Říkalo se, že „Lenin je v Ječný“, ale taky se říkalo, že „Život v Ječný je věčný“. Ale zatímco výskyt Lenina v oné lokalitě je zřejmě fiktivní, i když v Praze jsou místa, kudy Uljanov skutečně chodil, ba se proháněl na bruslích, přítomnost věčnosti v Ječné byla prokázána dějinami. Ale i věčnost může – a asi musí – mít jednou konec, a tak opravdu jedna věčnost skončila v těchto dnech definitivně na adrese Ječná 7.
Kdysi se v Berlíně vyprávělo, že když je v Postupimi půlnoc, vylézá Fridrich Veliký ze své hrobky v Posádkovém kostele, vyšvihne se na bezhlavého koně a rajtuje s ním skrz rovné ulice svého někdejšího rezidenčního města. V podobě strašidla dojede až k útulnému paláci Sanssouci (Bez starostí), kde trávil nejpříjemnější chvíle svého života. Postojí u hrobu svých věrných chrtů, ale pak se zadumaně zase vrací do hrobky, opět po bok nemilovaného despotického otce Fridricha Wilhelma I.
Mám takovou tradici, kterou jsem založil před deseti lety, že se vždy cestou na horňácké narozeniny Břetislava Rychlíka zastavím zhruba na půli cesty, v městečku jménem Brtnice. Ty oslavy se ve větším stylu konají jednou za deset let, takže jsem tam byl letos koncem srpna podruhé. Zajímavé je, že v Brtnici asi málo tuší, jak souvisí s Rychlíkem, a Břetislav zase neví, jak souvisí s Brtnici.
Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování…
Byly dva týdny před svatým Václavem a ve Staré Boleslavi slunce pálilo jako v červenci. Zlatá oválná pečeť na průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie zářila jak rozpálený kov. Kostel byl zatarasený a dostat se nedalo ani ke vchodu. Kolem i uvnitř bylo lešení. Nezbylo než mžourat do výše na velkou kopii paladia země české, toho druhého kultu staroboleslavského. Je to už pár let, kdy jsem se tady dal do řeči s jednou jeptiškou a ptal se na paladium.
V roce 2003, což je už dost dávno, jsem pár dnů prožil ve vile na břehu jezera Wannsee, v berlínské luxusní čtvrti, která získala svou strašnou světovou proslulost díky jiné vile, jež stojí asi dva kilometry od té mé.
Do Lublinu jsme s historikem Pavlem Zemanem (rozhovor s ním viz Týdeník Echo č. 35/2018) a jeho osmnáctiletým synem Václavem přijeli kvůli Majdanku. Celý pátek jsme chodili po obrovské ploše tábora, který se mírně zvedá k návrší s krematoriem a mauzoleem, kde je navršen popel z tisíců a tisíců lidských těl (odhady obětí jsou od 80 tisíc až po 400 tisíc), a to prosím slovo popel není míněno metaforicky, neboť když se na tu písečnou hromadu podíváte pozorněji, opravdu uvidíte úlomky kostí.
Jméno hradu Stolpen je prý zkomolenina slovanského výrazu pro sloup, který připomíná čedičová vyvřelina, jež tvoří homoli kdysi Slovany osídlenou. Ti v tom kraji byli již v raném středověku přetlačeni Sasíky, kteří na kopci zřídili hrad, ze kterého se v 17. století stala vojenská pevnost, která měla chránit Sasko před Čechy. Ve skutečnosti bylo častěji napadáno ze severu Prusy, což je na vztahu obou kmenů dosud patrné.
Je vlahý letní večer, začátek sedmnáctého století, za pár let začne třicetiletá válka, ale tady, v krásné krajině kousek jižně pod Salcburkem, je klid a mír. Panstvo se přijelo podívat na Hellbrunn, nový lusthaus čili letní sídlo mocného solnohradského arcibiskupa, který je zároveň knížetem, tedy dalo by se říct vládcem bohatého Solnohradska, samostatného církevního knížectví.
Na cestě do Lublinu jsme měli přenocovat v Sandoměři a já se až v autě od historika Pavla Zemana, znalce temné historie východního Polska, dozvěděl, že v tom městě se odehrává mysteriózní thriller Zrnko pravdy od hvězdy polské „severské detektivky“ Zygmunta Miłoszewského. Kniha byla před třemi lety zfilmována a je v Polsku slavná možná stejně jako knihy Dana Browna.
Když už se to nedalo na pobřeží horkem a žárem vydržet, stáhli jsme se do vnitrozemí, do středu ostrova. Do města jménem Enna, nejvýše položeného města Sicílie. Se svými 960 metry nad mořem zdaleka nemá na Etnu, jejíž vrcholek, ze kterého měl do jícnu sopky skočit Empedokles, je ve výšce 3232 metrů. Za jasného počasí je na ni vidět, ale nikoli na ten jícen, který je stejně věčně v mlhách, zajisté mytologických.
Goethe napsal: „Itálie bez Sicílie vůbec nevyvolává v duši tu pravou představu. Teprve zde je klíč ke všemu.“ Goethe připlul do Palerma lodí z Neapole během své „italské cesty“. Zůstal na Sicílii něco přes měsíc, vybral si k tomu rozumně duben, takže se mohl rozplývat nad zelení polí a vlahostí luk. Měl v tom roce 1787, kdy mu bylo třicet sedm a cítil, že se životem musí něco udělat, ještě celý rok prožít v Itálii, přičemž ten měsíc na Sicílii považoval za obzvlášť důležitý. Itálie by zůstala nepochopená, kdyby nepoznal Sicílii, kde je vše italské intenzivnější, sytější a lahodnější. A na konci července ještě rozpálenější, vyprahlejší, rozžhavenější.
Je to asi nejpodivnější zámek, co znám. Petr Bezruč, který bydlel na stará kolena nedaleko odtud, v Kostelci na Hané, o něm veršoval poněkud toporně – „zámek je úzký a hrozivý, nestvůrné jakési rysy – drahému pánovi jej stavěli sedláci kdysi“. S tou nestvůrností se mi to zdá přehnané: je spíš bizarní, jaksi výstřední, ba bláznivý, jako dílo nějakého cvoka, který začal něco nadšeně stavět, ale pak ho to přestalo bavit a nechal to tu trčet jako velkolepé, ale poněkud šílené torzo.
Jméno Vambeřice zní starodávně česky, ale zdání trochu klame. Ona je to zkomolenina z německého Albendorfu a nalézá se v Polsku, tedy v Kladsku, což je zvláštní část rzeczipospolitej, do níž patří teprve od roku 1945. Všichni Poláci, kteří tam nyní žijí, sem přišli (dnes už jejich rodiče či prarodiče) až po válce, většinou z východních částí Polska, které právě zabral Stalin, a osídlili tak kraj, odkud krátce předtím uprchlo či bylo vyhnáno obyvatelstvo německé.
Když Josef Peňás, emeritní středoškolský profesor jazyků z Prostějova, chtěl udělat něco pro svého pětiletého vnuka a sám se přitom potěšit, vzal ho do Brna na vysušené kapucíny a mumii barona Trencka. Vnuk z toho byl celý rozrušený, neboť se ve své nevinnosti poprvé setkal s hmatatelnou smrtelností, což se mu pak v životě hodilo a jednou to definitivně docení.
Když jsem uviděl ten obraz, měl jsem na chvíli pocit, že se to děje mně, že to břevno mám v hlavě já sám. Skrz pravé oko projelo chlapovi do hlavy kulaté prkno, které se na druhé straně lebky probilo ven. Nezasažené oko je vytřeštěné a tím tlakem se z něj derou krvavé slzy. Muž má ale klidný výraz, jakoby smířený s tím, co se mu stalo. No co, tak to chodí, jednou máš oko v pořádku, a druhý den v něm máš kládu.
V Innsbrucku se zbláznil Ota Pavel. Bylo to v únoru 1964 na zimních olympijských hrách, kam přijel jako reportér, a domů se vracel jako šílenec. Ve slavné povídce Jak jsem se zbláznil popisuje, jak se mu zatáhl mozek, jako by na něj přišla mlha z Alp, a tak se vydrápal k nějakému horskému statku, vyvedl ze stáje zvířata a pak ho podpálil. Aby se udělalo světlo.
Tatry byly v těch lednových dnech plné lyžařů. Sněhu bylo tak akorát, to znamená, že začínal až na těch sjezdovkách, kvůli nimž jsem ale já do Tater nepřijel. K nim naopak směřoval lyžařský lid, převládalo domácí obyvatelstvo, hned po nich Poláci a samozřejmě také Češi, kterých bylo ale podstatně méně než těch prvních – aspoň mně se to tak zdálo.
Gdynia je zvláštní město, jako jsou pro suchozemce zvláštní všechna města na moři a velké přístavy vůbec. Ale Gdynia je zvláštní tím, že vznikla, protože v roce 1918 vzniklo samostatné Polsko, pro Poláky Druhá republika, když ta První skončila na konci 18. století.
Nejkrásnější ulice v Gdaňsku je Mariacka, Frauengasse, jakoby vycházející procesí domů z kostela Nanebevzetí Panny Marie, toho gigantu mezi kostely celé Evropy. Člověk, když do té rovné ulice vstoupí, má pocit, že se ocitl v soutěsce, kterou lidský cit pro jemnost a estetiku vyzdobil jako kamennou šperkovnici.
Hezký vlak Rakouských spolkových drah ÖBB odjížděl z ošklivého znojemského nádraží ve čtvrt na devět, a kdybych v něm zůstal, byl bych o půl jedenácté ve Vídni. Já si však koupil jenom zpáteční jízdenku do Hollabrunnu, kam jsem dojel o půl desáté.
V Praze jeden den výjimečně pršelo a já měl tři dny na to někam jet, tak jsem se řídil podle meteorologické mapy, kam tlaková níže nezasahovala, a to byla jižní Morava. A tam město v tomhle státě asi duchem nejjižnější, které je i po teple, žáru a potu čili znoji pojmenované, tedy Znojmo.
Byli jsme opravdu v hospodě U Sejků, které jsou v Hrusicích dvě, jedna na pití, druhá přes silnici na jídlo. Přebíhali jsme tedy z jedné do druhé, vždy si kousli tlačenky a běželi to zapít pivem do druhé. Na silnici mezi hospodami jsme si dali šluka. Tento systém se nám zdál dobře vymyšlený.
Z Broumova je to do Vambeřic patnáct kilometrů na východ, autem asi čtvrt hodiny. My jsme tam jeli skoro hodinu, neboť jsem Zdeňka a jeho farní škodovku navedl na druhou stranu, což se pak opakovalo ještě několikrát. On to snášel se saleziánskou trpělivostí, vědom si toho, že sub specie aeternitatis jde o prkotinu.
Tato cesta se plánovala dlouho, možná třicet let. Tak dlouho znám Zdeňka Jančaříka, což bude tím, že ho znám od studií, což těch třicet let holt už bude. Tehdy studoval germanistiku, byl takový vytáhlý, hubený, obrýlený, na první pohled vážný, ale to byl jen první pohled, když se s ním člověk seznámil, zjistil, že je s ním legrace a zajímavá řeč, i když je intelektuál.
Je to jedno z nejpůsobivějších míst na sever od Prahy. Je odtud nádherný výhled dolů do kraje, na blízké městečko Úštěk, na protější kopec Sedlo a pak dál směrem k Litoměřicím. Stojíte na zdevastovaném poutním místě, kdysi jednom z nejkrásnějších v Čechách.
V kraji Ústeckém se, jak známo, dobře daří extremistům z leva i z prava, což má své příčiny historické a z toho pak plynoucí současné. Když se tam před pár lety stal hejtmanem funkcionář strany, která za to v podstatné míře může, napsal jsem někde unáhleně, že tam do té doby, než ho odvolí, nebudu jezdit.
Čekal jsem, že včera napíšeš, že to rušíš, řekl řidič, když jsme vyjížděli z Prahy a u Cukráku vjeli do mlhy. - Já čekal, že ty napíšeš, že ty to rušíš, řekl jsem já, ale už jsme sjížděli ledovkou k Mníšku a oba byli myslím rádi, že jedeme. Tím řidičem bílého volkswagenu byl bojovný profesor Martin C. Putna, který mě před chvíli vyzvedl před domem a za chvíli jsme směřovali na jih, kam ho to vždycky táhlo. Nejeli jsme však do Řecka či do Říma, ale do Zalužan, vesnice na dvou třetinách cesty do Písku, odkud Martin pochází a kde jsem o něm kdysi také poprvé slyšel.
Tento díl věnuji lyžování. Po dobrém čtvrtstoletí jsem stál minulý týden na sjezdových lyžích, byl to zvláštní pocit a přežil jsem to. Všechno vybavení jsem měl samozřejmě půjčené a tedy trpěl jsem těch pár hodin v lyžácích, tedy přezkáčích, které vypadaly impozantně jako obuv vesmírného kyborga, jež mi kotníky drtily jak španělská bota. Moje lyžařská repríza se odehrála poblíž Liberce, což ale není důležité, uvádím to jen z formálních důvodů. Hlavně chci napsat pár sentimentálních vzpomínek na lyžování před pětatřiceti lety. Je to taková záminka.
Den před silvestrem nebylo ve Vídni k hnutí. Davy turistů, čumilů a rozjuchanců, z nichž někteří už byli trochu pod parou, se jako hustý džem valily mezi Uhelným trhem, Příkopy a Korutanskou třídou čili Kärtner. Stánky se svařákem, klobásami nebo pečenými kaštany byly obsypané jako sladké špalky mlsnými čmeláky v zimních bundách a čepicích. Slavné kavárny byly přeplněné a na místo se stála dlouhá fronta na ulici.
