Kalousek, hrdina vývojového románu
Miroslav Kalousek složil po dvaadvaceti letech služby lidu poslanecký mandát, což některé lidi možná potěší, jiné asi zarmoutí, těch, kterým to bude jedno, bude méně než u běžného politika či poslance.
Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz
Články autora
U svaté rodiny Welsů na Letné
Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.
Epopej do undergroundu nepatří
Jednou snad pomine naše pandemie a zase se vrátí starosti a radosti všedního dne. Teď to tak sice nevypadá, ale až zase bude dobře, bude se opět mluvit o Muchově Slovanské epopeji. A zase se bude řešit nerudovská otázka, ach, jaké to klišé, kam s ní a co s ní. Na konci roku ve vší covidové vřavě poněkud zapadlo, že u Pražského obvodního soudu padl rozsudek, že dílo už nepatří městu Praze. Tím dal soud za pravdu žalobci Johnu Muchovi
Kostely pro malého Bobše
Zpěv, který vycházel z vnitřku rotundy sv. Jiří na Řípu, patřil ženě, se kterou jsem se měl sejít ve Ctiněvsi. Psal jsem tady před týdnem, že se mi tam ale nepodařilo zastavit drážní krabici, ze které jsem vystoupil až v Mnetěši. Popsal jsem pak cestu na Říp a skončil jsem před rotundou. Teď jsem tam stál a zchvácený uchváceně poslouchal tóny, které vycházely z toho prostoru, a nevěděl, jestli je mám rušit. Potom jsem se odhodlal, vešel jsem a spatřil ženu, která zaujatě, takže si mě nevšimla, provozovala zpěv nějaké půvabné zbožné písně.
Nosocida čili genocida nosu, o to tu jde!
Asi nejznámějším (a nejzábavnějším a také nejpodceňovanějším) symptomem onemocnění covid-19 je přechodné utlumení čichu. Poté, co mi byla diagnostikována pozitivita, jsem téměř netrpělivě čekal, kdy se tato věc dostaví. Dostavila se předpisově po čtyřech dnech. Ke svému nosu mohu nyní přiložit cokoli, třeba uzenou makrelu nebo parfém Chanel N°69, je to vždy stejné, jako bych čichal třeba k umakartové desce.
Filipův Věk
Zemřel televizní režisér František Filip. Se svými prý šesti sty položkami byl dokonalým příkladem režijního rutinéra, kterého si televize, tedy velkofirma na produkci pohyblivých příběhů, držela jako cenný inventář, ať už byl režim jakýkoli.
Jak se člověk stává hrdinou
Miloš Doležal (50), původně básník, rozhlasový redaktor a editor, je v posledních letech hlavně badatel v lidských příbězích z dramatického dvacátého století. V tom není sám, žánr „dokumentárních povídek“ patří trvale k nejoblíbenějším čtenářským formám a v různých podobách (třeba jako „orální historie“) se stále vrací. Tak i Doležalovy příběhy navazují na knížky „lidového čtení“, které kdysi vycházely v edici Magnet a jako „literatura faktu“ se těšily masové oblibě.
Než kostky spadnou, trvá to hodně dlouho
Zdá se, že úzkosti se navalily ze všech stran a nemají konce. Koronakrize je jen částí z nich, a kdyby ona nepřišla, jistě bychom se chvěli z něčeho jiného, nejspíš z pokračující klimatické změny. A to hned za dveřmi jsou úzkosti další. Každý si může vybrat podle svého vkusu a založení. Přitom život, aspoň v našich zónách, plyne stále v nějaké docela snesitelné podobě. Není hlad, skoro každý má střechu nad hlavou, lidé nemrznou, člověku nehrozí gulagy. Ale to úzkost neodstraňuje.
Říp – výstup jen na znamení
Chtěl jsem vystoupit ve Ctiněvsi, tam, kde má být pohřbený praotec Čech, ale pojízdná škatule, ve které jsem seděl úplně sám, se řítila jako splašená krajinou, takže když se ozvalo, že vlak zastavuje jen na znamení, vyskočil jsem a zmateně hledal, kde to znamení mohu dát, jenže to už podřipský expres zrychlil a jako šílený opouštěl Ctiněves a směřoval do Mnetěše.
Domácí násilí u Němců
Psát dojmy z něčeho, co sotva začalo, se nemusí vyplatit, ale na druhé straně, až bude hotovo, už to nebude tak riskantní.
Vzpomínky na dvacátá léta
Byla to krásná léta, trochu, vlastně dost bláznivá, brzo se jim taky říkalo Roaring Twenties, roztřesená dvacátá, v Německu Goldene Zwanziger, což je ale vždycky u Němců trochu podezřelé, když jsou s něčím hodně spokojeni.
Stoleté souhvězdí: Hrušínský, Brodský, Sovák…
Zvláště teď v povánočním čase lze docenit, co bychom si počali bez herců. Nějak bychom to přežili, ale byl by to smutný a prázdný svět. A taky samozřejmě bez hereček, bez kterých by to už vůbec nešlo.
Liška Liduška v bílovickém polesí
Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny.
Ta sladká rýma normalizace
Kdyby tak soudruzi Husák, Bilak, Indra a spol. věděli, jak jednou bude člověk v jejich „vlastní“ zemi toužit po normalizaci.
Jít tmou ke kostelu
Roráty v Roudnici nad Labem. Ten jedinečný gotický chrám, který stál už za Karla IV., voněl kadidlem a blikalo v něm pár světýlek, jež drželo v dlaních několik lidí, kteří se v tom městě na takovou věc sejdou.
Vždyť tebe se lidi bojej!
Titul rozhovoru je rozhodně míněn jako nadsázka. Petra Nárožného se možná lidi trochu bojí (říká to jeho žena), ale ještě více ho milují. Nebo aspoň mají rádi. Děti, ke kterým promlouvá z kouzelného sluchátka, i starci, ke kterým vlastně taky. Jeden z nejoriginálnějších herců své generace je ovšem znám též jako sečtělý a přemýšlivý člověk, který sice na vývoj světa hledí skepticky, ba se smutkem, ale to ještě neznamená, že je u toho nuda.
S metodou „žaves“ na covid
Lidi, jako jsme my, přívržence politicky nekorektní teorie o národních povahách, nepřekvapuje současný bordel, který se projevuje údivem nad tím, že hromadné očkování proti covidu se bude muset nějak zorganizovat a zatím nikdo neví jak – a nikdo s tím asi ani nezačal a bůhví, jestli se s tím nějak počítá.
Můj jelen je opravdu jelen
Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.
Kdopak by se „kraviny“ bál
Ve školním kolektivu způsobovalo povinné a hromadné očkování vždy zajímavý zážitek.
Kozák, drotár a milenec v Březnici
Březnice je malé město na jih od Příbrami, na ideálním místě, kde končí střední Čechy a začínají jižní, ale kousek je to i do západních. Brdy tady někde zanikají a Šumava je daleko, ale ještě to není ta jihočeská blátivá líbeznost a malátnost. Spíš je to tady mokré a mokvavé, že i otužilí frátres jezuité si stěžovali na močálovité ovzduší a na to, že jim plesnivěly stěny v semináři.
Syndrom Lennonovy smrti aneb Pořád ji potřebujeme
Jsou události, kvůli nimž stojí za to být naštvaný ještě třeba po mnoha letech, možná celý život. Mne nikdy nepřestane štvát, že ten pomatenec zastřelil Johna Lennona. Dnes je to čtyřicet let, právě tolik let mu bylo tehdy.
Když Češi (a Slováci) budovali u Kyrgyzů ráj
Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“. Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti.
Na co je dobrá tradiční rodina
Sex je podivná věc, ale hlavně když vás má kdo pochopit a podržet. I na to je tradiční rodina totiž dobrá, možná nejlepší.
Dobrá rada od Evy Salzmannové
Dvě zkušené dámy, divadelní kritička Jana Machalická a herečka Eva Salzmannová, se sešly v knize (nebo spíš nad knihou, prostě se sešly, zcela jistě víckrát), v níž si rozdělily role dle svých profesí. Machalická vypracovala esej o Evě Salzmannové coby výrazné herecké osobnosti českého divadla posledních desetiletí. V ní provedla čtenáře bohatým, přitom důsledně promyšleným sledem postav, jež Salzmannová na divadelních prknech vytvořila, přičemž je dobře patrné, že naprostou většinu z nich opravdu i viděla a asi si je i pamatuje, což nemusí být samozřejmé.
Cestou k jezerní stěně
Pan Lahučký ráno vstal, přistoupil k oknu a zvolal, jako by mu bylo sedmnáct: „Ty vole, to je paráda! Všechno pod sněhem! Rychle vstávej, ať vyrazíme.“ Pohled z okna bývalého hojsovského pivovaru, kam jezdí parta stárnoucích mužů z Plzně, na protilehlou stráň byl opravdu takový, jaký si člověk na Šumavě v druhé půlce listopadu může jen přát. První sníh sice ještě roztaje, ale vytvoří kulisy skoro adventního kraje, kdy se vše jeví jaksi přívětivější, jako když na Šumavu dýchne dobrý duch místního horstva.
Seberme se do Vánoc
Dnes je první neděle adventní, začátek liturgického roku, včera byl, dalo by se říct, církevní Silvestr. Proto to veselí v ulicích a barech…Jistě jste si ho všimli a užili.
Rudolf Slánský na vlastní oči a zblízka
Proces s Rudolfem Slánským a tzv. Spikleneckým centrem je makabrózní událostí našich novodobých dějin a je hodně důvodů jeho příšernost připomínat.
Na trnech podlipnických kostelů
Správně měla být ze všech míst vidět Lipnice, tedy to, co z toho velkolepého hradu zbylo. Jenže nebylo vidět skoro nic, jen to, na co se dalo sáhnout. Inverze byla v těch dnech tak hustá, že každá stavba se vylupovala jen sama o sobě na vzdálenost několika desítek metrů a pak zase padla do neprůhledného šeda. Takže bylo jedno, kde ty kostely jsou, v jakém okolí se nalézají a co je od nich vidět.
Válka o ČT aneb Kde jsou Falklandy
Občanská společnost, právě ta, která má stát za svou ČT, by měla v rámci Bělohradského definice brát spory jako věc, která k ní patří, a nesmí být z nich vyloučen ani někdo, kdo opravdu možná i od pohledu prozrazuje, že přišel z jiné party.
Vlčí máky s drápy Josefa Mánesa
Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?