed je pomník Mozartův: mladá žena schoulená nad reliéfem známé tváře.
Vlastně jsme do Velvar přijeli kvůli malíři Jiřímu Karsovi, jenomže byla neděle a městské muzeum bylo zavřené, nad čímž jsme trochu kroutili hlavami. Logičtější by bylo, kdyby bylo zavřeno na šábes, když už tam mají toho Karpelese, řekl někdo z nás, čímž chtěl dát najevo, že ví, jak se tenhle skvělý malíř Georges Kars jmenoval, když se roku 1880 narodil v blízkých Kralupech, kde má pamětní desku, když už ne dům.
Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.
Kdyby autor, tedy já, uměl lépe psát a byl ustrojen složitěji a umělečtěji, četli byste texty podobné těm, jaké psal německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001). Jeho knihy, které vyšly česky ve výborných překladech Radovana Charváta, jsou zvláštní útvary na pomezí eseje a beletrie, jsou to trochu cestopisy a trochu vzpomínky, trochu lekce z historie a úvahy nad stavem světa a kultury.
Město Eisenstadt leží za Litavou, větším potokem, který tvořil hranici s uherským královstvím. Rakousko tam po staletí plynule přecházelo v Panonii a Němci, kteří tam však vždy převládali, se pomalu měnili v Maďary, přičemž pominout nelze ani Chorvaty, Romy, Židy, Armény, Slováky a jinou lidskou havěť.
Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.
Bylo půl druhé odpoledne, Bruggy byly zalité sluncem, takže se hýřivá nádhera toho města zdála až neúnosná. Na náměstí Burg, kde stál od 10. století hrad flanderských vévodů a od středověku je to centrum města, se řadili lidé do fronty. Nestáli na zmrzlinu nebo vafle, nýbrž na mystický zážitek setkání se Svatou Krví.
Protože Rakušané dobře vědí, jak na člověka zapůsobit, ocitl jsem se jednoho srpnového podvečera na lodi, která mě vezla po největším rakouském jezeře vstříc nečekanému dobrodružství. Nebál jsem se ani tak utopení, neboť výška vody dosahuje na jednom obzvlášť hlubokém místě tak nanejvýš jednoho a půl metru.
Mořské pobřeží belgické jest šedesát pět kilometrů dlouhé a lze se po něm celém projet tramvají, která se jmenuje Kusttram čili pobřežní tramvaj. Když nejedete načerno, je to příjemná cesta a místo vyhlížení revizora, který ale naštěstí nešel, můžete pozorovat z jedné strany let racků nad šedivými vlnami Severního moře, z druhé nekonečnou řadu bílých paneláků, za nimiž občas vykouknou duny.
Obříství je pozoruhodná vesnice v české Mezopotámii čili v Meziříčí, jak by se dalo říkat tomu trojúhelníku mezi Labem a Vltavou, jež se setkají pod Mělníkem. Obec se přimyká k pravému labskému břehu, který se čas od času vylije, jak je to znázorněno na zdi zámku, který stojí nebezpečně blízko u vody. Nejstarší záznam je z roku 1862 (hezkým písmem je tam napsáno „Vejška Vody“), dalších záznamů je asi dvacet a naprosto dominuje ryska z 15. 8. 2002, kdy voda sahala tři metry nad zem. To bylo Obříství zalité celé a Meziříčí se proměnilo v jedno kalné jezero. Povodeň se pak vrátila v červnu 2013, takže když někdy výjimečně prší, nemusí se z toho každý jen radovat, i když většinou asi ano.
O jízdárně ve Světcích u Tachova jsem se poprvé dozvěděl od přítele, historika Petra Luňáka, jenž je velký ctitel opery, především barokní, za kterou tam už několikrát jel: některé árie umí zazpívat zpaměti, samozřejmě italsky, nebo to aspoň dovedně předstírá. Ten mě před několika lety zlákal na holdovací operu Johanna Josepha Fuxe Constanza e fortezza, což znamená Vytrvalost a síla, přičemž ji celou přezpíval během řízení svého dobře klimatizovaného vozu – a protože je to opera dosti dlouhá a spletitá, stačilo mu to i na cestu zpátky. Nevylučuju, že do toho zaplétal árie z oper jiných, možná i vlastních, ale to by poznal jen znalec.
Do Tachova jsem přijel z Plané (viz Týdeník Echo č. 29/2019) v podvečer, vystoupil z autobusu a málem se svalil, neboť většina města leží na šikmé ploše. Tachov by ve spolku šikmých měst (viz díl o Štítech) rozhodně hrál přední roli. To je první věc, co přivandrovalce napadne, druhá věc je, co tady vlastně dělá? Tady, na okraji Čech, v pustině vylidněné, v kraji krkavců a vlkodlaků, vylhaných husitských tradic, asijských tržnic a děr po asanacích, demolicích a bouračkách, které skoro město vyhladily. Tachov, nejsmutnější město Čech, myslel si kdysi, a trochu ještě teď.
Skoro denně čekám na tramvaj u Suchardova pomníku Františka Palackého a skoro pokaždé se mi vdere do hlavy verš: „Kdo ti, starý dědku, / tak zdeformoval lebku? / Někdo tě do ní uhodil, / či jsi se tak už narodil?“ Geniální šílenec T. R. Field jím ocenil hlavu Palackého, jež je opravdu jaksi hranatá, jakoby kubistická, což by ale odpovídalo době, kdy na ní Sucharda pracoval: sousoší odhalovali roku 1912. Palacký trochu připomíná sedícího Frankensteina, který hledí směrem na Smíchov a vyhlíží, kdy už pojede tramvaj. Lze si představit, že kdyby někdy vstal a vykročil, byl by považován za golema a vzbudil by značný rozruch.
V Plané jsem chtěl jenom přestoupit a jet dál, ale zůstal jsem tam až do večera. Nebyl jsem tam od mládí, kdy jsem tam zůstal jednou trčet na stopu do Plzně a nikdo mě nebral, tak jsem Planou prošel a bylo to šedivé, rozpadající se město s velkým protáhlým náměstím se sešlými historickými domy, kašnou a šedým morovým sloupem, jenže o sobě nic nevědělo a já jsem o něm také nic nevěděl, jenom že je lepší ho rychle minout a vypadnout.
Kdyby Lužických Srbů bylo před sto lety o trochu víc než tehdejších asi sto tisíc, aspoň půl milionu, tak by se možná podařilo Benešovi na Pařížské konferenci přesvědčit Francouze (Angličany už hůř, ale Američanům by to bylo jedno, neboť by nevěděli, o co jde), že by se Lužice měla připojit k nově vznikajícímu státu.
Nedaleko Panenských Břežan leží Odolena Voda, jež je vedle podivného skloňování (bez Odoleny Vody etc.) proslulá ústní vodou Odol. Její účinky způsobují trvalé zmodrání zubů a navždy porušenou zubní sklovinu. Lebky s dokonale zachovaným chrupem, nacházené v katastru obce, pocházejí již z časů pravěké únětické kultury, jež se tu před čtyřmi tisíci lety měla čile k světu. Zůstaly po ní hromadné hroby s uťatými hlavami a lidová víra ve vampýry.
Cotkytle? přečetli jsme si udiveně jméno vesnice, do které jsme přijeli od Lanškrouna. Z toho plyne, že tento díl bude věnován pokračování cesty s katolickým knězem, salesiánem Zdeňkem Jančaříkem na Hřebečsko, o níž jsem psal před třemi týdny.
Zámky tam jsou dva. Dole bydlel, i když jen krátce, Reinhard Heydrich. Poté co z něj 27. května 1942 naposledy vyjel, v něm žila do dubna 1945 s dětmi jeho žena Lina. Jedno jejich dítě, nejstarší Klaus, je tam v zahradě pochované. Když si desetiletý chlapec hrál na cestě, přejel ho náklaďák. V horním zámku bydlel od začátku protektorátu K. H. Frank, prý si občas s Heydrichem společně vyjeli po okolí na koni. Byly mezi nimi korektní vztahy, dva a půl měsíce tady byli sousedé.
Na Křížovém vrchu u Chotěšova je prázdný kostel a ten má věž a v té věži byla za komunistického režimu vojenská pozorovatelna, kterou bylo možné dalekohledem pozorovat okna ženského kláštera v Chotěšově, ten je odsud vzdušnou čarou asi šest kilometrů. Nebylo však možné pozorovat, jak by si možná pozorovatel přál, jeptišky nebo – a to spíš – jejich klášterní chovanky, neboť ty byly samozřejmě již dávno pryč.
Lanškroun je město kousek za kopcem na východ od České Třebové, kde jsme měli na nádraží jako obvykle sraz. Katolický kněz bez kolárku Zdeněk Jančařík nepřijel již ve škodovce, jako jezdil dosud, ale ve fordu a já se ptal, jestli se mu na něj složili farníci. Ale Zdeněk řekl, že to mají jeho brněnští saleziáni kolektivní, a je to kára navíc ojetá a koupili ji ve slevě.
Zámek ve Veltrusech, o kterém tady byla nedávno řeč, má o trochu staršího sourozence v zámku v Liblicích. Leží od něj třicet kilometrů východněji, v kraji kdysi cibulových polí, dnes samozřejmě řepkových, nedaleko Palachových Všetat, na okraji jézeďácké vesnice a na cestě z Mělníka do byšické Vitany, jejíž maggický parfém je vstřikován po okolí, takže při východním větru může mít člověk trochu pocit, že se polil polívkou
V turistické ubytovně v Zubrnicích, kam přijeli autobusem z nedalekého Ústí nad Labem, se ubytovala horda mužů s padesátkou už za sebou. Byli to staří přátelé, kteří tak jednou za půl roku spolu někam jedou, večer posedí v hospodě, přespí, od rána pak jdou krajinou, povídají si o všem možném, několikrát se během cesty pohádají, pak se zase udobří. Možná se mají i tak nějak plaše rádi, hlavně jsou na sebe ale zvyklí.
Lze-li věřit profesoru Profousovi, klasikovi české onomastiky, pak původně se Veltrusy nazývaly Velprdi, což skutečně mělo znamenat, že zde lidé trpěli velmi plynatostí, tady „perděli“. Už ve 13. století to bylo korektně změněno na „trousili“, tedy pomalu defekovali čili odpadával z nich trus, což nevím, je-li lepší.
Byla už tma, když vláček, nejmenší, kterým jsem v Maďarsku jel, dokodrcal na malé nádraží na maďarské straně Komárna. Na slovenskou stranu se šlo dostat jen pěšky po Alžbětině mostě, pod nímž se valily temné vody Dunaje, toho středoevropského veletoku, který byl, aspoň pro mě, spolu s Tatrami největším důvodem k lítosti za Československem. Češi přišli o velehory, i když kapesní, i o veletok, i když hraniční.
Před nádražím v Szombathely je plácek s pošlapaným trávníkem a kolem šedivé domy a před jedním s nápisem Snapi Esspresszó vyložené pulty a za nimi chlapi, kteří kouří, pijí pivo a asi i kořalku, tedy pálinku. Vypadali dost pijácky, jak by asi vypadali takoví muži u nás, ale i na těch politých pultech byly ošatky s bílým chlebem, který si ti maďarští chlapi občas dali do pusy a zapili lahváčem.
Krása a ošklivost nezná na Sicílii střední cestu. Krajina je proklatě vyprahlá a na kost obnažená, přitom hned vzápětí malebně líbezná a smavě měkká. Panoramata měst, městeček a vesnic, zalitých nevyčerpatelnými přívaly světla, přivádějí člověka do vytržení, ale hned vzápětí ten samý pozorovatel žasne nad zubožeností a zašlou špínou uliček, které přitom vedou k těm nejnádhernějším náměstím, na nichž zurčí voda z barokních fontán.
Ve střední Evropě člověk usedlého typu moc dobrodružství nezažije. Musí si je připravit sám. Třeba se překliknout při zabukování penzionu a zjistit to až večer při pohledu na displej telefonu, který se vám vzápětí vybije. Jenže to už jste na cestě do města, které vůbec neznáte, ale na mapě (ti usedlejší s sebou pořád vozí mapy papírové), když se ni podíváte, vidíte, že nádraží je od centra, kde má být ten penzion, vzdáleno asi pět kilometrů.
Chce-li český padesátník spatřit svou blízkou budoucnost, nechť vyrazí do maďarských termálních lázní. Nechce-li ji spatřit, neboť se jí trochu děsí, ať tam raději nejezdí! Nebyl to můj prvotní cíl, ale Bük a Sárvár a jejich fürdó, tedy lázně či prostě koupaliště, stály na cestě tripu po západní Hungárii, takže jsem neodolal. Pro člověka s rozvinutou aquafilií, potřebou namočit se co nejčastěji do vody, je to svým způsobem rajská destinace.
Do Šoproně jsem přijel pozdě večer, z rakouského vlaku, který před dvěma hodinami vyjížděl ze stanice Bratislava-Petržalka a po hodině projel Vídní, jsme vystoupili asi tři. Pěkná, čistá a už zcela prázdná souprava odjela hned do cílové stanice Deutschkreutz, která je už zase v Rakousku. Nádraží, postavené po válce na místě vybombardovaného, bylo tiché a lehce ošuntělé, na lavičce v hale sedělo pár nádražáků v oranžových vestách a něco žvýkalo.
